Pondělí

27. května 2024

Nyní

15°

Zítra

14°

Svátek má

Začaly mi tikat spisovatelské hodiny, říká autorka románu Slova

16. 10. 2023

page.Name
Dopisy, zprávy a e-maily můžou tvořit i literární formu. Důkazem je kniha Slova, kterou sepsala spisovatelka a středoškolská učitelka Tereza Schwab. „Sledovala jsem osudy žen kolem sebe. Jsou to silné, krásné, ale také životem rozbité ženy. Řekla jsem si, že by bylo dobré to sepsat. Nezvolila jsem ale klasickou beletrii ani tradiční způsob vyprávění, ale žánr, kterému se říká kniha v dopisech,“ popisuje.

Z jakého prostředí je vaše kniha?
Abych byla upřímná a uvěřitelná, tak jsem jako rámec zvolila věci, které velice dobře znám. Takže kniha je o Elišce, ženě středního věku, učitelce, malinko unavené matce a trošku protivné manželce. Je to vystavěné na tom, co je můj život, ale všechno ostatní, co se hlavní hrdince děje, už není autobiografie, ale jsou to její slova. Slova nás žen, která někdy úplně nejsou slyšet.

Mluvíte o knize v dopisech. Čili to jsou dopisy, které píše hlavní hrdinka?
Román v dopisech je označení pro žánr, asi jediný, do kterého se moje kniha dá zaškatulkovat. Přiznejme si, že v dnešní době už se dopisy neposílají. Román je poskládán z klasických dopisů, i když tam jsou i ručně psané, ale samozřejmě jsou tam e-maily, zprávy na sociálních sítích, prostě všechno, co hlavní hrdinka během jednoho roku napsala. Kniha začíná v lednu a končí v prosinci.

Bude se čtenář bavit, nebo je to spíš vážnější čtení?
Kolegové se těší, až si knihu přečtou. Já je ale upozorňuju, že to rozhodně není odpočinkové čtení. Je to těžký pohled do duše ženy, která řeší situace třeba ne úplně správnými způsoby.

Jsou dopisy, zprávy či e-maily skutečné, nebo smyšlené?
Celá kniha je v podstatě fikce. Ale některé příběhy kamarádek nebo příběhy o dětech se skutečně staly. Jsou to věci, které si my ženy sdílíme.



Proč vás napadlo to sepsat do knihy?
V životě jsem mířila za třemi věcmi. Chtěla jsem učit a učím, už od devatenácti let na plný úvazek. Chtěla jsem být mámou a ideálně i manželkou. A vždycky jsem mířila k tomu, že jednou budu psát. Teď asi dozrála doba. Jako maminkám tikají biologické hodinky, mně začaly tikat spisovatelské hodinky.

Psala jste už dřív?
Nevím, jestli bych se k tomu měla vracet, ale na základní škole jsem se snažila o povídky a příběhy. Na trutnovském gymnáziu jsem napsala novelu. Ale uceleným textem, který se skutečně může vydat, je až román Slova.

Jak vám šlo psaní románu?
Kniha má 144 stran. Už se mě ptal kolega, kdy jsem - coby žena pracující na plný úvazek, matka tří dětí s velkým psem, pozemkem a domem - knihu psala. Tak jsem mu řekla, že to byla taková roční noční.

Takže jste psala po večerech?
Jsem ranní ptáče, vstávám velice brzy, před pátou, o půl páté. Těší mě, když ještě všichni spí a je ticho. To je můj čas, kdy si splním duševní povinnosti, a pak, když vstává rodina, už se jí můžu naplno věnovat a nemám pocit, že mi ve dni něco utíká.

Jak dlouho trvalo, než jste knihu napsala?
Zhruba rok. Často jsem se vracela a přepisovala.

Máte zájem o knihu Terezy Schwab?
Načtěte si QR kód 

nebo klikněte SEM!

Kdo váš román četl jako první?
Na rozdíl od jiných autorů, kteří své knížky dávají většinou číst nejprve rodině a nejbližším, já šla opačným směrem. Měla jsem pocit, že potřebuji čistou zpětnou vazbu, kritiku, kterou by mi rodina asi neposkytla. Takže prvními mými čtenáři byli redaktoři, beta čtenáři a lidé z nakladatelství. Tedy samí odborníci.

Kdy a jak se knížka dostane mezi lidi? Bude křest?
Bývá běžné, že autor knihu napíše, nakladatelství ji vytiskne, dá na pulty a čeká se, kdo si ji koupí. V nakladatelství Pointa se to dělá jinak. Knížka je připravená, na podzim se spustí reklamní kampaň, která bude trvat třicet dní. Během té doby budeme hledat, oslovovat a získávat čtenáře, což znamená, aby si knížku koupili. Teprve ve chvíli, kdy se sdílené financování naplní, půjde knížka do tisku. Už nyní si ji lidé mohou objednat přes QR kód.

Stihne se to, aby se dala koupit jako vánoční dárek?
Voucher se darovat dá určitě už na podzim, ale kniha jako taková podle mne bude fyzicky k dostání až v novém roce.

Koupí si knihu vaši žáci?
Knížka je upřímná, někdy bych řekla až duševně nahá. Myslím, že oni nebudou tou cílovou skupinou nebo těmi čtenáři, kteří by z knihy mohli tolik těžit jako třeba zkušené, ale životem rozbité ženy.

Lidé mají rádi komedie, romantiku nebo dobrodružství. Vy jste ale zvolila vážné téma. Proč?
Když jsem knížku psala, tak naprosto sobecky a egoisticky jen sama pro sebe. Proto tak upřímně zpracovává silné emoce a ženské pocity. Nikdy jsem si nepředstavovala, kdo ji bude číst. Podle mě, když to autor udělá, se může dostat do slepé uličky, jede pak na půl plynu. Nemůže být upřímný a zpracovat téma podle sebe. Snaží se něco změnit nebo upravit jen proto, aby se to líbilo čtenářům a bylo to komerčně zajímavé. Tak ale já cílit nechci.

Jaké čtenáře kniha přitáhne?
Obecně se říká, že ženy čtou víc než muži. Myslím, že po ní sáhnou především právě ženy, protože Slova je kniha právě pro ně. Ale potěšilo by mě, kdyby se do ní začetli i muži. Jen je upozorním, že když se do stránek začtou, možná otevřou Pandořinu skřínku. A to ne každý chce.

Budete v psaní knih pokračovat?
Ano, už chystám další. Psaní mě baví.

UKÁZKA Z KNIHY SLOVA
Advent jsem propila. Naprosto nekontrolovatelně. Naprosto bez důvodu. Mluvili jsme spolu o tom v půlce prosince, ale musím přiznat, že do Nového roku jsem neudělala žádný posun. Pořád hledám spouštěč. Říkáš, že to je klíčové. Definovat proč. Definovat, co v nás vyvolá tu sebevražedně slepou touhu otevřít láhev a nechat se do ní vcucnout. A možná mám odpověď. Asi Tě nepotěší, ale piju, protože můžu. Protože si koupím euforický večer za mírnou cenu ranní bolesti hlavy a výčitek, které ale nekřičí dost dlouho a dost nahlas, abych je nedokázala relativně jednoduše utnout. Ale to je vše. Funguji, kmitám, v 5:30 vyrážím na okruh s Honey (to mi je často ještě dost špatně, ale ten studený vzduch teď v zimě mě probere), budím děti, dělám svačiny, myčku po noci, třeba i složit prádlo ze sušičky. Včas do práce. Usmívám se na studenty, jsem platným členem pedagogického sboru, potažmo společnosti. Nakoupím, udělám úkoly, vyslechnu a snad i podpořím tu naši maturantku, včas opravím testy a známky „asap“ nahážu do bakalářů, aby studenti věděli, vymazlím si hodiny na další den (víš, jak nesnáším chodit bez příprav), dovezu na kroužek, někdy si jdu v mezičase zaplavat, zaběhat. Připravím společnou večeři, absolvuji rodinně-společenskou konverzaci. Jsem pracovník, manželka, matka, psovod, majitelka nemovitosti. Mám být naplněná, šťastná a vděčná, ale přijde večer a do mě vrazí prázdnota. Víš, ona nechodí plíživě či pomalu, nenašlapuje, neťuká, je neslyšná a hrubá. Vrazí mi do duše a jako černý inkoust se rozleje na vše, co jsem ten den prožila. Přečmárá mé kroky, mé úspěchy, mé ambice. Začerní pocity - je to jako bezedná díra, a tak do ní hodím láhev, třeba dopadne na dno…


Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek