Úterý

29. září 2020

Nyní

12°

Zítra

14°

Svátek má

Hrad má zase obyvatele

8. 8. 2020

page.Name
Zatímco hajný obdivoval překrásnou gotickou klenbu prostorného rytířského sálu a zvědavě nahlížel do všech ostatních hradních místností a kaple, kohouta zajímala nejvíc vysoká hláska. Nejdříve se tam šlo po dřevěných schodech a nakonec se lezlo po žebříku. Ale kampak na kohouta! Na žebřík byl zvyklý a výšky měl rád. Ale z téhle se mu skoro zatočila hlava. Pane, to byl rozhled! Takový neměl ani doma ze střechy kurníku. A to se vždycky ještě přihnal rozzlobený hospodář s koštětem a láteřil, dokud rychle neslétl dolů.

Tady je hospodářem on sám. Už se chystal pyšně zakokrhat, ale vtom mu přišlo podívat se dolů na nádvoří. Pořádně v něm hrklo. Na nádvoří totiž seděla liška! A nebyla zdaleka sama. Vedle ní si hověl jezevec, kousek dál si hrály mladé kuny, ve větvích stromů poskakovaly veverky a hradní bránou vcházel dlouhý průvod dalších lesních obyvatel. Ze zobáčku mu nevyšlo ani pípnutí.

Kde se tu všichni vzali? Svolalo je sem Sluníčko. Když hajný s kohoutem vešli do hradu, schovalo rychle dešťový mrak a posbíralo i všechny ostatní malé mráčky. Co vám budu vyprávět! Obloha byla najednou modrá jako len. Pak zajelo s vozíkem nad les, uchopilo zlatou píšťalku, a co mělo sil, na ni zapískalo. Všechna zvířátka byla v mžiku kolem něj. Měla sice spoustu starostí a práce s hledáním a zařizováním nových domácností, ale moc je zajímalo, co jim chce Sluníčko říci.

To se nenechalo dlouho prosit. Hned jim prozradilo, kdo je na hradě, a vyzvalo je, aby ho všichni přišli přivítat. Jak se zvířátka zaradovala! Okamžitě nechala všeho a běžela za Sluníčkem. Ani ptáčci zpěváčci si to setkání nenechali ujít. Mnozí z nich si však hajného všimli, už když přicházel. Někteří z nich totiž zůstali bydlet přímo na hradě. Čekali dlouho. Hajného těšilo přehrabávat a rozbírat všechno možné nářadí i různé nepotřebné harampádí, které nacházel různě poházené po celém hradě. A když objevil hradní kuchyni s dávno vyhaslým krbem a několika velikými hrnci, rozhodl se, že už na hradě zůstane.

Jenže právě v kuchyni mu žaludek připomněl, že se blíží poledne a s ním čas oběda. Vyhlédl oknem, a když viděl, že už neprší, vyšel ven, aby se podíval trochu po lese. Avšak sotva vyšel na dvůr, užasl. Na nádvoří ho čekali všichni, které měl tak rád. Teď byli zase pohromadě a mohli se radovat.

Tak krásnou večerní slavnost hrad nikdy neviděl. Nádvoří osvětloval veliký lustr s tisícem malinkých svíček zavěšený přímo ve vzduchu. Nebyl to jen tak obyčejný lustr, ale roj světlušek s rozsvícenými lucerničkami. Dubový stůl se prohýbal pod tíhou chutných lesních plodů, které nasbírala zvířátka hajnému k večeři. Po větvích si posedali ptačí muzikanti a zpěváci. Celý večer se odtud ozývala hudba, jásot, zpěv a smích.

Když byla nálada v nejlepším, zastavil na nádvoří hvězdný vůz. Z něho vystoupil usměvavý Měsíc a před hajného postavil kytičkovanou misku čerstvě uvařené bramborové polévky s pravými hříbky. Ještě se z ní kouřilo a voněla, že se i zvířátka tajně olizovala. Ale nejen to. Pak se vrátil zase ke svému vozu a začal z něho vynášet celé zařízení světničky bývalé Zmijáčkovy hájovny. Velikou almaru, malovanou truhlu, postel s pruhovanými peřinami, kukačkové hodiny a všechny zásoby ze spíže. Ani na starou petrolejku, pytlík s tabákem a hajného oblíbenou fajfku nezapomněl.

Po Zmijáčkově odchodu totiž zůstala hájovna prázdná. Mnohokrát nakoukl Měsíček oknem do světničky, ale vejít dovnitř se neodvážil, i když nebylo zamčeno. Když však zjistil, že rozzlobený král na les i hájovnu už nadobro zapomněl, rozhodl se, že přiveze vše na hrad, aby se tam hajný cítil opravdu jako doma. A to se také právě stalo.

Všechna zvířátka pomohla nastěhovat věci do suché a útulné hradní komnaty a zásoby potravin a vařiva do černé kuchyně. Po dlouhé době strávené na cestě usínal Zmijáček konečně zase ve své posteli a byl šťastný a spokojený. A stejné štěstí pociťoval i hrad. Už nebyl opuštěný. Měl obyvatele.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita