Sobota

31. října 2020

Nyní

11°

Zítra

10°

Svátek má

Bude hrad patřit dětem?

19. 9. 2020

page.Name
Hajný odešel a život v domku se zase vrátil do starých kolejí. Jen Líza se marně těšila, že bude celý den vyprávět lenivému pašíkovi, co všechno s Hektorem prožili. Ospalému vepříkovi se však brzy zavřela jeho malá očka a Lízinka se neměla komu dál chlubit. Slepice, které kousek dál snášely vejce, to vůbec nezajímalo. Jen Alenka nemohla ten večer usnout. Dlouho vzpomínala na objevený hrad a hlavou se jí honil jeden nápad za druhým.

Za pár dnů končily prázdniny a nastalo loučení s dědečkem, babičkou, Hektorem a Lízou. Ale tentokrát Alenka neplakala. Místo pláče jen tajemně zašeptala: „Tak za pár týdnů na shledanou.“ S batohem na zádech pak vykročila po cestě do nejbližší vesnice. Vedla tudy železniční trať a jednou denně tu projížděl osobní vlak se třemi vagóny, tažený supící dýchavičnou lokomotivou. Sice se loudal, ale než si cestující stačili trochu popovídat a přečíst noviny, byli na nádraží v malém městě. Tam už Alenku vyhlížela maminka.

Další den ráno na ni čekala nejen dobrá snídaně, ale i školní brašna a kytka růžiček pro pana učitele. Ten den začínal nový školní rok. Jindy by se jí moc nechtělo, ale tentokrát se ani dočkat nemohla. První den si totiž pan učitel vždycky nechal vyprávět ty nejkrásnější zážitky z prázdnin a všem dětem napsal do svého notesu velikou červenou jedničku.

Rok co rok se vždycky hlásila o slovo jako první, ale letos čekala až dovyprávějí všichni spolužáci. Už zbývala jen Alenka. Pan učitel se v duchu divil. Taková pilná žákyně a bude vyprávět jako poslední? Jenže Alenka věděla proč. Její povídání totiž nebralo konce a všem při něm údivem lezly oči z důlků. Takové dobrodružství nezažil nikdo. Objevit v lese starý zapomenutý hrad, kde dokonce ještě někdo bydlí!

Všichni to chtěli vidět na vlastní oči. Ale Alenka nezapomněla ani na zvířátka. A tak se ve škole rozběhl sběr kaštanů, žaludů a šípků. Děti byly velice nedočkavé a stejně zvědavý byl i pan učitel. Přece jen se nakonec všichni dočkali. Jednoho slunečného rána v posledních dnech babího léta, ještě než mráz stačil pozhasínat všechny fialové lampičky ocúnů, zamířil k pahorku v lese velký žebřiňák tažený dvěma hnědými koníky. Na voze stál pan učitel, točil bičem s pestrobarevným střapečkem a mírnými a laskavými slovy pobízel koně k většímu spěchu.

V žebřiňáku ležely dva pytle plné žaludů, kaštanů a šípků. Na nich, či vedle nich, seděl hlouček čilých dětí, které se pořád něčemu smály a neustále se mezi sebou pošťuchovaly. Když přijely k osamělého domku se zahradou, kočí zastavil, jedna z holčiček seskočila dolů a běžela na dvůr. Byla to Alenka. Na dvorku stáli dědeček s babičkou a vedle nich šest pytlů vrchovatě nacpaných voňavým senem.

Naložili je na vůz a přáli výpravě šťastnou cestu. A aby jim rychleji uběhla, přinesla babička každému ještě čerstvě upečený tvarohový koláč. I Hektor chtěl s nimi, ale musel protentokrát zůstat doma. Od hnízdečka ke hnízdečku a od pelíšku k pelíšku letěla o tom zpráva až na hrad.

Konečně dorazil vůz na hradní nádvoří. Hajný stál zrovna u kupy bukového listí. Právě se ji chystal nabrat do náruče a odnést do bývalé konírny, kde už bylo podobných kupek a kupiček a hromádek snad dvacet. A v každé sladce dřímal některý z ježků. Ale Zmijáčkovi se zdálo, že jsou ty hromádky příliš malé a chtěl na každou ještě trošičku přisypat. Ať je těm zimním spáčům pěkně teplo. Když uslyšel, kdo přijíždí, nechal všeho a šel hosty uvítat až k první bráně.

Největší radost z toho měl sám hrad. Rozpustile pomrkával okénky a spokojeně si pobrukoval veselou písničku. Už se těšil, jak vše poví Sluníčku. V tu chvíli mu nevadil ani šibal vítr, který se tu pořád motal okolo a zlomyslně shazoval na dvůr drobné kamínky z polorozpadlých hradeb.

Po chvilce povoz zastavil na prostorném a čistě zameteném nádvoří. Děti seskákaly dolů, pozdravily hajného a hned se s panem učitelem daly do skládání pytlů. Zmijáčkovi spadl kámen ze srdce. Často si vzpomněl na dědečkův slib, ale dny plynuly a dlouho se nic nedělo. Teď měl po starosti. Děti však zajímal především hrad. Hajný se nabídl za průvodce a provedl je celým palácem, hradní kaplí i sklepením.

Děti žasly a připadaly si jako v krásném snu. To, o čem jim pan učitel četl z tlusté knihy se zažloutlými listy, viděly teď na vlastní oči. Všechny místnosti hradního paláce i prostorný rytířský sál byly zaklenuty starobylou gotickou klenbou a barevné skvrny na stěnách v hradní kapli prozrazovaly, že celá kaple bývala kdysi vyzdobena vzácnými freskami. V němém úžasu zůstaly stát i nad velkou truhlicí plnou peněz.

Tohle všechno Zmijáčkovi připadalo divné. Netušil totiž, jakou nesmírnou cenu mají staré stavby. Nikdy na žádném hradě nebyl. Většinu života strávil v hájovně v lese. Proto nevěděl, má-li mít radost, nebo být smutný, když se pan učitel nadšeně rozhovořil o tom, jak vzácnou památkou hrad je a že zajistí, aby byla opravena střecha a vyčištěny všechny hradní místnosti. Ale řeč je jen řeč. Teď ostatně táhne zima a celý kraj brzy pokryje sníh. Hluboké závěje sem stejně nikoho nepustí a na jaře se uvidí. S tím se rozloučili. Žebřiňák se ztratil v lese a hajný se vrátil ke své práci.

Ze všech zvířecích jedlíků mu teď dělaly ještě starosti lišky, lasičky a kuny. Z jejich ploten totiž nejčastěji voněla nějaká lákavá pečínka. Ale kde ji vzít? Jenže i tato poslední starost měla z ustaraného hajného brzy spadnout.

Alena Křivská
autor ilustrací: Jaroslav Cita