Měsíček slibuje pomoc

Byla tam tma jak v pytli. Sotva se dotkl hlavou podaného polštáře, usnul. Zdálo se mu, že chodí po lese a z mechu vytahuje jednoho hřiba za druhým. Vzbudil se právě ve chvíli, kdy se venku začínalo šeřit. Poraněná noha ho už nebolela, a tak se rychle rozběhl zpátky na nebe.

Na uvaření bramboračky čas už nezbyl, ale to Měsíčka nermoutilo. Rychle proběhl dvorkem, košík s houbami strčil do síňky a zamířil ke svému hvězdnému vozu. Ale kdo tam nestál?

Sluníčko. Dávno už mělo být doma, ale když má někdo o někoho starost, nemyslí na sebe. Tma houstla, na dlouhé řeči a vysvětlování nebyl čas. Stačili si říci jen pár slov, a přece si Sluníčko oddechlo. Měsíček zapráskal bičem, bujní oři se rozběhli po obloze a stříbrný hvězdný vůz ve chvilince zmizel z dohledu.

Teď se teprve starostlivé Sluníčko vydalo na zpáteční cestu domů. Nikdy předtím se nevracelo tak pozdě. Nevidělo už dobře na cestu a skoro v té stále hustější tmě zabloudilo. Jak bylo rádo, když konečně kravky samy zastavily před dveřmi dešťového domku! Ale usnout hned nemohlo, ačkoliv bylo moc unavené. A ráno zase nemohlo dospat, jak spěchalo, aby zvířátka potěšilo.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita