S návštěvami na hradě se snad roztrhl pytel

Naštěstí vše vyřešila náhoda. Do oběda bylo ještě daleko, když se zase objevila na hradě straka. S radostí hlásila: „Kousek od hradu u toho velikého smrku, kde je naseto šišek, že není kam šlápnout, stojí kára. Kolem ní chodí starý dědeček v kožíšku a holčička v červené sukni a sbírají šišky a chrastí. Do práce jsou tak zabraní, že si mě ani nevšimli.“

„Tak to je určitě náš hospodář a Alenka,“ zajásal Hektor. A už už se chtěl rozběhnout pryč. „Počkej přece,“ napomínala ho Lízinka, „ještě jsme se nerozloučili a nepoděkovali za vše, co jsme tu dostali.“ Pejsek se zastyděl a provinile sklopil uši. Hajný je však nezdržoval. Věděl dobře, že se jim už stýská. Lízinčin domov byl ve chlévě, který obýval i umazaný pašík Rochník, a Hektora čekala na dvorku plném krákorající drůbeže pěkná bouda.

Teď měla straka příležitost udělat dobrý skutek a konečně si udobřit hajného i všechna zvířátka a ptáčky v lese. Nezaváhala ani na okamžik a nabídla se, že oba tuláky povede, aby zase nezabloudili. Pes sice do lesa nepatří, ale toho dne se zvířátka ani moc nezlobila, když zaslechla jeho radostný štěkot. Kdo popíše údiv a radost dědečka i Alenky, když oba tuláky po takové době zase spatřili!

Hektora potěšil tak velký zájem a zatoužil pochlubit se svým hodným pánem. Místo toho, aby počkal, až dědeček s Alenkou naloží klestí, a pak s nimi způsobně běžel podle vozíčku domů, rozběhl se zničehonic s velkým štěkotem zpátky na hrad. Dědeček s Alenkou nechali káru, kde byla, a jak nejrychleji mohli, spěchali za ním. A za nimi utíkala i upovídaná kozička.

Netrvalo dlouho a všichni čtyři proběhli hradní bránou a zastavili se před udiveným Zmijáčkem. Alenka ani dědeček vůbec netušili, že nablízku nějaký hrad je. A už vůbec si nemyslili, že by tam mohli potkat živáčka. A tak zažil hrad další vzácnou návštěvu.