Středa

12. srpna 2020

Nyní

25°

Zítra

26°

Svátek má

Kde se vzal v lese kohout?

1. 8. 2020

page.Name
Usnul klidným spánkem jako obvykle, ale sen jej tentokrát navštívil až k ránu. I zdálo se mu, že stojí na návsi v té vesničce, kterou viděl v dálce. Na nízký laťkový plot u jedné zahrádky znenadání vyletěl malý kohoutek a kokrhal, co mu volátko stačilo. Ten sen byl tak živý a kokrhání tak hlasité, že hajného dočista probudilo. Posadil se a svým očím nechtěl věřit.

Malý pestrobarevný kokrháček stál před ním jen malý kousíček od něho a se zájmem pokukoval po červeném šátku se skroječkem chleba. Hajný ihned porozuměl a rozvázal svůj uzlík. Vytřepal z něho pár drobečků a nabídl je nečekanému hostu.

Pozoroval, jak mu chutná a sám při tom snědl zbytek. Hned se mu vrátila dobrá nálada. Pak spolu zašli k blízké studánce a napili se průzračné křišťálové vody. Poté kohoutek znovu vesele zakokrhal a překvapenému hajnému vylétl na rameno. Tam se usadil a sledoval, co bude dál, kam jeho nový pán půjde. Když však zjistil, že míří na cestu k vesnici, tu se zle načepýřil a zlostně klovl dobráka hajného do hlavy.

Ten pochopil, vrátil se zpátky do lesa a vykročil nazdařbůh po lesní cestě, kterou zahlédl mezi stromy. Tu se kohoutek najednou uklidnil a tiše se díval po okolí. Ale nikdo tam nebyl. Vše bedlivě pozorovalo jen Sluníčko. Hřálo co mohlo, jen aby hajného odradilo vyjít z chladivého stínu lesa. Teď nadšeně zatleskalo a rozpustile poskočilo na vozíku, až z něho málem vypadlo. Mělo proč jásat.

Ta stará dávno neudržovaná cesta vedla k opuštěnému hrádku. A kdo byl kohoutí zpěvák? Nikdo jiný než jeho velký přítel z nedaleké vsi, s nímž se ráno co ráno vítalo. Sluníčko jako jediné také vědělo, jak se stalo, že se kohoutek ocitl sám v lese. Už jen pár dnů zbývalo do slavné pouti u Studánky, které se kokrháček už neměl dočkat.

Stačilo však jedno rychlé mávnutí křídly a tyčka u plotu byla prázdná. Rozeschlý dřevěný vozík se sice pod tou tíhou povážlivě zakymácel, ale nerozsypal se, jel dál. Kus za vsí, až na kraji lesa, vysadilo Sluníčko kohouta na větev mladého boučku. Tady měl několik dní čekat na svého nového hospodáře, který už byl na cestě. Teď spolu mířili k hrádku.

Že se tam zastaví, bylo jasné už od první chvíle. Jakmile se k němu přiblížili, Sluníčko rychle přikutálelo nad les ten největší dešťový mráček plný vody. Každým okamžikem drobnými lesklými kapkami kropilo trávu a květiny a s nimi sprchovalo i hajného a kohoutka. Zpočátku je dešťové kapky mazlivě hladily, ale pak oba roztřásl chlad.

Proto jen uvítali, že se ocitli zničehonic před hradní bránou, i když napůl zbořenou. Střechu některých hradních komnat už poničil zub času, ale v rytířském sále a v několika dalších místnostech bylo sucho. V jedné z nich stál dokonce starý dubový stůl se dvěma vyřezávanými židlemi a chatrná postel přikrytá několika kůžemi. Posadili se, trochu si odpočinuli a pak se dali do prohlídky hradu.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita