reklama 

Do války nepůjdu kvůli mamce, vypravuje ukrajinský dělník

30.11.2015  •  Naši cizinci  • 
čtenost 1606

Trutnov - Žije v paneláku na Zelence. No, žije. Ráno vstane, jede do práce, večer se vrátí, nají se a jde spát. A druhý den mu ten kolotoč začíná znovu. Tedy v případě, že zrovna není v Praze, Berouně, Jičíně nebo v nějakém jiném městě, kde ho práce zdrží na více dní. Oleksandr Lashchuk je pětadvacetiletý dělník z Ukrajiny, který přijel do naší republiky, jako mnozí před ním, za vidinou lepšího života a vydělat si peníze. „Už se mi stalo, že jsem měl i trojku za den,“ říká.

Do války nepůjdu kvůli mamce, vypravuje ukrajinský dělník

Saša, kterému v Čechách nikdo neřekne jinak, se narodil před čtvrtstoletím na západní Ukrajině v třistatisícovém krajském městě Lutsk, který leží asi sto kilometrů od polských hranic. Pochází z obyčejné rodiny. Jeho otec celý život pracoval na stavbě jako zedník a také matka dělá v podstatě stále to samé. „Látky na košile. U nás ve města byla obrovská fabrika, jedna z největších v Evropě,“ povídá syn, jemuž se rodiče před deseti roky rozvedli.

On zůstal s tátou na Ukrajině a později získal i nevlastního bratra, který nyní žije v Polsku. Mamka již dávno předtím jezdila za prací do České republiky, odkud se vrací domů jednou dvakrát za půl roku, praktikuje to takhle již třináct let. A díky ní se k nám podíval i Saša. Nejdříve párkrát na návštěvu a od roku 2013 to bylo i na delší dobu. V tomto roce totiž doma ukončil vysokou školu, zaměřená byla na tělesnou výchovu a sportu. „Jednalo se o dálkové studium, protože jsem zároveň chodil na vojnu,“ prozrazuje.

Jaké to bylo, když Saša poprvé přijel do Čech? „Stejné jako když jedeš poprvé někam do zahraničí. Jsi na všechno zvědavý. U nás jsme si mysleli, že se tady všechno leskne, je to tady samá kvalita, ale když to pak vidíš, zase až tak ti to nepřijde. Co ale musím uznat, máte tu mnohem klidnější život,“ vypravuje, jaké byly jeho poznatky z vůbec první cesty do zahraničí. Teprve potom navštívil Bělorusko či Rusko.

Sasa 3

U nás na Trutnovsku nejdříve bydlel s mamkou v Borovnici. „První měsíc jsem pomáhal v jedné stavební firmě v Dolní Branné,“ vzpomíná. Práce to byla hrozná. Na horách. „Dole bylo asi dvacet stupňů a sluníčko, nahoře pršelo a foukalo. Celý den jsem klečel na kolenou,“ popisuje. Co dělal? Stavěl z kamenů cestičky pro chodce. „Akorát šli kolem turisti a říkali nám, že za tuhle práci se asi dobře platí, aspoň tři sta na hodinu. Tak jim říkám, že jenom padesát,“ usmívá se.

Po příjezdu do nové země ale jinak samozřejmě češtině příliš nerozuměl a štvalo ho, že se nedomluví. Chápat začal až po třech měsících a další tři měsíce trvalo, než si náš jazyk jakž takž osvojil. „Mluvit jsem ale moc neuměl. I když jsem slova znal, ale stávalo se mi, že mě lidé nechápali a chtěli po mně, abych věty opakoval. Teď už je to snad dobrý, že?“ zvedne hlavu. Aby ne. Vždyť není to tak dávno, co v Dobrušce složil zkoušky z českého jazyka a českých reálií. „Na test jsem se musel naučit 300 otázek, pak tam ještě bylo čtení s porozuměním a poslech s porozuměním,“ uvádí, co musel zvládnout, aby dostal diplom, který mu otevře cestku k získání našeho občanství.

Začátky celkově pro něj byly složité. Neměl tady skoro žádné známé a najít si stálou práci, s níž by byl spokojený, se mu dlouho nedařilo. Občas se stalo, že nedostal zaplaceno. Nemůže však říct, že by se k němu jako cizinci, chovali špatně. „Jen mě štve, když někdo hází všechny Ukrajince do jednoho pytle,“ svraští čelo. „Vím, že někteří svou práci umí odfláknout a dělají to špatně, ale o mě říkají, že já svou práci umím,“ pochválí se. Když pak nějaký jeho český pomocník, který nedělá skoro nic, zatímco on udělá pětkrát víc práce, dostane skoro stejně peněz, to ho dokáže také pořádně nazvednout.

Sasa 2

Původně si život v České republice maloval jinak. „Ale víš co, musíš pracovat, abys měl nějaké peníze. Myslel jsem si však, že to bude o hodně jednodušší. Aspoň to ale tady máte všechno víc srovnané a mezi lidmi nejsou takové velké finanční rozdíly,“ konstatuje, že na Ukrajině nejsou lidé tak spokojení. „U vás se dodržují nějaké zákony. U nás platí to, že kdo má prachy, ten má pravdu,“ dodává.

V současnosti Saša pracuje v jedné z firem v Hostinném zabývající se hydroizolací. „Bazény, jezírka, jímky, balkóny, terasy, zateplujeme střechy… Záleží na zákazníkovi, co chce,“ vyjmenovává sortiment služeb. Poprvé od svého příchodu do Čech má od začátku října také status zaměstnance, do té doby „jel“ na dohody o provedení práce. To je důležitá zpráva i pro jeho novomanželku Ilonu, kterou si minulý měsíc odjel vzít na Ukrajinu. „Musím tady být zaměstnaný alespoň tři měsíce, abych pak pro ni mohl zažádat o vízum,“ vysvětluje Saša.

Rozhovor s ním vznikl ještě před odjezdem na svatbu a část se týkala i krize na Ukrajině. „Čekal jsem, že se na to zeptáš,“ ušklíbne se, když přišla řeč o válce na Ukrajině. „Ale ani nevím, co ti k tomu má říct. Všechno je to o penězích, točí se tam neuvěřitelný prachy,“ tvrdí. Ozbrojený konflikt se týká východní Ukrajiny, tedy opačného území, než kde má rodinu a známé, ale právě ze západní části země odvedli nejvíce lidí do války. Dopis dostal i on. „Zrovna to všechno začínalo, tak jsem za nimi šel, ale akorát nám tam řekli, že když budou potřebovat, tak abychom byli připraveni. Že nám zavolají,“ vypravuje Saša. A jednou volali. On ale nebyl doma a nastávající manželka řekla, že nikdo takový tady nebydlí.

Sasa 4

„Já to řeknu tak. Do České republiky jsem přijel kvůli mamce, ta mi v životě hodně pomohla a vážím si ji. Kdybych byl sám a neměl kolem sebe lidi, kteří by byli nešťastní z toho, že jsem tam odešel, asi bych tam šel. Ale jen taky se svými kamarády, na které se můžu spolehnout. S nikým cizím. Nelíbí se mi ani to, jak ti s vyššími hodnostmi tam hází s lidmi sem tam, že prý aby bylo líp pro Ukrajinu,“ povídá Saša, který dění v rodné vlasti sleduje přes internet. „Teď se to naštěstí uklidnilo, přestává se střílet.“

V Trutnově bydlí od ledna letošního roku. „Jezdili jsme sem na nákupy a město se nám prostě líbilo,“ nebyl za stěhováním žádný zvláštní důvod. Jestli se tu usadí natrvalo, je však otázka. „Mám nějaké plány, tak uvidíme. Když se nám tady bude líbit, zůstaneme, ale stejně většinu svých kamarádů mám doma,“ podotýká. Tady jich má nejvíce ve fotbalovém klubu Mostek, za který kope v okresním přeboru. Hrozně rád také lyžuje. „Trošku mě to táhne do Německa. Ještě jsem tam nikdy nebyl a chtěl bych se tam podívat,“ naznačuje jednu z možných životních variant.

A na závěr ještě dotaz, jestli mu nevadí, že s magisterským titulem dělá takovou práci, jakou dělá. „To víš, že vadí. Jednou jsem pracoval v Praze a viděl, jak tam trenéři trénují malé děti. Tak si říkám, proč to nedělám já, když mám vystudovanou stejnou školu. Každý ale nemá takové štěstí, že může dělat práci, která ho baví. Musíš dělat takovou práci, za kterou ti normálně zaplatí. Já bych se i hrozně rád chtěl naučit angličtinu a němčinu, ale nemám na to čas, protože musím pracovat,“ uzavírá.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
twitter: michal.bogan
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama