Pondělí

6. dubna 2020

Nyní

Zítra

13°

Svátek má

Nikdo netuší, co za tím stojí práce, času, bolesti, potu a slz

4. 2. 2020

Nikdo netuší, co za tím stojí práce, času, bolesti, potu a slz 15 snímků
Rok 2019 byl pro něj nejúspěšnější v takřka dvacetileté kariéře atleta. Handicapovaný koulař Aleš Kisý se na podzim v Dubaji, po divokém závodě plném protestů, stal poprvé v kariéře mistrem světa. V srpnu poletí do Tokia už na svou pátou paralympiádu. A poletí tam nejen jako mistr světa, ale i vítěz hlavní kategorie Cen Trutnovinek, v níž jsme devětatřicetiletého vozíčkáře zvolili za Krále roku 2019.

Od tvého zlatého závodu uplynuly skoro tři měsíce.  Jakou změnu v životě jsi za tu dobu zaznamenal?
Asi žádnou, jen možná, že mě poznává víc lidí.

To potěší, ne?
Ale jo, je to příjemný. Dnes se mi dokonce stalo, že když jsem byl v nemocnici na rehabilitaci a zrovna už jsem jel k autu, tak proti mně šel kamarád z doby, kdy jsem ještě hrával fotbal a zavolal na mě: „Ahoj Aleši, mistře světa!“ Tak to bylo hezký.

Aleš Kisý

  • narozen 30. září 1980 v Trutnově
  • je svobodný, má syna Vincenta (5 let)
  • odmaturoval na Střední odborné škole podnikatelské v Trutnově, nyní dálkově studuje Vysokou školu finanční a správní v Praze
  • pracuje v administrativě a IT
  • od 1. srpna 1999 je upoután na invalidní vozík, když si při skoku na trutnovském koupališti poškodil krční páteř a následně ochrnul na dolní i horní končetiny
  • je čtyřnásobným účastníkem paralympijských her (Atény 2004, Peking 2008, Londýn 2012, Rio 2016)
  • mistr světa ve vrhu koulí (Dubaj 2018), 2x bronz na MS (Christuchurch 2011, Doha 2015), 4x stříbro na ME (Essen 2003, Espoo 2005, Grosseto 2016, Berlín 2018)
  • má rád dobrou kávu a jazz, sushi, Marvel a DC,
  • nemá rád zimu, dršťkovou polévku a horory (na to mu prý stačí jeho život)

S čím jsi byl na rehabilitaci?
V průběhu loňského roku, někdy v červnu, mi nastal problém s mým pravým odhodovým ramenem. Na vyšetření se zjistilo, že mám poraněné labro, takže jsem začal dojíždět na různé rehabilitace tak, abych dokázal fungovat na mistrovství světa. To se podařilo, myslím, že hodně podařilo. A když jsem se pak vrátil, měl jsem v plánu opravdu dva měsíce oraz, klid, pohodu a jen regeneraci a rehabilitaci.

Můžeš problém s ramenem blíže specifikovat?
Jedná se o menší úpon, který nějakým způsobem drží rameno tak, aby nebolelo. U zdravých lidí to funguje tak, že to nechají být a zvyknou si na to. Ovšem já, jak se pohybuji na vozíku a ruce zatěžuji extrémně, tak to bolí opravdu moc.

To se nedá vyřešit operativně?
Ano dá, ale pro mě by to znamenalo ležet šest týdnů  na lehátku s rukou připoutanou k tělu a někdo by se o mě 24 hodin denně musel starat. Člověk by se sám nenajedl, nedošel si na záchod, prostě nic. A za dalších šest týdnů bych to pak začal lehce zatěžovat. Rozhodl jsem se to řešit jinými variantami. A pokud se dá operace oddálit, tak to budu oddalovat, co to jen půjde.

Pojďme k tomu, kvůli čemu tady spolu sedíme. V naší anketě redakce Trutnovinek jsme tě vyhlásili Králem roku 2019…
A je tam i královna?

Aleši, není, vyhrál jsi jen ty.
To je škoda, bral bych nějakou společnou roční akci s královnou. (smích)

Tak my se nad tím zamyslíme do budoucna… Co pro tebe znamená ocenění Král roku 2019?
Samozřejmě je to hezký a jsem za to rád, že takováhle anketa na Trutnovsku existuje. Je to třetí ročník a trojka bývá a je i moje šťastné číslo. Jsem rád, že budu mít tu možnost se titulem Král roku honosit celý letošní rok. Doufám, že mi to přinese i nějaká jiná pozitiva. Na rovinu říkám, že sportovci s handicapem potřebují medializaci. Je to pro nás důležité, ať už kvůli sponzorům nebo dalším věcem.

Jaký je tvůj názor na podobné ankety?
Nikdy jsem se neumisťoval vysoko, i když pár ocenění jsem už získal. Nicméně za tu dobu, co jsem na vozíku, mi přijde, že ankety handicapovaných sportovců jsou ve srovnání s anketami u zdravých lidí, trošku devalvované a nemají takovou hodnotu, jakou by asi měly mít. I oproti jiným státům. Beru to tak, že tady se naše ankety dělají jen, aby se neřeklo a splnila se určitá kvóta. To mi přijde smutné. Ale na vašem ocenění se mi líbí, že máte Krále roku a je jedno, jestli člověk má handicap nebo nemá, jestli sportuje nebo se věnuje umění.

Není to ještě tak dávno, co sis často stěžoval, že město Trutnov na tebe s oceněními zapomíná…
Město Trutnov na mě zapomínalo, když to vezmu několik let zpátky. Na vozíku jsem od roku 1999 a sport dělám už skoro dvacet let, atletice se aktivně věnuji od roku 2002. Letos mě čeká už pátá paralympiáda, mám x medailí z mistrovství světa a dalších akcí a vlastně až do loňského roku, co se týká ocenění, nic. Teď už je to ale jinak. Na základě pomoci několika lidí, včetně vás z Trutnovinek, se podařilo handicapované sportovce dostat více do povědomí a první ocenění získala loni lukostřelkyně Šárka Musilová, která přivezla medaili z paralympiády v Riu. Od té doby to funguje, za což jsem rád. Jsme víc vidět. I když je to stále v začátcích, je to o sto procent lepší, než to bylo. A to je důležité.


Majitel Trutnovinek Miloslav Bartoň (vpravo) a šefredaktor Michal Bogáň předávají ocenění Aleši Kisému.

S vítězstvím v naší anketě je spojená i jedna příjemná věc, jak už jsem tě informoval dopředu. Trutnovinky ti dají 20 tisíc korun a ty je můžeš věnovat na dobročinné účely, komu chceš. Už máš vybráno?
Jo, to je super myšlenka a vybráno mám. Chtěl jsem hlavně někoho z Trutnovska a kdo v tuto chvíli potřebuje nějakou větší finanční injekci. Od loňského roku spolupracuji se skupinou lidí, kteří pořádají cyklozávod na podporu handicapovaných Hajnická 12. Byl jsem pozván, abych tuto akci moderoval, což pro mě bylo úplně něco nového. S hlavním organizátorem Jirkou Kulkou jsme se domluvili, že bychom tam letos zkusili i vyjet peníze pro jednu ženu, která je na vozíku. Jmenuje se Monika Rozsypalová a je z Vrchlabska. Je to paraplegička, která se stará sama o sebe a shání peníze na automobil. Má otevřený účet u Konta Bariéry, ale každá koruna je důležitá, a proto bych velice rád použil tyto peníze za tímto účelem.

Jaký je pro vozíčkáře život bez auta?
Doslova průser. Bez auta je těžké se dostávat se na nákupy, k doktorovi, do práce. Já jakmile jsem byl po úrazu trošku soběstačný, auto jsme si hned pořídil. Naštěstí jsem byl pojištěný, tak jsem dostal nějaké peníze z pojistky, které sice nebyly dvakrát vysoké, ale aspoň mi to pokrylo třeba polovinu a zbytek jsem si vzal na úvěr.

Naše Téčko jsi dostal za rok 2019? Jaký to pro tebe byl rok?
Co se týká výsledků, tak byl samozřejmě nejúspěšnější. Mistrem světa jsem se nikdy předtím nestal. Je to můj největší úspěch. Jinak se dá říct, že ten rok byl pro mě asi i nejnáročnější, co jsem kdy zažil. Tréninku jsem věnoval strašně moc času a energie. A nejen já, ale i lidé, kteří se kolem mě pohybovali, hlavně trenér Martin Tejkl. Samozřejmě, že po finanční stránce byl ten rok také mým nejdražším rokem. Stálo to velké peníze, ale naštěstí se to zúročilo tím titulem. Na druhou stranu už jsem se ale cítil šíleně vyčerpaně a do toho přišel ještě ten zdravotní problém s ramenem.

Víš, že letos tě čeká to samé, možná ještě větší dřina, protože v létě bude paralympiáda v Tokiu?
Uvědomuji si to. Na jednu stranu se na to těším, ale i netěším, protože to fakt bude dvakrát takový záhul. Doufám, že to fyzicky i psychicky vydržím.

Zahrnete do přípravy nějaké novinky?
Musíme. Musíme změnit plno věcí, ale je důležité, jak nám to bude vycházet časově. Máme práce, rodiny, děti… Nicméně, jakmile to bude možné, chceme začít trénovat každý den a do toho všeho chceme zapojit i hodně moc rehabilitace, regenerace a fyzia, aby to moje tělo zvládlo. V Trutnově v Hotelu Davídek je bezbariérová sauna, což je pecka. Přístup tam je perfektní, lidé jsou skvělí, ale zaplatíš si to, no. Uvítal bych tady i bazén, ale bůhvíjak to bude s jeho rekonstrukcí. Když chci do bazénu, musím jezdit do Janských Lázní. Při rehabilitaci spolupracuji s pár lidmi, kteří docházejí ke mně domů, anebo teď s tím ramenem navštěvuji nemocnici. Musíme to všechno nějak nastavit, abych to nepřepálili. Hlavně to teď bude o posilovně, kouli vezmu poprvé do ruky až nějakých čtrnáct dní před závodem.


S trenérem Martinem Tejklem.

Už máte rozplánovaný rok 2020?
Ano, je tam strašně moc závodů, ale já si budu vybírat. Budu si vybírat takové závody, které pro mě budou ideální jak z hlediska lokality, tak času. Někteří moji sportovní kolegové už začátkem února odjíždějí na různé závody do Thajska, Dubaje, ale to já vynechávám. Zaprvé chci doléčit rameno a zadruhé nejsem připravený. Intenzivně sportovat začínám až teď. První větší závody mi vychází na květen, měla by to být Grand Prix v Paříži. Myslím, že v červnu nás pak čeká mistrovství Evropy v Polsku. Do Tokia se odlétá 17. srpna, paralympiáda začíná 25. srpna, a pokud se nic nezmění, tak můj start by měl být 30. srpna.

Tvůj osobák je 8,35 metru. Přehodíš ho letos?
Pocitově vím, že 8,35 není můj osobák. Moje tělo, pokud bude vše v pořádku, je schopné dostat kouli někam k hranici devíti metrů. Všechno se to musí sejít. Musím mít natrénováno, sílu, energii, být dobře odpočatý…, ale to bych musel být profesionální sportovec a mít kolem sebe takové zázemí. To bohužel nemám. I když si myslím, že moje příprava je opravdu velice srovnatelná, možná v některých momentech i víc, než u zdravých sportovců. Nic nedělám náhodně.

Veřejnost tě vnímá jako sportovce. Prozraď na sebe, jaký život vedeš mimo sportovní mantinely?
Časově strašně náročný, protože když vynechám ze sportu atletiku, tak dělám ještě ragby, kde mám svůj tým, o který se starám kompletně od A do Z. Do toho dálkově studuji Vysokou školu finanční a správní v Praze, na kterou ale docela prdím. Měl bych dělat bakaláře, ale jestli to letos nedám, tak už nemám šanci opakovat. Samozřejmě pracuji. Když trochu odbočím, tak v loňském roce jsem byl na čtvrtinový úvazek dokonce zaměstnán u Vysokoškolského centra, kde je například atletka Anežka Drahotová. To pro mě bylo perfektní, poprvé jsem byl jako profesionálně zaměstnaný sportovec, jehož plat čítal sice jen několik tisíc korun měsíčně, ale bylo to fajn. Bohužel letos, ač jsem získal zlatou, jsem byl odejit. Samozřejmě do mého života patří i rodina. Mám pětiletého syna, ten bohužel nežije se mnou, ale se svojí matkou v Brně. Ale vzhledem k tomu, že ještě není školou povinný, tak si ho jednou za měsíc a půl vezmu na čtrnáct dní a máme pánskou jízdu. Já a můj Vinca.

Rok 2020 ti přinese i významné životní jubilem. Bude ti čtyřicet...
Naštěstí až po Tokiu. (smích) Jediné, co mě na tom vysloveně netěší je, že na začátku bude ta čtyřka. Protože fyzicky se ani teď na těch devětatřicet necítím, ale tak těsně nad třicet a mentalitou občas těsně pod dvacet. (smích) Jsem rád, že jsem aspoň vnitřně mladý člověk. Já nechci stárnout rychle fyzicky, ani mentálně. A proto i ten sport a lidi, s nimiž se stýkám, mě drží tak nějak na hladině toho mladiství. Ač vlastně ta čtyřicítka je šílený věk.

Spousta sportovců však ukazuje, že věk je opravdu jen číslo. Podívej na Jardu Jágra, jak válí.
Myslím, že pokud mi bude držet zdraví, tak toho mám také ještě dost před sebou. Teoreticky atletiku můžu dělat klidně ještě deset let a podívat se na dvě tři paralympiády, což bych byl asi trošku unikát. V mé skupině například máme sportovce z Japonska, který je ročník 1947, což je starší i než můj otec a stále sportuje. Navíc je to skvělý člověk. Já však vím, že takhle dlouho to dělat nebudu. Ani nechci. Sport mě však v tuto chvíli udržuje fyzicky tak, že můžu normálně fungovat. Ráno vstanu, ustrojím se, dojdu si na záchod a žiju jako člověk. Díky sportu mám sílu, kterou potřebuji. Není totiž jednoduché to moje tělo na vozíku přemisťovat z bodu A do bodu B.

Jak se vlastně vozíčkáři žije v Trutnově?
Zlepšuje se to, ale na rovinu říkám, že špatně. Trutnov je bohužel docela kopcovité město, což by zase neměl být sám o sobě problém, ale je tu plno drobných bariér, které jsou pro člověka na vozíku zcela fatální. Jsem proto strašně rád, že mě přizvali do skupiny pro rozvoj města, ve které právě řešíme různé bezbariérové věci a máme možnost je změnit. Jde to po malých krůčkách, ale věřím, že se to rozrůstá. Teď třeba vznikne bezbariérový záchod na náměstí, řeší se nájezd u pošty a měl jsem možnost zasahovat i do uzpůsobení sedadel v kině, kdy jsme to řešili s panem architektem Rosou.

Pověz, kam si doma vystavíš naše Téčko?
Asi na poličku, kde mám nějaké poháry a takové ty nejcennější medaile. Já těch medailí mám za dobu mé kariéry ohromné množství, takže spousta jich je někde v igelitce.

Kdyby se ti nestalo to, co se ti stalo 1. srpna 1999 v Trutnově na koupališti, asi by těch medailí tolik nebylo, co? A možná bys už ani nesportoval…
To bych sportoval jen rekreačně. Vím, že úraz mi plno věcí vzal, ale i dal. Hrál jsem dobře fotbal, docela na vysoké úrovni, ale asi bych nikdy nebyl v reprezentaci a nikdy bych se nepodíval tam, kam jsem se podíval jako handicapovaný atlet. Můžu říct, že jsem za sebou něco zanechal a dokázal. A ten titul mistra světa už mi nikdo nikdy nevezme. Až můj syn bude trošku starší a řekne, že můj táta byl mistr světa… To je to, co mě zahřeje u srdíčka a potěší. Ačkoliv nikdo netuší, co za tím stojí práce, času, bolesti, potu a slz. Ale stojí to za to!

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
foto: Miloš Šálek
video: Pavel Cajthaml, Michal Bogáň