Středa

12. srpna 2020

Nyní

25°

Zítra

26°

Svátek má

Měsíček slibuje pomoc

11. 7. 2020

page.Name
Vyslechl trpělivě všechny jejich nářky a bylo mu zvířátek moc líto. Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Pomohli jste vy mně, pomohu já vám. Sami byste odtud daleko neutekli a lovečtí psi by vás vyslídili všude. Před jejich bystrými čenichy se nelze schovat. Ale můj stříbrný vůz vás odveze tam, kam se psi nedostanou a kule a broky z loveckých pušek nedoletí. Až vyjde zítra večer na nebi první hvězda, čekejte na pasece a vezměte si s sebou malou svačinu. Snad bude jasná noc, protože jinak k vám můj vůz nenajde cestu. Na shledanou, přátelé!“ A pak se pomalu belhal za liškou do nory.

Byla tam tma jak v pytli. Sotva se dotkl hlavou podaného polštáře, usnul. Zdálo se mu, že chodí po lese a z mechu vytahuje jednoho hřiba za druhým. Vzbudil se právě ve chvíli, kdy se venku začínalo šeřit. Poraněná noha ho už nebolela, a tak se rychle rozběhl zpátky na nebe.

Na uvaření bramboračky čas už nezbyl, ale to Měsíčka nermoutilo. Rychle proběhl dvorkem, košík s houbami strčil do síňky a zamířil ke svému hvězdnému vozu. Ale kdo tam nestál?

Sluníčko. Dávno už mělo být doma, ale když má někdo o někoho starost, nemyslí na sebe. Tma houstla, na dlouhé řeči a vysvětlování nebyl čas. Stačili si říci jen pár slov, a přece si Sluníčko oddechlo. Měsíček zapráskal bičem, bujní oři se rozběhli po obloze a stříbrný hvězdný vůz ve chvilince zmizel z dohledu.

Teď se teprve starostlivé Sluníčko vydalo na zpáteční cestu domů. Nikdy předtím se nevracelo tak pozdě. Nevidělo už dobře na cestu a skoro v té stále hustější tmě zabloudilo. Jak bylo rádo, když konečně kravky samy zastavily před dveřmi dešťového domku! Ale usnout hned nemohlo, ačkoliv bylo moc unavené. A ráno zase nemohlo dospat, jak spěchalo, aby zvířátka potěšilo.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita