Nečekaná návštěva

Za chvilku se mezi větvemi stromů objevila sněhově bílá rohatá kozička a malý černý psík s bystrýma očima. „Já jsem Lízinka a tohle je můj kamarád Hektor,“ řekla kozička místo pozdravu a hned se začala svěřovat. „Jsme na výletě. Alenka zase zapomněla zavřít vrátka. Jenže v lese je tolik pěšinek a cest, že jsme dočista zapomněli, která vede domů. A tak tu bloudíme po lese už tři dny.“

„Copak tady nablízku je nějaká vesnice?“ ptala se zvědavě liška. A kozička se dala do dalšího řečnění: „Vesnice ne, ale malý domek s velkým sadem a políčkem. Bydlí v něm dědeček s babičkou a každé léto je u nich na prázdninách jejich vnučka Alenka. Je hodná a má nás moc ráda, jenže je trochu nepořádná. Cokoliv vezme do ruky, nic nedá zpátky na své místo. Dědeček vždycky moc hubuje. Nedávno dokonce rozbila i krásné broušené zrcátko, které dostala k svátku, a hlavně vůbec nezavírá vrátka...“

Pusa jí jela jak trhovkyni, určitě by toho napovídala daleko víc, ale pejsek ji zarazil. „I mlč,“ okřikl ji. „To, že nás teď bolí nožky a mně kručí v břiše, je jen naše vina. Neměli jsme nikam chodit. Alenka je teď určitě moc smutná a dědeček s babičkou nás hledají.“

„Tomu hladu se dá odpomoci,“ konejšil je hajný, jemuž bylo obou ušlých poutníčků upřímně líto. Hned si vzpomněl na pořádný kus uzeného a šišku salámu, které visely ve spíži. Kozička hlad neměla. Po cestě ukousla každou kytičku či trávu, která jí příjemně zavoněla. Po dobré večeři otevřel hajný dveře do komnaty, kde ležela na zemi stará houně, a vybídl unavené hosty, aby na hradě přenocovali. Byli tomu rádi, nohy už necítili a oči se jim únavou zavíraly. Usnuli ještě dřív, než v hradní vížce kohout. A to byl nějaký ospalec!

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita