Jak se hrad spřátelil se Sluníčkem

Zůstala po nich dole ve sklepě obrovská kovaná truhla plná zlatých dukátů a stříbrných grošů, ale co to bylo platné. Les v okolí byl bez zvířátek a ptáčků. Kdopak by si přál skončit na pekáči v černé hradní kuchyni? Raději si všichni sbalili uzlíčky a odstěhovali se jinam.

Jednoho zimního dne, kdy sněhu bylo po pás a mrzlo jen praštělo, přestal se těm pobertům jejich samotářský život líbit. Co mohli odnést, to pobrali a ztratili se kdesi ve světě. Jen jejich ochočená kavka s nimi nechtěla a vrátila se zpět. Ale ta mnoho řečí nenadělala. Den co den se sice trochu prolétla po okolí, aby sehnala něco dobrého na zub, většinu dne však proseděla na okénku ve věži a spokojeně podřimovala. Za krátký čas se i ona kamsi zatoulala a už se nevrátila.

Ještě že po té tuhé zimě brzy přišlo jaro! A s ním se vrátilo zase Sluníčko. Každé ráno na malém dřevěném vozíku taženém dvěma kravkami vyjíždělo ze svého domku vystavěného z průzračných dešťových kapek. Jeho první zastávka byla na hradním nádvoří. A tak měl hrad denně alespoň na chvilku milou společnost.

Stále si bylo o čem povídat, protože Sluníčko toho na své každodenní dlouhé pouti hodně vidělo a slyšelo. A přece se ještě před krátkým časem jen s málokým znalo. Donedávna totiž cestovalo po nebi v nádherném stříbrném hvězdném voze taženém čtyřmi bujnými oblačnými koňmi, kteří chvilku nepostáli. Jednou se splašili a málem vůz převrátili. Víc s nimi Sluníčko nevyjelo. Darovalo je k svátku bratranci Větru a stříbrný vůz přenechalo svému bratru Měsíci.

V rozvrzaném dvoukoláčku taženém záplatovanými stračenami byla jízda sice pomalejší a méně pohodlná, ale daleko zábavnější. Den co den teď nakukovalo do hnízdeček ukrytých v šípkových keřích a hustých korunách stromů, počítalo v nich kropenatá vajíčka, zahřívalo ptačí holátka, zdravilo mourovatou toulavou kočku, která vysedávala u myších děr v poli, a těšilo se pohledem na louku plnou žlutých pampelišek.

Jakpak by si už z dálky nevšimlo chmurné hlásky smutného hradu, jejíž okénka se marně rozhlížela po širém okolí, aby našla živáčka. Ale lesy kolem hradu byly jako začarované. Nikde nespatřila ani zajíčka a nezaslechla jediného ptačího trylku.

Sluníčko zamávalo na pozdrav a zastavilo. A když sešplhalo po zlatém žebříku dolů na nádvoří, žaslo. Z hluboké hradní studny plné vody na něho šibalsky zamrkalo jiné Sluníčko. Sklonilo se tedy ještě víc, když v tom ho něco ťuklo do zad. Malinkatý kamínek padající z vysoké hlásky.

Slovo dalo slovo a to ráno se Sluníčko s hradem tak zapovídalo, že málem zmeškalo své další pravidelné pochůzky a malý kohoutek s velikým červeným hřebínkem, který pravidelně čekal na plotě a kokrhal jako o závod, se málem nedočkal. Od té doby si pak Sluníčko den co den marně lámalo hlavu nad tím, jak to zařídit, aby se do ztichlého lesa zase vrátil život a hrad nebyl tak sám. Napadlo ho, že se poradí se svými přáteli a známými, které denně potkává.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita