Jarní starosti

Tolik zájmu nezažil dobrých dvě stě let. Lidé nebo zvířátka, v tom nedělal žádný rozdíl. Všechny měl stejně rád. Jara rychle přibývalo, a jen co roztál sníh a blátivá cesta trochu oschla, objevil se v lese kočár, který mířil ke hradu. Z něho vystoupil pan učitel a ještě dva černě odění pánové s širokými klobouky na hlavách. Uctivě před Zmijáčkem smekli a požádali jej, aby je provedl hradem.

Hajný navyklý poslouchat neřekl jediné slovo a vedl je do hradního paláce, rytířského sálu, kaple a pak dál po celém hradě. Zajímalo je i sklepení a konírna, kde právě přezimovali ježci, a dokonce i hluboká hradní studna plná čisté vody. Truhlu s penězi okamžitě odvezli s sebou.

Stále se mezi sebou o něčem radili a dohadovali, ale z jejich řeči Zmijáčkovi moc veselo nebylo. Zato hrad naslouchal bedlivě, aby mu ani slovíčko neuteklo. Hovořili totiž o nové střeše, o opravení konírny a nových schodech na hlásku. Hrad se prý stane chráněnou kulturní památkou obdivovanou návštěvníky z celého světa. Už nikdy neměl zůstat sám. Ale to znamenalo, že se sem v dohledné době nastěhují všichni možní řemeslníci a že tu bude spousta rámusu a hluku. A toho se hajný začal bát.

Doteď tu byl klid, rušený jen slabým duněním v dálce projíždějícího vlaku a švitořivými hlásky ptáčků. Trvalo to sice ještě nějaký ten týden, ale čeho se hajný bál, nakonec přišlo.

Jednoho dne se na nádvoří objevil prostorný stan a druhý den to začalo. Od rána do večera tu zněly údery kladívek a seker a hrubé hlasy těch, kteří s nimi pracovali. Před tím rachotem se nedalo nikam utéct. Hajný byl mrzutý a zvířátka neklidná. Ani večer nebylo lépe. Lidé roztopili na nádvoří oheň a dlouho do noci ještě hlasitě rozprávěli a vyzpěvovali.

Avšak nejhorší bylo, že všechno překáželo. Nářadí, zásoby v kuchyni, seno i hromady listí, v nichž přezimovali ježci. Ještě štěstí, že malí pichláčci už zase dávno běhali po lese. Všechno musel Zmijáček odnášet jinam, ale za pár dní to zase překáželo něčemu jinému. Pravda, den za dnem byla ta práce znát. Hrad byl čím dál tím krásnější a spokojenější. Ale chudák Zmijáček. Stále víc se cítil nejlépe v lese. Domů se přicházel už jen vyspat. Čím lépe vyhlížel opravený hrad, tím více se hajnému zdálo, že už tu pro něho není místa. A zvířátka? Ta se na hradě neukázala vůbec. Jen kohout se tu ještě řemeslníkům pletl pod nohama a zajímal se o všechny novoty.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita