Psaní knihy pro mě byla terapie, v Saúdské Arábii jsem čelila kulturnímu šoku

Po křtu v Loutkovém divadle ve vaší rodné Úpici jde již o druhé křtění vaší knihy, jaké bylo to první?
První křest proběhl v Luxoru na Václavském náměstí v Praze. Akce byla trochu oficiálnější a samozřejmě větší. To však neznamená, že bych si to neužila, ba naopak, cítila jsem se tam velmi příjemně. Sešla se tam skupinka lidí s podobně pozitivní energií, takže jsme si to užili. Přiznám se, že v Praze jsem byla nervóznější než v Úpici, kde jsem doma, a všechny, kteří přijdou, budu pravděpodobně znát, takže jsem taková uvolněnější. Dokonce tu mám svoji babičku, která mi pomáhá jako moderátorka.

Přiblížíte nám, o čem v knize píšete?
V knížce popisuji svůj příběh všeobecné sestry a jak jsem se jí stala. Srovnávám v ní rozdíly českého a saúdského zdravotnictví, protože jsou naprosto odlišné. Rozdělila jsem knížku na dvě části, jedna je spíše pro zdravotníky a druhá pro nezdravotníky. V nezdravotnické části se věnuji tématům jako randění v Saúdské Arábii, jestli musím chodit zahalená, jak trávím svůj volný čas a kde vlastně bydlím. Myslím, že to čtenáře hodně zaujme. Jsem ráda, že knížka není jenom o mně. Oslovila jsem totiž i další české sestry, které mají v Saúdské Arábii také pracovní zkušenost. Je mezi nimi i jeden muž. Chtěla jsem tam mít muže, protože si myslím, že je tato práce vhodná i pro muže. Zařadila jsem do knihy také bonusový komentář odbornice, která léta pomáhá zdravotníkům dostat se na ty nejlépe placené pozice na světě. Kniha také obsahuje fotky z mého osobního archivu. U nich jsem vsadila spíše na autenticitu než kvalitu, což si myslím, že čtenáři také ocení.

Co vás inspirovalo k napsání knihy?
Psaní pro mě představovalo jakousi formu terapie. Když jsem přicestovala do Saúdské Arábie, cítila jsem se velmi sama, a ještě k tomu jsem čelila neskutečnému kulturnímu šoku. Ta země se opravdu liší snad ve všem, co jsem dosud považovala za normální. Nejdříve jsem se začala věnovat svému instagramovému profilu. Vždy, když jsem tam něco sdílela, hned se mi ulevilo. Postupně jsem skládala všechny mé příspěvky dohromady a různě je doplňovala, až z toho vznikla knížka.

Mohla byste nám sdělit nějakou příhodu, o které se v knížce zmiňujete?
Napadá mě přesně jedna příhoda. V Saúdské Arábii to je tak, že když se chce pacient modlit, tak se prostě modlit jde, a zdravotnictví v tomto případě musí ustoupit do pozadí. Prostě se musí počkat, až se pacient domodlí. Jednou jsem chystala pacienta k operaci a on se chtěl před zahájením pomodlit. Samozřejmě jsem mu to dovolila. Po té modlitbě ke mně přišel a řekl mi, že mu Alláh během modlitby dal najevo, aby se operovat nenechal. Skutečně potom byla operace zrušena.

V předešlém rozhovoru pro Trutnovinky jste zmiňovala, že možná prodloužíte svůj pobyt v Saúdské Arábii. Už jste tam skoro čtvrtým rokem. Prodloužíte znovu pobyt?
Vždycky jsem slibovala lidem „už se vrátím, už se vrátím“. Jenže on každý, kdo do Saúdské Arábie odcestuje na rok na dva, tam vlastně pobyt zpravidla prodlouží. A my se sami sobě s ostatními Čechy a Slováky smějeme, protože to říkáme všichni. Takže teď raději říkám, že tam zůstanu na neurčito, a pobyt si opět prodloužím.

Saúdská Arábie vám tedy dostatečně vyhovuje?
Mám takový pocit, že jsem se do České republiky narodila omylem. Moje duše patří do Saúdské Arábie a srdce do České republiky, protože tady mám rodinu a vyrostla jsem zde. Nevím, jestli tohle někdo v životě zažil, zdali ano, tak mému pocitu rozhodně rozumí. Vyhovuje mi saúdský zdravotnický systém. Jako zdravotník tam mám možnost nahlásit pacienta, když se ke mně chová nevhodně. V České republice schází systém, který by se nás uměl zastat. V české nemocnici se stávalo, že mě pacienti fyzicky i slovně napadali, a věděli, že jim nic nehrozí. Kdežto v Saúdské Arábii pacienta v takovém případě nahlásím, následně proběhne vyšetřování a pacienta mohou až propustit z nemocnice. To se už stalo.

Vy jste ambasadorka Go Global Care. Jak jste se k této příležitosti dostala?
Go Global Care je agentura, která zprostředkovává práci pro zdravotníky v Saúdské Arábii nebo ve Spojených arabských emirátech. Před lety jsem je kontaktovala, a právě oni mi pomohli odcestovat. Stále jsme byli v kontaktu, abychom se ujišťovali, že je vše v pořádku. Během té doby jsme spolu navázali spolupráci a pořádáme krásné projekty. Nedávno jsem například přednášela na trutnovské zdravotní škole a snažíme se zvyšovat prestiž zdravotnického povolání. Vedu také pro zdravotníky, kteří brzy vycestují do Saúdské Arábie, multikulturní dílny a snažím se je připravit na to, co je čeká.

Přemýšlíte stále, že byste se připojila k organizaci Lékařů bez hranic?
Přemýšlím, přemýšlím. Musela bych ale opustit Saúdskou Arábii, a to se mi ještě nechce. Do budoucna uvidíme, co se stane. Zatím se snažím, aby všechno, čemu se věnuji, směřovalo k požadavkům Lékařů bez hranic. Nedávno jsem se vrátila z Keni od mé adoptované africké holčičky. Pojala jsem to celé jako misi k připravování se na práci v rozvojových zemích.

Řekněte nám k adopci holčičky více.
K tomu jsem se opět dostala díky svému povolání zdravotní sestry. Na Vyšší odborné škole zdravotnické jsem psala absolventskou práci na téma dálkové adopce afrických dětí. Zajišťovala jsem si tedy různé informace ohledně celého procesu. Tenkrát jsem sama sobě slíbila, že chci dostat do bodu, kdy si africké dítě skutečně adoptuji. A to se mi naštěstí podařilo. Adoptovala jsem si holčičku Caroline, která si přeje stát se taky všeobecnou sestrou, z čehož mám neskutečnou radost. Během roku jsem posílala určitý peněžní obnos, čímž jsem podporovala holčičku ve studiu. Adopcí ji nijak nevytrhávám z jejího přirozeného prostředí, bydlí stále se svou biologickou rodinou, která si studium nemůže dovolit. Splnila jsem si svůj sen, když jsem ji nedávno jela navštívit.

Přemýšlíte o další knize?
Vždycky se mě rozesměje, když lidi říkají: Koupili jsme si první Haninu knihu. Jako kdyby tam byl předpoklad, že automaticky vydám i knihu druhou. Momentálně to opravdu neplánuji. Uvidíme do budoucna. Myslím, že zatím jedna kniha stačí.

Pavlína Maryšková
redakce@trutnovinky.cz
Foto: archiv Hany Šlechtové