Úterý

3. srpna 2021

Nyní

20°

Zítra

14°

Svátek má

V očích pacientů bylo vidět, jak prosí o pomoc

6. 2. 2021

V očích pacientů bylo vidět, jak prosí o pomoc 17 snímků
Kdo jsou lidé skrytí za rouškami a respirátory, oblečení do speciálních ochranných obleků připomínajících skafandry? Jak vnímají nezvykle náročné období, které právě české zdravotnictví zažívá? Co vidí pozitivního na současné situaci? Pokusili jsme se o malý pohled do duše trutnovského zdravotníka.

Sanitářka Anna Veselá působila do loňského března na anesteziologicko-resuscitačním oddělení (ARO) trutnovské nemocnice. Pak se na dva měsíce přesunula na nově zřízené covidové oddělení, od května slouží v provizorním místě, kde probíhají odběry na PCR a antigenní testy. „Když jsem se po jednom z prvních jarních odběrů dozvěděla, že pacient byl pozitivní, řekla jsem si: Je to tady! Co se bude dít dál?“ vzpomíná. Na přelomu prosince a ledna už se denně provádělo na místě asi 140 odběrů pro PCR testy a 130 pro antigenní testy. Téměř každý druhý byl pozitivní. „Pacient dorazil dopoledne na testy, byl pozitivní, odpoledne jsme ho hospitalizovali a v noci zemřel,“ uvádí jeden z mnoha smutných příběhů.

V počátcích epidemie si nepřipouštěla, že covid může být tolik nebezpečný. Až časem si uvědomila, že to nebude jen chřipka, a začala mít k novému koronaviru velký respekt. Stačil například pohled na zaplněné co vidové oddělení. „V očích ležících pacientů bylo vidět, jak prosí o pomoc, o záchranu. Bylo to těžké na psychiku, když si uvědomíte, že k pacientům nemohl ani nikdo z rodiny. Člověk se snažil si s nimi povídat, pohladit je….“

V čase kolem Vánoc bylo práce tolik, že odcházela do nemocnice v šest ráno, domů se vracela v devět večer. Náročné období podle svých slov zvládla hlavně díky ostatním zdravotníkům. „Potkala jsem tu nové, normální lidi, skvělé kamarády a kolegy. Práci musíme samozřejmě brát s úsměvem, jinak bychom to nemohli dělat. Největší podporu máme od kamarádů a rodiny. Mám tři úžasné děti, manžel vede domácnost, rodiče mě podporují,“ říká.

Všeobecná sestra Hana Hoffmanová před epidemií rovněž pracovala na ARO. Od října slouží na covidovém oddělení, průběžně vypomáhala i v odběrovém místě. „Na nic si nehrajeme. Děláme, co je potřeba. Neřešíme, kdo je setra a kdo sanitář. Všichni děláme všechno,“ přiznává. Při první (jarní) vlně nebylo pacientů tolik, takže měla s kolegy možnost naučit se pořádně oblékání a svlékání ochranných oděvů a pomůcek a práci v infekčním prostředí. „Na to jsme dřív nebyli zvyklí. Něco jiného je totiž mít infekčního pacienta na oddělení a něco jiného mít infekční celé oddělení,“ vysvětluje. Začátky byly těžké pro všechny zdravotníky. Učili se, jak k pacientovi přistupovat, zorganizovat si systém práce, protože ta je odlišná od klasického „čistého“ oddělení. A také udržet si na oddělení dobrou atmosféru. „To dělá hrozně moc.“

Covid jí sice dal náročnou práci v extrémních podmínkách, ale také přinesl spoustu nových kolegů a kamarádů. „Člověk přišel na to, že není nad to táhnout za jeden provaz. Lidi se tu semkli, fungujeme jako jedna rodina. Od vedení špitálu počínaje až po pomocný personál. Měla jsem štěstí na skvělé lidi.“

Vrchní laborantka Adéla Krýzová z oddělení mikrobiologie a imunologie si dodnes pamatuje na reakci, když v laboratoři měli loni na jaře první pozitivní vzorek. „Téměř celá laboratoř se na něj šla podívat. Všichni ho chtěli vidět. Bylo to pro nás něco zvláštního, exotického. Teď už je to naprostá rutina,“ říká.

Ze začátku zpracovávali desítky vzorků. Když bylo vzorků nad stovku, museli zavést odpolední a víkendové služby. „Kvůli malé přístrojové kapacitě nešlo zpracovat víc než 100 až 200 vzorků denně. Nyní už jsme lépe vybavení, i organizačně si to sedlo, takže dokážeme zpracovávat 400 až 600 vzorků denně i bez covidových služeb,“ upozorňuje.

Pro lidi v laboratoři to ale znamenalo naučit se řadu nových postupů a práci na nových přístrojích. Do té doby nemuseli zpracovávat PCR testy v takovém množství, specializovali se na to jen někteří. „Je to docela složitá metoda, musíte pracovat velice přesně. Je to velký tlak na laborantku, přichází do styku s něčím úplně novým,“ zdůrazňuje.

Přímo s pacienty se sice nevidí, přesto ji dění z prosince a ledna zasáhlo. Každý druhý nebo třetí test byl pozitivní. „Když vidím u někoho ročník narození 1933 nebo 1927, vždycky mě to trkne, a ptám se, jak to ti lidé asi zvládnou.“ Věří, že pomůže očkování. „Vidíme to jako jedinou cestu, jak z toho jít ven, abychom mohli zase normálně žít,“ dodává.

čtěte také: Královny a králové roku. Zdravotníci odvádí poctivou práci a není to klišé


Lékařka Iva Drobná původně sloužila jako ambulantní hematolog na lůžkových odděleních. V říjnu se nabídla, že bude sloužit na covidových odděleních. Z relativně klidného prostředí s poměrně stabilními pacienty se přesunula na oddělení, kde dochází u pacientů téměř každou minutu ke zvratu zdravotního stavu. „Naskočila jsem do rozjetého vlaku. Byl to obrovský převrat v pracovním životě. Musela jsem se naučit spoustu jiných věcí, oprášit znalosti z interny a v tom chaosu najít nějaký řád,“ říká.

Místo osmi hodin najednou musela být v práci až dvanáct hodin denně. „V rodině to znamenalo se téměř odstřihnout, všechno přenechat manželovi a v nemocnici se angažovat co nejvíc. Zmizelo mi volné odpoledne, chybí mi kontakt s dětmi.“ Za klíčovou ve své práci považuje rychlost. „Snažíme se u pacientů podchytit vše v počátcích, aby se nedostali do spirály, kdy se dostanou do dechové nedostatečnosti a končí na ventilátorech.“

Primář ORL oddělení Aleš Palla také opustil svoje oddělení a nyní pomáhá v první linii. Na prvním covidovém oddělení, kde se zhruba třicet zdravotníků stará o necelé tři desítky pacientů. Sanitky tam v lednu přivážely pacienty téměř neustále. „Celé dopoledne jsem se nezastavil, ani jsem nebyl na záchodě. Záchranka vozila jednoho za druhým. Všechny infekční. Měl jsem na sobě speciální ochranný oblek. Špatně v něm vidíte, špatně slyšíte, jste celý zpocený, bolí vás uši od roušek,“ popisuje jeden z typických dnů lékaře.

Není snadné určit, kdo bude hospitalizovaný, kdo dostane infuze nebo koho pustí lékař domů. Na rozhodnutí je málo času. Čím víc má pacient nemocí, tím je situace pro lékaře složitější. „Než ho vyšetříte, než to všechno sepíšete, než ho pošlete na rentgen plic, laboratoř, EKG a než to všechno zhodnotíte. Do toho máte tři další podobné pacienty. Vše řešíte na čtyřech frontách a na oddělení, kde není jediné lůžko s kyslíkem,“ vysvětluje.

Matěj Valášek ještě loni na jaře studoval. V srpnu nastoupil do nemocnice jako praktická sestra na ARO. Na podzim se přesunul na měsíc do odběrového místa a pak na covidové oddělení. Zažil směny, kdy hodiny pracoval v ochranném obleku. „Člověk se tady setká úplně se vším. Ať už to jsou chirurgičtí pacienti s covidem, nebo interní pacienti s covidem, měli jsme tu i lehčí případy, ale také pacienty s těžkým průběhem, kdy došlo na resuscitaci a odvezli jsme je pak na ARO,“ uvádí. Práce je sice náročná, s minimem odpočinku, ale jako čerstvý absolvent trutnovské zdrávky to vnímá jako přínos do pracovního života. „Člověk tady nabere zkušenosti, o kterých si troufnu říct, že se mi ani nesnilo,“ přiznává. Psychické vypětí ho od služby v nemocnici neodradilo. Naopak. „Všechny tady obdivuju za nasazení. Ať už to jsou sebehorší služby, tak si dokážeme udržet úsměv na tváři. Držíme spolu a fungujeme jako jeden tým,“ dodává.

Pavel Cajthaml
pavel@trutnovinky.cz
Foto: Jan Bartoš