Zmijáček jde do světa

Koně neklidně ržáli a lovečtí psi se zběsile hnali dopředu, jakmile ucítili vůně lesa. Ale v lese bylo ticho. Ani větévka nezapraskala, ani ptačí trylek se neozval. Velikým kruhem obstoupili honci celý les, ale ať se namáhali sebevíc, nezahlédli ani ptačí pírko, natož zaječí chlup. Panstvo bylo zklamané, král se styděl a hněval. Jeho hněv padl okamžitě na nešťastného Zmijáčka. Ten byl zprvu zmaten a nechápal, co se mohlo stát. Pak najednou pocítil úlevu a radost. Žádné z jeho zvířátek nepřijde o život. Mohl si přát víc? Co se tu však přihodilo, to si vysvětlit nedovedl.

Jenže král se na něho velmi rozhněval, a když se Sluníčko vracelo domů, uvidělo už hajného zase v lese. S malým uzlíčkem a dřevěnou holí kráčel Zmijáček pryč ze své hájovny. Nevěděl sice, kde složí hlavu, ale to mu starosti nedělalo. Hájovna v lese bez zvířátek pro něho neměla cenu. Půjde, kam jej oči povedou a nohy ponesou. Cožpak oči, ty ještě sloužily docela dobře. Zato nohy už nechtěly poslouchat a neustále si vymýšlely a nutily ho pořád posedávat po pařezech a polehávat v trávě. K večeru nakonec na jedné mýtince únavou usnul.

Pročpak ne, vždyť nikam nespěchal a nikdo ho nikde přece nečekal. Neviděl, jak nad pasekou zazářil Měsíc, a nezahlédl ani jedinou z tisíce roztomilých zářivých hvězdiček, které si ho zvědavě prohlížely. Zdál se mu totiž moc hezký sen. Hověl si na lavičce na dvorku hájovny, pokuřoval ze své zamilované dýmky a pozoroval, co se děje v lese. Mezi stromy se každou chvíli mihlo nějaké zvířátko a zamávalo mu na pozdrav.

Ale sotva ráno otevřel oči, byl sám. Sluníčko ho rozpustile lechtalo svými paprsky ve vlasech a lákalo ho na další cestu. Porozuměl, vstal a šel dál. Tak putoval po mnoho dní. Už se cítil velmi unavený. Z bochníku žitného chleba mu zůstal jen malý skroječek. Naštěstí byl les plný jahod a borůvek. Jeho dlouhá cesta měla však už brzy skončit.

V dálce zahlédl několik skrčených dřevěných chalup malé vesničky. Jenže to už na nebe vyplula první hvězda a cesta, která ho měla přivést zase k lidem, se pořád ztrácela kdesi v nedohlednu. A tak se Zmijáček rozhodl, že dál nepůjde a ještě naposledy v lese přenocuje.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita