Čtvrtek

26. listopadu 2020

Nyní

Zítra

Svátek má

Poslední den doma

18. 7. 2020

page.Name
I zvířátka usínala tu noc ve svých postelích neklidně. Poslední noc doma a pak musí z chaloupek pryč. Dlouho blikala na zdích a stolech světélka petrolejových lamp a tmou zněl tichý šepot. Teprve když se přiblížila půlnoc, jedno po druhém světélka zhasínala a celý les se pozvolna propadal do hluboké měkké tmy.

Co se zvířátkům zdálo? Kdopak to může říci? Sotva však začalo na venku svítat, nebyla už moc, která by je udržela v peřinách.

Všechna se seběhla na pasece a netrpělivě vyhlížela Sluníčko. To na sebe nedalo dlouho čekat. Jejich rozhovor byl tentokrát krátký. Jak krásně se poslouchala slova o záchraně a novém domově, který na ně čeká daleko odtud ve velikém neznámém lese! Jen to, že musí opustit svá malá hospodářství, všechny mrzelo. Ale čas nečekal a bylo potřeba přichystat se na cestu.

Den uběhl velmi rychle, ale ještě dlouho předtím, než se začalo stmívat, stáli všichni odevzdaně s malými ranečky uprostřed slunné paseky. Voněla zrajícími jahodami, okolní smrky tiše šuměly. Jak tu bylo krásně! Vnímal to v ten okamžik někdo? Asi ne. Celé shromáždění každou chvilku netrpělivě zvedalo oči vzhůru. Nikdo nechtěl ani pomyslet na to, co bude zítra ráno, jestliže se teď obloha zatáhne černými mraky a Měsíc nebude moci splnit svůj slib.

Konečně začalo na kraj pomalu dopadat šero, ale obloha zůstávala stále jasná. Měsíček dodržel své slovo. Jen co přikryla kraj svým teplým šálem sametově hebká tma a na nebi zablikala první hvězda, zazářil přímo nad pasekou krásný stříbrný vůz tažený čtyřmi bujnými koňmi okovanými zlatými podkovami. Po malé chvíli se začal tiše snášet dolů. Byl stále blíž a blíž, a než se zvířátka nadála, stál uprostřed paseky.

Nebyl moc velký, ale jakýmsi kouzlem se začal zvětšovat, když do něho nasedala. Vešly se tam nejen všechny veverky se svými uzlíčky oříšků a sušených hub, ale i liška, zajíci, bažanti a koroptve a další lesní obyvatelé i se svými batohy, taškami a kufry. Ani jelenovo rozložité paroží nikomu nepřekáželo. Mezi posledními se přikolébal mrzutý divočák s velikým pruhovaným pytlem žaludů a bukvic. Tu malou svačinku si vyložil po svém. A přece ještě zůstalo volné místo vedle ježka. Kdopak by se chtěl popíchat o jeho ostré bodliny? Ani ke zmiji se nikdo příliš netlačil. Většina zvířátek se bála jejích jedovatých zubů.

Úplně nakonec přilétla sojka. Ta jediná zalétla ještě naposledy k hájovně. Chtěla se rozloučit s hajným, ale nikde jej nezahlédla. Smutně se obrátila a spěchala nazpět. Za malý okamžik pohlédl na paseku i Měsíc. Jen zatočil bičíkem a v tu chvíli koně zabrali, kouzelný vůz poskočil a pomaloučku začal stoupat výš a výš k nebi. Za pár okamžiků se tryskem rozjel po rovné oblačné silnici.

Zvířátkům se tajil dech. Hluboko přehluboko pod nimi zůstala paseka i nejvyšší smrky jejich rodného lesa. Jen jako malé žluté světýlko vypadalo i osvětlené okénko hájovny, kde s hlavou v dlaních seděl stařičký hajný Zmijáček.

To nebyla jízda, to byl let, při němž všem vzrušením zářily oči! Nejvíce strace, která neustále přemýšlela, jak to zařídit, aby ten vzácný klenot získala pro sebe. Alespoň jednu hvězdičku z oje se pokusila vyloupnout. Ale Měsíc dobře viděl, co straka provádí, a rozzlobeně na ni zahrozil prstem. Zastyděla se a raději zavřela oči, aby tu nádheru neviděla.

Jak dlouho jeli či letěli, nikdo nevěděl. Nevšimli si ani, když se vůz začal neslyšně snášet dolů. Trochu se podivili, když jim Měsíček pokynul, aby si vystoupili. Poslechli a začali se rozhlížet kolem. Byli na prostorném nádvoří hradu s kulatou kamennou hláskou. Překvapeně se ohlédli po voze, ale ten už byl tentam. V celé své kráse zase zářil vysoko na nebi.

Ještě že za chviličku začalo svítat a k nádvoří se blížil rozeschlý dvoukoláček se Sluníčkem. To bylo radosti a objímání! Vyprávění nebralo konce. Ale největší radost měl hrad. Tolik zajíců, veverek a dalších zvířátek a ptáčků snad neviděl od doby, co tu stojí. A toho cvrkotu a běhání! Celý les ožil a hrad s ním. Najednou bylo zase všude plno zpěvu a ruchu. Hrad spokojeně naslouchal a poprvé po dlouhé době byl šťastný.

I Sluníčko bylo spokojené. Vždyť začínalo léto a jídla po lese leželo všude dost. Ale Sluníčko vědělo, že tomu tak nebude věčně. Kdyby tak tady byl ještě starý hajný. A s tím se rozjelo dál. Kohoutek na plotě už čekal.

Dlouho se s ním ani tentokrát nezdrželo. Spěchalo se podívat, co se děje v Zeleném údolí. Bylo moc zvědavé, jak dopadne ten velký hon.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita