reklama 

Všichni jsou do toho zažraní, říkají učitelé, kteří získali Téčko za mimořádný počin

6.2.2019  •  Téčko  • 
čtenost 1136

Vítězství v evropské soutěži eTwinning v projektu, který je zaměřen na výpočetní techniku a její použití ve výuce a v běžném životě. Fantastický triumf se v loňském roce podařil učitelům Janě a Václavu Fišerovým a skupince žáků ve věku od 12 do 15 let ze Základní školy Komenského. Trutnovský tým ve spolupráci s několika partnerskými školami ze zahraničí programoval počítačové hry a jejich počínání bylo v konkurenci 700 projektů vyhodnoceno jako nejvíce zajímavé. A porota, jež rozhodovala o cenách Trutnovinek za rok 2018, to viděla podobně. Téčko za mimořádný počin roku tak putovalo do rukou manželů Fišerových.

Všichni jsou do toho zažraní, říkají učitelé, kteří získali Téčko za mimořádný počin

Co je to eTwinning?
Václav: Zjednodušeně tomu říkáme evropská školní seznamka. Je to prostředí pro setkávání se škol a tvorbu mezinárodních projektů. Jedná se o iniciativu evropské komise a European Schoolnet s centrálou v Bruselu, která vše kompletně zajišťuje. Každá země má pak ještě národní podpůrné středisko. Existuje portál eTwinnig.net, kam se školy a učitelé registrují, kde si najdou školu, s níž chtějí spolupracovat a potom na eTwinnigu domluvený projekt realizují. Je to absolutně bezpečné prostředí, kam by neměl mít přístup nikdo jiný kvůli ochraně osobních údajů a bezpečnosti dětí.

Jana a Václav Fišerovi

Ani jeden nepochází z Trutnova. On se narodil v roce 1970 v Karlových Varech a ona na svět přišla v roce 1973 v Pardubicích. Václav, který pak vystudoval Pedagogickou fakultu v Hradci Králové (matematika a fyzika 5. až 12. ročník), se do Trutnova přistěhoval v roce 1993 a na ZŠ Komenského učí kromě zmíněných předmětů ještě grafiku, informatiku a dělá také správce sítě. Jana má za sebou studium angličtiny na pardubické univerzitě. V letech 1997 až 1999 učila dva roky na tamní zdrávce, pak získala místo na „Komendě“, kde je nyní i koordinátorkou zahraničních projektů. Zajímavostí je, že v roce 2000 na rok rozvázali pracovní poměr a vyjeli do zahraničí. S batohem na zádech poznávali Austrálii a Nový Zéland. Manželé jsou již šestnáct a půl roku a mají syny Vojtěcha (14) a Viléma (10). On má rád podzimní počasí, tvořivé žáky, štrůdl Aleny Kudlejové,  nemá rád rajskou polévku, zbytečné papírování, černobílé vidění světa. Ona má ráda výzvy, když je v létě léto a v zimě zima, štrůdl Alči Kudlejové, nemá ráda pasivitu, bezohlednost a lidskou hloupost.

Jak jste se o něčem takovém dozvěděli?
Václav: To bylo v celku jednoduché. Před dvanácti lety, kdy eTwinnig začínal, jsme vymysleli se Zdeňkem Hetešem projekt, že budeme jezdit po Evropě se 150 metrů dlouhou rolí papíru a nakreslíme velký obraz, a to tak, že navštívíme školy v patnácti zemích a každá tam přidá svých deset metrů. Potřebovali jsme ty školy najít, tak jsme nahlédli do eTwinningu, kde tenkrát bylo zeregistrovaných možná 500 lidí. Postupně to však narůstalo a my jsme si vyzobali lidi, kteří se nám hodili. Nyní už je zaregistrováno přes půl milionu a stále to roste. Jak se později ukázalo, vybrali jsme si opravdu super partnery, protože z těch patnácti škol asi šest nebo sedm následně v těch deseti letech dostalo evropské ceny. I my jsme tehdy za objemnost toho projektu sklidili evropské uznání a pozvali si nás do Bruselu, byť jsme z eTwinningu použili jenom adresy. To byl náš začátek eTwinningu.

A co se dělo pak?
Václav: Národní agentura nás oslovila, jestli nechceme dělat ambasadory a šířit eTwinning po České republice, a tak jsme jezdili na školy, různé konference, posílali nás prezentovat do Evropy a my jsme nabírali další a další zkušenosti, které se pak překlopily ještě do programu Erasmus+.
Jana: Zatímco v eTwinningu se hledají kontakty a dělají projekty jenom po internetu a děti se nevidí, tak v Erasmu můžete žádat o grant, a když ho dostanete, můžete k partnerům vycestovat a máte vše plně hrazené. Erasmus+ a eTwinning se tak dají krásně propojit. Erasmus+ projekt se může realizovat i v prostředí eTwinning.

Na „Komendě“ si tedy eTwinning našel své místo?
Václav: Na každé škole je nějaký tahoun, který to prosazuje. A buď se k němu někdo přidá nebo ne. U nás těch projektů proběhlo už mrtě. Většinou jsme byli těmi páčkami, které to daly do pohybu, a pak už to ti lidé dělali sami.

Jak vznikl projekt, za který jste získali ocenění?
Václav: Na eTwinningu jsou fóra a v těch se hledají partneři. Někdo dostane nápad a hodí tam hlášku, jestli se někdo nechce přidat. Já jsem tam viděl výkřik Němky, že má několik partnerů na projekt o programování a podobných věcech a hledá někoho na 3D tisk. My jsme s ním tady zrovna začínali, respektive já už jsem tu tiskárnu měl asi druhým rokem, tak jsem se ozval, že my jsme odborníci, protože jsem si tiskárnu sestavil sám. A Němka nás přidala do projektu. Potom se přidali ještě další partneři - Francouzi, Španělé, Finové a Lotyši.

Co ty počítačové hry? Jak probíhalo programování?
Václav: Vymysleli jsme to tak, že každá země vytvoří svou hru a pošle ji dál. A další země přidá další level hry. Takže vlastně vzniklo šest her o šesti levelech. Vznikly řešitelské týmy, děti do toho byly zažraný, jako učitelé jsme do toho vstupovali minimálně. Nejdřív šlo o to zahrát si hru a pochopit ji. Jelikož to bylo sdílené ve Scratchi, tak člověk hned vidí do kódu, jak se to dělá. A pak měl za úkol ten další level udělat trošku těžší. Například Němci, kteří od nás dostali hru s kočkou, která má mezi auty přeběhnout silnici a chytit myš, to udělali tak těžké, že se to skoro nedalo splnit, tak jsme jim museli říct, ať to zlehčí. U Španělů a jejich banánů jsme si zase museli zavolat, cože tím chtěl básník říct.
Jana: Občas muselo dojít také k nějaké jazykové korekci, například v kvízu od Lotyšů musela být angličtina opravdu angličtina.

Zlepšila se angličtina u dětí během projektu?
Jana: Stoprocentně.

A jaké další přínosy mají tyto projekty pro žáky?
Jana: Vzhledem k tomu, že když vycestujeme do zahraničí, tak žáci bydlí v hostitelských rodinách a je to pro ně, nechci říct, kulturní šok, i když v tom dobrém smyslu vlastně ano. Najednou totiž zjistí, co se tam jí, kdy se vstává, jak lidé bydlí, jak hodně je to stejné nebo naopak jiné ve srovnání s tím, na co jsou zvyklí doma. Naučí se pár slovíček v tamním jazyce. Je to tedy pro ně určitě nejen jazykové obohacení.
Václav: A díky projektu se samozřejmě naučí různé nové věci v programování. Začali programovat ve Scratchi. Ve Finsku čuchli k Arduinu, naučili se programovat App inventor, což je tvorba aplikací pro Androidy. U nás si vyzkoušeli fungování Lego robotů a částečně si udělali projekt na 3D tisk a něco si vytiskli. V Německu pracovali jak s GeoGebrou, což je zase program mimo jiné na tvorbu geometrických simulací, tak v Enigmě zkoušeli kódování a šifrování. Ve Francii nás čekali robůtci, kteří se ovládali Scratchem. Každá škola něco umí a strčí to těm ostatním, aby se to naučili. Teď naposledy pojedeme do Lotyšska, kde to bude zaměřené na programování dronů.

On-line komunikace mezi žáky probíhala jak?
Jana: Přes WhatsApp, Messenger, Skype, konaly se nějaké videokonference a komunikace probíhala i v prostředí eTwinningu, protože je to sdílené webové prostředí, takže spousta dětí se tomu věnovala doma, když zrovna bylo potřeba.

Ve škole jste vytvářeli hry v rámci nějaké hodiny výpočetní techniky?
Jana: Ne, máme Erasmus klub, kde se scházíme vždycky až po vyučování.

Kolik dětí se celkem zapojilo do projektu?
Václav: V globálu celého projektu, který trvá tři roky, se dotkl asi třiceti, čtyřiceti dětí. Na hrách však pracovaly dvě skupiny po pěti lidech. Každá měla svého lídra, tím jedním byl Patrik Langer a druhým Petr Antoš, kteří se na tom nejvíce podíleli a táhli to k nějaké vizi. To, za co jsme dostali cenu, je vlastně první rok projektu. Řekli jsme si, že jsme udělali spoustu práce, tak to pošleme do soutěže a budeme pokračovat dál v práci.

Jak jste se pak o vítězství dozvěděli?
Václav: Volala mi vedoucí naší národní agentury, ať se podívám do mailu, kde jsem si jen tak přečetl, že jsme dostali evropskou cenu.

Překvapilo vás to?
Jana: Upřímně? Vůbec nepřekvapilo. Je za tím strašně moc práce a ten projekt je opravdu kvalitní, protože lidé v něm jsou opravdu dobří. Máme štěstí na partnery, všichni jsou do toho zažraní a pracují poctivě a snaží se dodržovat to, na čem se domluvíme. V některých projektech to ne vždy bývá pravidlem. Je to zasloužená cena.

A proč ji evropská komise udělila zrovna vám?
Jana: My to nevíme, jen se to domníváme.
Václav: Podle mě rozhodovala tři základní kritéria. Inovativnost, mezinárodní kooperace - jak týmy intenzivně spolupracují a na tu třetí si teď nevzpomenu - asi kvalita výstupů a společného prostředí. Byli jsme vyhodnoceni na základě toho, že vzniklo šest výstupů, které byly opravdu produktem mezinárodních týmů.
Jana: Na každém výstupu pracovali všichni partneři, takže 6 krát 6. To si myslím, že nám to vyhrálo. Václav: Spousta těchto projektů je totiž typu, že nakreslíme obrázek, zazpíváme písničku a pošleme to dál. Jedna škola pošle něco druhé škole a ta si řekne, že vytvoří něco podobného. V našem projektu, za co nás pak plácali po ramenech, to ale fungovalo tak, že děti z různých zemí opravdu musely na výstupu pracovat společně.

Byla na projekt nějaká odezva ze strany rodičů?
Jana: Byla a vždycky kladná. Velmi mile mě překvapila jejich ochota ubytovat zahraniční žáky, kteří k nám přijeli. Není to úplně jednoduché pustit si někoho do domu či bytu a týden ho tam mít a hostit. Někteří rodiče se dokonce nabízeli, že si klidně vezmou dvě děti, že s tím nemají problém. A naopak mi pak říkali, že se s nimi skoro neviděli a nic se nedozvěděli, protože jsme byli pořád pryč. Program setkání je totiž vždycky hodně nabitý.

Nemrzí vás, že něco takového nebylo, když jste seděli ve školních lavicích vy?
Václav: My jsme si mohli psát akorát tak do Ruska.
Jana: Ano, já jsem si psala a docela dlouho, měla jsem takovou zodpovědnou holčinu. Kdyby ty projekty existovaly tenkrát, určitě bych se přihlásila.
Václav: To, že umíme rusky, je však v rámci projektu velice kvitováno. Děláme totiž takový most mezi Lotyškami a západem. Je to někdy vtipné mluvit rusky, aby si rozuměli lidi v EU.

Jaká byla cesta za vaší učitelskou profesí?
Jana: U mě dost složitá. Mám strojnickou průmyslovku a původně jsem měla být paní inženýrka. Rodiče mínili, ale já jsem měnila. To fakt nešlo. Když potom padla železná opona a otevřel se nám svět, zjistila jsem, že umím rusky a nikoho to nezajímalo, protože celý svět mluví anglicky. Tak jsem se začala učit anglicky, až jsem to šla studovat a zjistila jsem, že mě to baví možná víc, než jsem čekala. Pro mě to byl takový snadně získaný titul na vysoké škole a s tou angličtinou pak člověk tehdy mohl dělat cokoliv. Tenkrát nebyli angličtináři, nikdo skoro neuměl solidně anglicky a já jsem zjistila, že mě nejvíc baví učení.
Václav: Já jsem nechtěl jít na vojnu. (smích) Cesta na peďák byla nejjednodušší. A pak ty prázdniny a další výhody. Opravdu, moje motivace dělat učitele byla jako cesta nejmenšího odporu. Na gymplu se mi líbilo, že učitel byl docela slušňák, hodně jsem si od něj vzal a říkal jsem si, že to nebude úplně blbé povolání.
Jana: Já jsem také měla štěstí na učitele a musím říct, že mě to kupodivu baví čím dál víc. A právě proto, jak se před námi otevírají nové možnosti.

Jaké další projekty plánujete?
Václav: Teď rozjíždíme s kolegyněmi projekt na programování už na prvním stupni. Sehnali jsme si partnerskou školu na Slovensku, což je pro nás přívětivá jazyková bariéra, protože čtvrťáci ještě tak anglicky neumí. Zatím jsme vymysleli dva eTwinnigové projekty a za jeden Slováci dostali národní cenu. Teď v tom budeme pokračovat a budeme žádat o Erasmus, abychom dostali peníze a mohli vycestovat ke Slovákům a oni k nám. Takže v tom se teď angažuji já. Jinak jsme se momentálně se ženou trošku rozdělili a Jana se stará ještě o jiný projekt.
Jana: Máme ten jeden společný projekt a já mám pak ještě druhý, který se jmenuje Čtyři elementy a je přírodopisně-zeměpisně-enviromentální. Máme partnery z Portugalska, Holandska a Itálie a zkoumáme vodu, vzduch, oheň a zemi. Už jsme se dvakrát setkali a zkoumali vodu a zemi. Teď na konci února jedeme do Itálie, kde budeme zkoumat oheň. Naše partnerská škola je přímo na Sicílii, takže nás čeká výlet na aktivní sopku. Docela se už ale těším, až oba projekty na podzim skončí, kolem těch výjezdů je spousta práce a administrativy.

Otázka na závěr. Kde se u vás bude vyjímat Téčko, kterým jsme vás ocenili?
Václav: Já navrhuju dát to na čestné místo vedle evropské ceny. Každý, kdo přijde do mého kabinetu, se pak může pokochat, ale na to jsem malý pán.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek

Diskuse

Rádi bychom tu měli slušné diskuze.
Proto se do diskuze mohou zapojit jen přihlášení
členové klubu Moje Trutnovinky s vyzvednutou kartou.

reklama