Ten, který v šapitó při balancování na hraně upeče divákům perník

První otázka nemůže být jiná. Jak myslíte, že se vám dnes povedl upéct perník?
Dnes se povedl extra dobře, takhle se dlouho nepovedl. A neříkám to vždycky. (smích)

Jak jste celé představení vymýšlel?
Měl jsem nápad, že bych chtěl mít představení, kde bych připravoval nějaké jídlo. Krájet něco ve stojce, nebo dělat jiné věci na ten způsob. A režisér Vojta Švejdar měl takovou ideu, že by bylo fajn možná upéct buchtu. Že by to bylo pro děti i dospělé, takže jsme se rozhodli, že budeme péct buchtu.

Kdy vznikl tento nápad?
Premiéra se uskutečnila loni, ovšem nápad vznikal skoro tři roky předtím. Vlastně to celé zahrnovalo promyšlení prostoru, stanu a vůbec té scénografie. Byl to opravdu dlouhý proces.

Postavit si vlastní šapitó muselo být i finančně nákladné, že?
Bylo to nejen finančně nákladné, ale kvantum té práce bylo obrovské. Nicméně jsem měl pořád na mysli, že to má smysl a bude to fungovat, a tak jsem do toho šel.

A funguje to?
Musím zaklepat na dřevo, že ano.

Jak jste vlastně vaše vystoupení secvičoval?
Představení se cvičilo asi rok a půl, plus samozřejmě ještě některé disciplíny předtím, takže zhruba tři roky práce celkově.

Která část je nejtěžší?
Nejtěžší je ta stojková, ten závěr. I vzhledem k tomu, že je to na závěr. Možná, kdyby to bylo na začátku, bylo by to fyzicky schůdnější.

Tohle určitě není vaše jediná show. Jaké jsou vaše další?
Já jsem jezdil, nebo vlastně ještě pořád jezdím jako artista se sólovým stojkovým číslem, které má sedm minut. Jezdím různě po varieté a cirkusech… Německo, Dánsko, prostě všude možně. Sólově nebo s partnerkou, která je houslistka. Jsme takové duo. Když se nám ale narodil syn, dali jsme si s duem pauzu a já jsem pokračoval se sólem.

Jak jste se dostal k novému cirkusu?
Já jsem začal u tradičního cirkusu. To byl první impuls, který mě fascinoval. Když jsem poprvé v šesti letech viděl tradiční cirkus, říkal jsem si, že to chci dělat. Šapitó, zvířata, orchestr… Nejvíc mě fascinovala disciplína akrobacie na rukou, a tak jsem začal s tréninkem sám. Pak jsem jezdil do artistických škol v Berlíně a Kyjevě, kde mě ukrajinští trenéři dali dost do těla. Ale jsem za to moc vděční, protože bez pořádného vedení tohle dělat moc nejde.

A bez pořádných svalů by to taky nešlo, viďte? Musí to být makačka na ruce…
Existuje spousta ekvilibristů, kteří vůbec nemají svaly a nepotřebují je. Stačí jim ta jejich flexibilita. Třeba stojková disciplína je hodně o technice a člověk musí být velmi flexibilní. Je tam fakt moc technických věcí, které musí zvládnou. Ale dá se to i bez svalů. Já ale do posilovny chodím. (smích)

Co máte v plánu dál?
Tohle představení plánuji tak do šedesáti, možná do sedmdesáti, když zdraví dovolí. (smích) Samozřejmě pokračuji kontinuálně v mém sólovém stojkovém čísle, což je pro mě takový smysl života. V zimě v jednom německém varieté pokračuji s tím sólem.

V Trutnově jste poprvé. Co říkáte na festival Cirk-UFF?
Jsem nadšený z konceptu představení, z lidí… Nechci, aby to vyznělo nějak blbě, ale město, které má 30 tisíc lidí, a udělá se v něm takovýto festival, mi přijde geniální. Je super, že se to lidem líbí.

A řekněte na závěr: Co se kromě receptu při vašem vystoupení nemusí povést?
Cokoliv. Já vlastně balancuji na hraně v mnoha momentech. Ono to vypadá, že to třeba hraju, ale ne. I ten aspekt toho, že lidé jsou fakt blízko mě, na mě působí víc stresově. Takže může se kdykoliv stát cokoliv, ale na druhou stranu se samozřejmě nesmí stát nic.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek