Neděle

27. září 2020

Nyní

11°

Zítra

11°

Svátek má

Jak zvířátka chytila zloděje

22. 8. 2020

page.Name
Jen co ptáčci zmizeli v lese, straka vlétla do sklepa a popadla hned tři stříbrňáky. Jenže to bylo pro její nenechavý zobák přece jen trochu moc. Jeden z nich jí vyklouzl a skutálel se zpátky k truhle. Nechala jej být a letěla se zbylými dvěma do svého hnízda na vysokém buku.

Proč bych se zdržovala s jedním zakutáleným penízkem? Je jich tu taková hromada, řekla si. Stačí sem jen každý den zalétnout a budu bohatá. Nejbohatší ze všech strak. Jenže to se přepočítala. Z díry v rohu ji zpozorovala maličká myška a všechno ještě za tepla prozradila. Nebylo to však ani potřeba.

Sotva ptáci rozhlásili po lese tu neuvěřitelnou zprávu, zvířátka se seběhla a chtěla poklad vidět. Co by pro ně Zmijáček neudělal! Opět rozsvítil svíčku a vedl všechny do sklepa. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že je truhla pootevřená a jeden stříbrný grošík se válí na zemi.

Hned jej napadlo, že tam byl zloděj. Ale kdo to mohl být? Z přítomných zvířátek určitě nikdo, vždyť se o pokladu všechna dověděla právě před chvilkou. A nikdo cizí přece v lese není. To by ho kmotra sojka zpozorovala. Věděla o každém zapraskání větvičky. Toho zloděje musíme chytit, prohlásila srnka, a já už vím jak. Poprosím pavouka křižáka a ten uplete velice jemnou, ale pevnou síť, schová se u sklepa, a až tam někdo vejde, natáhne ji mezi dveře. Jakmile bude zloděj vycházet, síť na něj spadne a chytí jej.

Všichni souhlasili a srnka se zčerstva rozběhla k nejvyšším stromům. Mezi dvěma z nich měl pavouk křižák nataženou jemnou hedvábnou pavučinu. Na své tkalcovské umění byl velice hrdý a rád se svými výtvory pochlubil. Vyslechl srnčinu prosbu a hned se dal do práce. Než se Sluníčko uložilo ke spánku, byla síť hotova.

Ráno ještě za tmy se tiše přikradl ke sklepení a schoval se i se sítí za pootevřenými dveřmi. Dlouho nemusel ani čekat. S prvními paprsky bílého dne přilétla straka - ještě dřív, než vstal kohout a z nejvyššího okénka hlásky třikrát zakokrhal, aby přivítal právě přijíždějící Sluníčko. Neslyšně vlétla dovnitř. V tu chvíli zavěsil křižák svou pevnou síť.
Jen tak tak stačil uskočit za dveře. Vzápětí se síť zachvěla pod prudkým nárazem a někdo s hlasitým výkřikem spadl na zem. V síti se házela poděšená straka. Její křik přilákal nejdříve kohouta a všechny ptačí obyvatele hradu a pak i další zvířata. Tiše se rozestavili kolem a mlčeli.

Marně se straka hájila, že za nic nemůže, že není zlodějka. Prý jen zvědavost ji zavedla do sklepa. Dva zlaté dukáty ležící vedle ní však ji usvědčily. Když se zvířátkům zdálo, že je už dost potrestána, pavouček vytáhl nůžky a síť rozstřihl. Polekaná a zahanbená straka se vyškrábala ven a provinile klopila oči. Ještě štěstí, že hajný tu nebyl.
Vrať všechno, co jsi odtud vzala! nařídil jí přísně jezevec. Poslušně odlétla a po chviličce se vrátila se dvěma stříbrňáčky, které odnesla včera. Ale nezdálo se, že by si tím zvířátka udobřila. Po chvilce se ujal jezevec zase slova a vyčetl strace, že je nevděčná a nenapravitelná. Straka však stále trvala na svém, že nechce krást, ale že má ráda blýskavé věci. Už se peněz ani nedotknu, horlivě slibovala, jen to, prosím vás, neříkejte hajnému.

S tím se všichni rozešli po své práci a nechali ji už napokoji. Snad dostala za vyučenou dost. Totéž si myslil i hajný, který vše slyšel až do své světničky. Měl však spoustu jiných starostí. Sluníčko sice krásně hřálo a léto stále ještě štědře rozdávalo plnýma rukama své voňavé dary, ale na lesním paloučku se už brzy začnou červenat šípky. Co nevidět zaťuká na dveře podzim. Bude potřeba připravit se na zimu.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita