Pátek

1. března 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Slam poetry je rozmanitá jako Tutti Frutti, říká Radka Grohová

24. 8. 2023

page.Name
Slam poetry je umělecký žánr na pomezí divadla a poezie. Performeři si mohou během vystoupení pohrávat s rytmem, pohybem nebo třeba výraznou mimikou. O tom, kdo vyhraje, rozhodují diváci. Někteří slameři jsou zároveň i improvizátoři. Mezi ně patří i Radka Grohová, která vystupuje pod uměleckou přezdívkou Bradka. A právě ona umožnila našim čtenářům nahlédnout do zákulisí slam poetry.

Hned na úvod jsem si pro tebe připravila rozehřívačku. Řekni mi básní, jak ses těšila na náš rozhovor.
Nevím, co vám říct, protože nevím o moc víc,
než jsem věděla před pěti minutama.
Jsem tady teď sama a nevím, co se slovama.
Každopádně na rozhovor jsem se těšila celkem dost,
i když jsem měla zlost,
že se na něj nestíhám připravit
a z práce se včas dopravit.
To byla trošičku patálie,
ale nevadí, hlavně, že počasí stálý je
a nebudou do toho znít blesky,
až budeme spolu mluvit česky.

Je to pro tebe v něčem jiné, když spolu mluvíme jen my dvě? Potřebuješ k improvizaci publikum?
Je to asi jiný druh nervozity. Možná je pro mě obtížnější performovat před výrazně menším množstvím lidí. Když je lidí více, je pozornost taková roztříštěná a tím můj stud paradoxně menší. Od stovky výš je to už ale zase naopak.

Soustředíš se v publiku na jednoho konkrétního člověka? Vytipuješ si třeba někoho sympatického, usměvavého, komu to říkáš?
Pokud je do publika vidět, brousím většinou mezi lidmi, hledám si komunikační parťáky a střídám je. Průšvih je, že občas ze stage není do hlediště vidět. Osobně to nemám ráda, připadá mi pak, že jsem tam sama a mluvím do prázdna. Je to nepříjemný pocit.

Tvé umělecké jméno je Bradka. Jako první mě napadla spojitost s tvým křestním jménem. Má to ještě nějaký význam?
Mám tady pod krkem takové volátko a strašně mě vždy štvalo, že když narovnám hlavu, vypadám jako kobliha, ale časem jsem se naučila mít všechny své brady ráda.

Radka Grohová

Narodila 4. července 1997 v Jilemnici. Absolvovala Střední odbornou školu pedagogickou v Nové Pace a se studiem pedagogiky pokračovala i na Masarykově univerzitě v Brně. Nyní pracuje jako vychovatelka, působí v kapele Lichočar a tanečním souboru Démáirt.

Na vzhled žen jsou ve společnosti kladeny mnohem větší nároky než na vzhled mužů. Jaká byla tvoje cesta k získání takového nadhledu?
Byla to cesta trnitá a bolavá. V pubertě jsem měla se svým tělem veliké problémy, které vyústily až v poruchu příjmu potravy. Naštěstí už je to pryč. Dnes si už své „volátko“ laskám, nemluvím o něm ošklivě a dělám si legraci, že mám svůj „ováreček“. Nesnášela jsem také své žilnaté nohy s metličkami. Skrze jakési výtvarno už je dokážu přijmout. Představuju si, že je mám jako mramor, a už mi nepřipadají ošklivé. Tělo je jako obrázek. Ne každý musí být namalován ve stejném výtvarném stylu.

Pojďme se na chvíli zastavit u těch rozdílů mezi muži a ženami. Vnímáš při slamu to, že jsi žena, v něčem jako nevýhodu?
Těžko říci. Značnou dobu mi přišlo, že se na scéně pohybovali výhradně muži. Od žen jako by se očekávalo, že tam přinesou to něžné a éterické. Na druhou stranu jsem nedávno při performanci vytáhla vyloženě ženské, silně feministické téma. Po slamu za mnou pak došli dva borci s tím, že se jim to líbilo. Myslím, že lidé, kteří chodí na slamy, jsou v tomto směru otevření. Pořádají se také femislamy.

Řekl ti někdy někdo, že muži jsou vtipnější než ženy?
Slyšela jsem to jen sekundárně, přímo mně to nikdo neřekl. Určitě ale vnímám to, že některý způsob humoru je jinak přijímán od muže a jinak od ženy. Slamové spektrum je široké, jsou mezi námi slamerky „tornáda“ a stejně tak slamerky něžné, éterické. Myslím, že ten stereotyp, že žena je něžné chmýříčko povlávající ve větru a muž uragán, pomalu mizí.

Jaká témata na slamech převažují? Vážná, či humorná?
Záleží na soupisce performerů. Já osobně mám ráda obojí. Většinou soutěžíme ve dvou kolech, každý performer má tedy dva různé texty. Je skvělé, když organizátor namíchá soupisku tak, aby se střídaly různé projevy a různá zpracování, vážnější témata s vtipnými. Slam poetry bych přirovnala k bonbónům Tutti Frutti. Když ti nechutnají citronové, nevadí, jsou tam i malinové. Můžeš si vyzobat ty, co máš rád.

Kouzelník Tomáš Podzimek mi v rozhovoru prozradil, že improvizaci trénuje tak, že jde po Praze, poslouchá cizí konverzace a reaguje na ně. Jak trénuješ improvizaci ty?
Velmi ráda skládám situační popěvky. A od třetího piva mluvím ve verších. Občas si zkusím sama „nahodit“ nějaké slovo, píšu básničky i hudební texty. Mám také jednu libůstku – zvedám telefony svým známým, hned navodím nějakou situaci a čekám, jestli se „chytí“. Naposledy jsem brala telefon se slovy: „Dobrý den, půjčovna mrtvých holubů. Jak vám mohu pomoci?“ Rozehráli jsme skvělou konverzaci. Začali jsme řešit, jak moc chcíplý ten holub má být, jestli je lepší venkovní, sražený autem nebo takový, co skonal přirozenou smrtí, do jaké míry by měl být nadutý… Výborný trénink!

Dostali jste se vůbec k tomu, proč ti ten člověk vlastně volal?
Nakonec ano, ale trvalo to.

Říkáš, že po třech pivech mluvíš ve verších. Dáš si někdy před vystoupením pivo na kuráž?
Dřív jsem byla na sebe strašně přísná. Nikdy jsem nepila před slamem, takže mi vždy propadly všechny nápojové lístky, které jsem dostala. Když se totiž doslamovalo a já si konečně chtěla dát zasloužené pivo, byl už uzavřený účet. Dnes už zvládnu jedno pivečko před, ale opilá bych nikdy slamovat nemohla. Alkohol ovlivňuje mluvidla a zhoršuje artikulaci. Navíc potřebuji mít při improvizaci rychlý mozek.

Využíváš své schopnosti improvizace v běžném životě?
Každý den. Vzhledem k tomu, že kombinuji několik prací, je v mém životě improvizace nevyhnutelná. Můj největší improvizační výstup byla asi maturita a státnice.

Jak tě zkoušející ohodnotili? Poznali, že improvizuješ?
Použila jsem techniku „mluv a nenech si položit otázku“ a fungovalo to.

Na jaké škole jsi vlastně studovala?
Mám střední pedagogickou školu, předškolní a mimoškolní výchovu, dál jsem pak studovala na MUNI předškolní pedagogiku. Momentálně jsem vychovatelka na základní škole, kde vedu dramatický kroužek.

Je podle tebe slam poetry cesta, jak ukázat dětem krásu a rozmanitost českého jazyka?
Ano, to je přesně ono. Takovéto zpracování poezie je podle mě právě něco, co může mladou generaci k českému jazyku trochu přitáhnout.

Používáš tedy slam jako výukovou metodu?
Občas, když chci upoutat pozornost dětí. Možná mě mají za blázna.

Ve slam poetry se pořádá i Mistrovství České republiky. Ty ses stala finalistkou. Cítíš mezi slamery rivalitu?
Ten, kdo nejvíce řve, že dali diváci málo bodů, je většinou jiný performer, než kterého hodnotili. Atmosféra bývá tedy podporující. Miluju naši komunitu.

Napadlo vás spojit síly a vytvořit něco společně?
Takových společných projektů je mnoho. Dělá se také duoslam. Čeká mě natáčení videa s performerkou Divou Bárou.

Jak se ti tvoří s někým jiným? Není to limitující?
Zatím nemám zkušenost, ale brzy se to dozvím. Ba ne, už teď můžu říci, že se mi s Bárou tvoří skvěle. Hraju v kapele, tancuju, takže i mimo slam mám společnou tvorbu ráda. Je to víc barev na plátně.

Když tě při improvizaci něco napadne, zapíšeš si to, nebo je to pro tebe záležitost toho jednoho vystoupení?
Několikrát jsem si říkala, že by nějaké impro šlo dál zpracovat. Mívám ale takovou predikci, že to bude příšerné, proto nemám před vystoupením odvahu někoho poprosit, aby mi to natočil. Několikrát jsem toho litovala, ale nedalo se nic dělat, text byl fuč. Dokonce jsem velmi dlouho nezvala na vystoupení ani své kamarády a známé, abych si neudělala ostudu, když se mi to nepovede. Nakonec to ale většinou vyšlo a já na sebe byla naštvaná, že jsem je nepozvala. Měla bych si to začít nahrávat.

Jsou slova, která publikum volí často?
Už třikrát jsem dostala slovocencúľ. V Brně je hodně Slováků, ale ta pravděpodobnost, že dostaneš stejné slovo třikrát na různých slamech… Nabízí se, že mě zkoušel ten samý člověk, ale bylo to dvakrát v Brně a potřetí úplně jinde, od Brna daleko. Jediné, čeho se snažím při slamu vyvarovat, jsou vulgarismy. Sama pro sebe jsem si řekla, že na každý z vulgarismů udělám impro jen jednou. Už mám celkem vybráno. Snažím se v takovém případě vulgarismus překroutit do slova, které sprosté není. Například, když jsem dostala slovo hovno, řekla jsem: tak si teda hov, no.

Stalo se ti někdy, že jsi měla úplné „okno“?
To se stane leckterému performerovi. Nevyhnulo se to ani mně. V tu chvíli se minuta zdála dlouhá jako hodina. Lidé na mě koukali a možná si říkali: Hm, asi dramatická pauza! Když mi došla slova, muselo mě zachránit tělo. Lehla jsem si na čtyři a začala oťukávat pódium. Byl z toho slam o hledání.

Zažila jsi někdy vyloženě nepříjemné publikum?
To asi ne. Zažila jsem ale publikum, které málo reagovalo. Občas se někteří tváří nepříjemně, ale to nemusí znamenat, že se nebaví. Někdy to jde samo, jindy poprosím o námět a je ticho. Ještě se mi naštěstí nestalo, že by neřekl nikdo nic. Nakonec se diváci vždy po chvíli otrkají. Zažila jsem ale velmi diverzní publikum. Za jeden slam jsem získala deset bodů a tři body zároveň.

Nejsi jen improvizátorka. Píšeš básně. Při jakých příležitostech tě texty napadají?
Někdy mám prostě potřebu se vypsat, emočně se vysmrkat do papíru. Potom rozlišuji, které básně schovám do šuplíku, které zveřejním a které prostě nechci dávat ven. Neustále mám po ruce sešit, a když mám chvilku, zapisuji si.

Já si donedávna zapisovala momentální nápady do zpráv na messengeru. Konečně jsem si pořídila deník! Zbožňuji zapisovat si myšlenky ručně.
I já mám ráda papír. Ráda na něj sahám, mazlím se s ním. Baví mě měnit velikost a tvar písma. Je to vlastně další vyjadřovací prostředek.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Radky Grohové