Pondělí

22. července 2024

Nyní

26°

Zítra

24°

Svátek má

Máme za sebou náročné ročníky. Vážím si toho, že tady můžeme být

15. 6. 2024

page.Name
Jako rodák z Trutnova si splnil jeden ze svých tří snů, které si jako ředitel Kultury pod hvězdami měl. Přivézt tento projekt domů. Povedlo se mu při třináctém ročníku. „Velmi si toho vážím, mám úplně husí kůži,“ řekl Trutnovinkám Radek Priputen při rozhovoru, který vznikl na Bojišti v přestávce pátečního představení Děti ráje.

Radku, jak se zrodil nápad na Kulturu pod hvězdami?
Pracovali jsme v jedné reklamní firmě zabývající se merchandisingem, ale byli jsme svázaní velkými korporáty, které nám diktovaly, co a jak máme dělat. A proto jsme si založili Kulturu pod hvězdami, abychom si my mohli rozhodovat, co budeme hrát, kdy budeme hrát a kde to budeme hrát. To byla taková prvotní myšlenka.

A proč zrovna hudební projekt?
Je to zajímavé, protože nikdo z nás čtyř, co stojíme za projektem, nemá hudební sluch, ani blízko k hudbě. V podstatě to nějak vzniklo, pořádně nevím ani jak. Na první ročníky jsme oslovili Městské divadlo Brno, s kterým jsme to odehráli. Pak jsme otevřeli novou dimenzi s pražskými divadly, které pochopily náš byznys, a že se to dá dělat trošku jinak. Ne tak nafoukle a že to jde lidem přivézt v takové formě, aby projekt byl i finančně zdravý a aby to bylo udržitelné. To je nejdůležitější na celém projektu.

Inspirovali jste se někde?
Musím říct, že jsme byli první. Vím o třech čtyřech subjektech, které se nás během těch třinácti let pokoušely kopírovat, ale skončily. Zjistily, že to není zase tak jednoduché. A říkám to bez toho, aniž bych měl nos nahoru. Není to lehké. My jsme si cestičku šlapali několik let a postupně na základě těch silných titulů, jako jsou Dracula a Děti ráje, budujeme značku Kultury pod hvězdami. Nejsme o krok, ale o dva tři před konkurencí.

Letošní třináctý ročník je největší, čítá přes 100 představení. Kam až se chcete rozrůstat?
V podstatě poslední čtyři ročníky jsou větší a rekordní, co se týče počtu divadel, počtu představení, počtu míst konání a počtu návštěvníků, protože ti jsou nejdůležitější. Náš jediný partner jsou návštěvníci, za což jim děkujeme. Letos jsme ale možná už narazili na nějaké hranice. Nejsme totiž festival, máme divadelní zákazníky a velmi si vážíme toho, že chodí v létě, chodí pod hvězdy a chodí na nás.

Jak vybíráte program pro diváky?
Na místa, kam se vracíme, chceme vozit pořád nový a nový program, aby lidé si řekli: Hele, jede sem Kultura pod hvězdami, skoro mě nezajímá, co vezou, ale je to záruka kvality, že přivezou něco super a jdeme na ně. Divadla mají nová představení a my je chceme vozit divákům blíž. Jeden z ředitelů divadel o nás řekl, že jsme taková polopenze. Člověk totiž, když jede do Prahy, zaplatí za lístek, dopravu, MHD, večeři, pivo… Tady lidé mohou do půl šesté okopávat zahrádku, pak si to pivko dají doma a jdou se dívat na nás.

Na pódiu jsi mluvil o tom, že zastávkou v Trutnově sis splnil jeden ze svých snů.
Je to tak, musím to říct neskromně. Velmi si toho vážím, neberu to jako samozřejmost. Mám husí kůži, nelžu. Když tady vidím ty známé tváře, je to pro mě zadostiučinění za tu dobu práce, dřiny, potu, slz a krve. Nedělám si srandu. Máme za sebou náročné ročníky v červených číslech, a proto si velmi vážím toho, že tady můžeme být.

Co jste tedy na Bojiště přivezli?
Nebudu zastírat, když jedeme do nové lokace, bereme největší pecky, abychom lidem ukázali, co je Kultura pod hvězdami. Přivezli jsme Draculu, Děti ráje, něco nového je Okno mé lásky. Doplnili jsme to činohrou Jen pravdu, drahý, která se výborně prodává. To jsem překvapený. A velká novinka je dětské představení, které zařazujeme do programu letos poprvé. Chceme tím oslovit i jinou skupinu lidí – rodiny, maminky, děti. Na místě jsme vždy celý den a stage je nevyužitá, tak jsme se rozhodli dát příležitost také jiným inscenacím a představením.

Zábava probíhá pod otevřeným nebem, ale co když není zrovna dobré počasí.
Řídíme se zásadou – bezpečnost všech na prvním místě, ať už to jsou diváci, organizátoři, účinkující, zvukaři, osvětlovači… Vždycky máme připravenou černou variantu, když přijde nějaká smršť. Mám vystudovanou geografii, sleduji radar, takže když se něco blíží, vím, kam nahnat lidi, aby nedošlo k nějakému neštěstí. Samozřejmě se to odehrává venku, takže to k tomu patří, za drobného deště hrajeme. Letos nás ale počasí prohání za těch třináct let nejvíc, co si pamatuji.

Když jsi vítal diváky na Bojišti, mluvil jsi o splnění tří snů. Zařadit do programu muzikál Dracula, mít v obsazení Lucii Bílou a dovézt Kulturu pod hvězdami do Trutnova. Máš ještě nějaký další sen?
Mám, ale nevím, jestli ho mám říct. (smích) Jak jsem řekl, můj sen byl Dracula. Měl jsem v první řadě rodiče a když začaly tóny, tak jsem si k nim šel sednout na trávu a s mamkou a taťkou jsem si to užil. Dodnes na to vzpomínám, mám z toho i videa, bylo to něco neuvěřitelného. Prostě Dracula, Daniel Hůlka, to je pro mě až mysteriózní spojení. V hlavě jsem si už usmyslel i nějaký ten čtvrtý sen – dovézt Draculu do Rumunska na hrad Bran, kde vlastně román vznikl. Vůbec se mě neptej, jak to udělat, jestli tam přijdou rumunští diváci, nevím… Marek Ztracený ale také říkal, že chce vyprodat Wembley. Ale my v Kultuře pod hvězdami máme velké cíle a máme to i v názvu, že míříme ke hvězdám.

Žiješ v Brně. Jak často se ještě vracíš do Trutnova?
Moc často ne. Samozřejmě mám tady rodiče, sestru, další kamarády, baskeťáky, ale jezdím sem více méně sporadicky. A proto jsem rád, že tady můžu být aspoň pracovně a spojit příjemné s užitečným.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek