Čtvrtek

26. listopadu 2020

Nyní

Zítra

Svátek má

Co se přihodilo Měsíci

4. 7. 2020

page.Name
Zvířátka zatím ještě stála na pasece a dlouho se dívala za mizejícím Sluníčkem. Už nebyla se svým trápením sama. Věřila, že jim Sluníčko pomůže. Dopoledne se jakoby naschvál vleklo hlemýždím tempem. Najednou je nebavila žádná práce a ani na oběd nebyla chuť. Toulala se tedy bezcílně po lese a ani nevnímala nic kolem. Jediná liška nechtěla zůstat bez oběda.

Tichými dlouhými kroky se neslyšně proplétala houštím a mířila ven z lesa k blízké vesnici, odkud se už od rána ozýval pyšný kohoutí zpěv a spokojené štěbetání a kdákání slípek. Ale daleko se tentokrát nedostala. Ještě než doběhla na kraj lesa, uslyšela vzdychání a tichý pláč.

Potichoučku se přikradla blíž a žasla. Svým očím věřit nechtěla. V mechu tam seděl Měsíc. V jedné ruce držel proutěný košíček plný křemenáčů a druhou si hladil opuchlou nohu. Kousek dál ležela pohozena taková divná zubatá železná věc. Nechtěla jej polekat, a tak se tiše posadila opodál a čekala, až si jí všimne sám.

Trochu se zarazil, když ji spatřil. Dokonce se zdálo, že chtěl rychle vyskočit a utíkat pryč. Ale noha ho asi moc bolela, a proto se zase raději posadil do mechu. Chvilku mlčel a pak se svěřil. Chodí sem každé ráno ještě dříve, než se stačí pořádně rozednít, a sbírá si houby. Dnes tomu nebylo jinak. Svatí apoštolové Petr a Pavel rozeseli po dnešní teplé noci tolik hřibů a křemenáčů, že nevěděl, kam se dřív podívat. Pobíhal sem a tam a v té veliké radosti nedával ani pozor, kam šlape.

Najednou mu pronikla kotníkem ostrá bolest a do nohy se mu zakousla tahle zubatá železná věc. Jen zázrakem se jí zbavil, ale poranila mu nohu tak, že nemůže udělat ani krok. Na nebe se teď nemůže vrátit, dokud se zase nesetmí, a to už musí hned zase vyjet a hlídat, aby nikdo nerušil klidný spánek lidí na Zemi. Za světla a sluneční záře neusne a večer bude tak ospalý, že nebude moci ani svítit.

Ale chytrá liška si hned věděla rady. Opatrně si Měsíčka naložila na záda a nejkratší cestou se rozběhla domů. Ve své noře má úplnou tmu. Tam Měsíc určitě usne. Cestou potkali nejednoho souseda. Všichni se divili, koho to Zrzka nese. Zpráva o neštěstí, které Měsíc potkalo, se rozlétla brzy po celém lese. Před liščí norou pod ztrouchnivělým pařezem čekala spousta zvědavců, kteří toužili Měsíc spatřit na vlastní oči. Mezi nimi byla i stará moudrá zaječice.

Ta přinesla čistý kapesník, namočený v chladivé vodě z blízkého potůčku, a bez jakéhokoliv vyptávání a dalších dlouhých řečí Měsíčkovi jeho bolavou nohu ovázala. Velmi se mu ulevilo, a i když byl unavený, dal se se zvířátky do řeči.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita