Neděle

12. července 2020

Nyní

17°

Zítra

17°

Svátek má

Zvířátka ze Zeleného údolí

13. 6. 2020

page.Name
První se o zapomenutém hradu a smutném černém lese, kde nežije jediné zvířátko a celý den se neozve ptačí hlásek, dověděl onen pestrobarevný kohoutek z malé vesničky za lesem. Jenže ten poslouchal jen tak na půl ucha. Měl chudák úplně jiné starosti.

Kvapem se blížily svatodušní svátky a s nimi slavná pouť u Studánky a právě zaslechl, jak hospodyně připomínala hospodáři, jedoucímu do města na jarmark, aby nezapomněl koupit i nový pekáč. Jinak prý toho křiklouna o pouti nebude mít na čem upéct. Po té nedělní sváteční huse je prý v starém pekáči díra.

Koho to chce panímáma upéct o pouti k obědu, bylo kokrháčkovi jasné. Měl zkaženou náladu na celý den, ani zpívat se mu nechtělo. Sluníčko se raději rozloučilo a spěchalo, aby už bylo co nejrychleji v Zeleném údolí. Tam se snad dozví, jak to zařídit, aby les zase ožil a hradu bylo veseleji. V lese nazývaném Zelené údolí bylo od rána do večera rámusu, křiku a zpěvu, až z toho často uši brněly.

A přece tam žila jen samá spokojená zvířátka a veselí ptáčkové. Od jara do podzimu je sytil les a okolní paloučky a pole, a když vše zapadlo hlubokým sněhem, zašli si všichni na vydatnou snídani či dobrý oběd do velkého krmelce a krmítka na pasece. Co tam bylo dobrot! Voňavé seno, kaštany, žaludy a bukvice, zrní, slunečnicová semínka a mák a ještě mnoho dalších pamlsků pro zmrzlé zobáčky a hladové žaludky všech lesních strávníků.

Z nedaleké hájovny je tam každý den vozil na saních hajný Zmijáček. Ráno co ráno na něho čekali, nebo mu běželi i kus cesty naproti a vždycky si s ním dlouho povídali. Každý správný hajný totiž nejen zná dobře les, ale rozumí i řeči všech jeho obyvatel.

A Zmijáček takovým hajným byl. Po dobrém obědě se všem pak chtělo na bílém sněžném koberci i tancovat. Den za dnem a rok za rokem takhle krásně plynul a nic se neměnilo. Ale přece jen něco. Hajný zestárl a nikam jinam než ke krmelci už si nevyšel. Les mu byl pravým domovem a zvířátka a ptáčci těmi nejvěrnějšími přáteli, které kdy měl.

Ale toho dne, kdy sem Sluníčko zase jako vždycky nedočkavě nahlédlo, se tu dělo něco moc zvláštního. Všechna zvířátka seděla v kruhu na pasece a o něčem se hlasitě radila a snad i dohadovala a přela. Pípání, vrčení, štěbetání, rozčilené syčení a štěkání nebralo konce.

Sluníčko rychle spustilo své zlaté schůdky a seběhlo mezi ně, aby vyzvědělo, co se to tu děje. Všichni vykřikovali, navzájem se překřikovali, až jezevec, který byl ze všech nejváženější, konečně zjednal pořádek a začal vyprávět.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita