Čtvrtek

1. října 2020

Nyní

11°

Zítra

15°

Svátek má

Profesor Jaroslav Malý: Z krve se dá vyčíst skoro všechno

18. 3. 2020

page.Name
Je lékařskou legendou a významným odborníkem v oboru hematologie. Svůj profesní život tento rodák z Hradce Králové spojil s tamní fakultní nemocnicí. Profesor Jaroslav Malý (73) dosáhl ve svém oboru mnoha úspěchů a jako třicetiletý byl členem týmu lékařů, kteří jako první v Československu provedli transplantaci kostní dřeně. V posledních letech je rovněž aktivním politikem, od roku 2014 senátorem. „Jako senátor jsem i jakýmsi okresním ombudsmanem, který může být nápomocný lidem, když to potřebují,“ řekl v rozhovoru pro březnový magazín Salonky.

Čím jste chtěl být jako kluk?
Z nějakých důvodů, které mně nejsou jasné, jsem chtěl být už v dětství lesním inženýrem. Pak jsem trochu dospěl a chtěl jsem být pro změnu ekonomem, jako můj v tomto oboru úspěšný táta. Když jsem s tím za ním v roce 1965 přišel, řekl mi, ať to nedělám, že je to nejistý obor, ať dělám to, co mě uživí za každého režimu. Tak jsem se dal na medicínu a byl to dobrý krok.

Kde jste vyrůstal?
Jsem kluk z vesnice a vyrůstal jsem ve Stěžírkách, na západ od Hradce Králové, kde jsem se narodil. Když jsem byl malý, bydleli tam moji rodiče u mých prarodičů. V každé vesnici v okolí žil nějaký strýc, teta nebo vzdálený příbuzný. Někdy v roce 1950 dostal táta byt v Hradci a stěhovali jsme se do Labské kotliny. Od té doby bydlím pořád v tomto městě.

Vzpomínáte na vaše rodinné zázemí?
Jak už jsem řekl, táta byl úspěšný ekonom a maminka byla učitelka na prvním stupni. Zatímco táta pracoval v Praze a denně dojížděl, maminka se o nás vzorně starala. Kromě toho domů ze školy přinášela kupy sešitů a opravovala úkoly. Rodinné zázemí bylo poměrně harmonické, až na to, že táta nebyl moc doma. Když ale byl, tak se nám nesmírně věnoval.   

Proč jste se pustil do náročného studia medicíny? Čím vám učarovala?
Medicína je pěkná, je to „řemeslo“, které má svůj základ, je to práce s lidmi a hodně široký obor. Šlo to takříkajíc krok po kroku. Velký podíl na tom měly návštěvy přátel mých rodičů, kteří k nám chodili a byli lékaři. Prvním mým vzorem v této oblasti byl pan primář a revmatolog Miloslav Salavec, což byl úžasný člověk, který navíc hrál fantastickým způsobem na saxofon. Ten mi poskytl k četbě knížky o medicíně. To byl myslím iniciační moment pro to, že jsem se vydal na tuto profesní dráhu.

Věděl jste už na začátku studia, jakým směrem se vydáte nebo jste měl v hlavě více variant?
Vůbec ne. Na začátku studia musíte pročíst tisíce stránek knih. Medicínu doprovázejí biologie, fyzika, chemie, anatomie, histologie, což zabírá mnoho času a první dva roky není skoro možné dělat nic jiného. Od třetího ročníku, když jsem se dostal na klinické obory, mě strašně bavila chirurgie. Tři roky jsem některé dny v týdnu docházel na ambulanci chirurgické kliniky, kde jsem sádroval, zašíval rány a dělal další drobné výkony. Potom jsem se seznámil s vynikajícím člověkem, tehdy docentem na interně a pozdějším profesorem Vladimírem Bartošem, který nás měl na praktika. Ten se pak, když byl jako nežádoucí vypuzen z Hradce, stal výraznou osobností pražského IKEMu. Naše osobní setkání začalo paradoxně na večírku 1. interní kliniky. Byli jsme tam mezi převahou děvčat čtyři studenti a on nás pozval do hospody. To byl začátek naší spolupráce. Dělal jsem pomocnou sílu a pomáhal mu při práci s pacienty a shromažďoval výsledky. Moc mě to s ním bavilo, hlavně jeho přístup. Byla to velká renesanční osobnost.

Jak vám šla studia?
Docela mi to šlo a procházel jsem zkouškami na první pokus. Neměl jsem ale samé jedničky a nestudoval s červeným diplomem. Měl jsem ale dobré známky ze státnic, řekl bych, že to bylo celkem bez problémů.

Co vás na nich bavilo především?
Vždycky mě bavila praxe, pracovat rukama, mluvit s pacienty, pomáhat při výkonech doktorům. To bylo velmi zajímavé.

Jaroslav Malý

  • narozen 8. prosince 1946 v Hradci Králové
  • vystudoval Lékařskou fakultu UK v Hradci Králové, promoval v roce 1971
  • v roce 1989 byl jmenován docentem vnitřního lékařství
  • od roku 1996 je profesorem vnitřního lékařství
  • praxi začínal v Okresní nemocnici v Novém Bydžově
  • v 70. letech byl členem týmu, který jako první v Československu provedl transplantaci kostní dřeně
  • téměř 40 let působil na II. Interní klinice LF a FN Hradec Králové, od roku 2001 ji vedl
  • stál v čele Oddělení klinické hematologie, Onkologického centra a Katedry interních oborů FN Hradec Králové
  • získal řadu vyznamenání a cen, například Cenu české hematologické společnosti České lékařské společnosti JEP
  • od roku 2014 je senátorem
  • je vdovec, má syna a dceru
  • žije v Hradci Králové

Už za studií jste pracoval na interní katedře Lékařské fakulty UK v Hradci Králové. Bylo to pro vaše studium plus? V čem?
Už jsem se formoval do oblasti interny, kde jsem chtěl pracovat. Pro studium medicíny to bylo zcela jistě velké plus.

Ve svém profesním životě jste získal řadu ocenění. To první – druhé místo na mezinárodní studentské vědecké soutěži - už v době studia. Za co konkrétně to bylo?
Byla to velmi zajímavá práce, kterou jsem dělal pod dohledem právě pana profesora Bartoše – preparace hrudního mízovodu. Já jsem u toho asistoval a díky tomu jsem se o pacienty krátkou dobu i staral. Pan docent kromě toho vymyslel, že budu sledovat hladiny některých látek v krvi a v hrudním mízovodu po podání určitého diuretika. Šlo o sledování změn biologických látek, hlavně minerálů v hrudním mízovodu. On mě prostě zadal úkol a já jsem ho prováděl. Potom jsem statisticky zpracované výsledky přinesl a on je opravil. Práci pak přihlásil do mezinárodní soutěže a ona mi přinesla první osobní úspěch. 

Promoval jste v roce 1971. Kde jste pak všude působil a čím konkrétně jste se zabýval?
Bylo obrovské štěstí, že jsem šel po studiích do nemocnice v Novém Bydžově. To byla skutečná škola života. Bylo to úplně stejné jako ve filmech o Básnících. Měsíc po nástupu jsem putoval na obvod. V roce 1973 se uvolnilo místo na II. interní klinice v Hradci Králové a přihlásil jsem se k docentu Mazákovi, který se mě ptal, co bych chtěl dělat. Řekl jsem mu, že gastroenterologii. On na to, že se uvolnilo místo na hematologii. Tak jsem nastoupil tam, rychle se přeorientoval a udělal si atestaci. Zajímalo mě krevní srážení, což je kategorie, které přesahuje řadu oborů, od kardiologie přes neurologii, porodnictví až po chirurgii.

V 70. letech jste byl členem týmu, který poprvé v Československu transplantoval dárcovskou kostní dřeň. Mohl byste na tuto událost zavzpomínat?
To jsem měl skutečně štěstí. Transplantace kostní dřeně se tehdy začaly dělat v USA. Na II. interní klinice to byla součást vojenského výzkumu a v něm jsem spolupracoval. Byli tam odborníci, kteří propracovali techniku tak zvané reverzní izolace. Člověk po transplantaci je citlivý na infekci a přítomnost jiného člověka s mnoha mikroby ho ohrožuje. Vznikl tehdy projekt Ostrov života. Ten zahrnoval filtry, které tlačily vzduch od pacienta ven a zároveň zabraňovaly vstup bakterií z venku k pacientovi. Tehdy, v roce 1976, mně bylo třicet let a byl jsem druhý nejmladší člen týmu. Práce probíhaly ve spolupráci s Ústavem hematologie a krevní transfuze, který nám pomáhal s přípravou. Tým transplantaci provedl a vyšla z toho publikace, kde jsem byl jmenován jako člen týmu.

Co transplantace přinesla zdravotnictví?
Byla to naprosto zásadní věc. Ukázala, jak je důležitá potransplantační podpůrná péče. Transplantace není technicky složitá. Složité je předejít infekčním komplikacích a zvládnout imunologické procesy. Od té doby se u nás provedly stovky transplantací. V roce 2014 jsme oslavili v Hradci Králové tisící transplantaci krvetvorných buněk. Objevovaly se také nové léky, které umožňovaly přežití pacienta.

Kombinoval jste praxi lékaře s působením pedagoga. Bylo těžké spojit tyto dvě roviny?
Nikdo se nás tehdy neptal. Řekl bych ale, že je to osvěžující a klinická praxe s učením se dá spojit. Medici jsou totiž zvídaví a musel jsem se tedy stále doučovat. Je třeba je také trochu vychovávat, aby se uměli chovat k pacientovi. Mě tato kombinace bavila.

Byl jste také v čele Onkologického centra, přednostou interní kliniky, lékařským náměstkem, proděkanem… Nejsou tyto pozice spíše byrokratické a neodvádějí od lékařské praxe?
Není to administrativní práce. Jde o to, vymyslet systém, jak spolu jednotlivá pracoviště budou spolupracovat. Tyto pozice nevylučují lékařskou praxi, kterou je třeba si i nadále ponechat. Samozřejmě, pokud je těch funkcí více, tak se ta praxe proměňuje.

Jste specializován na hematologii. Mohl byste čtenářům ve stručnosti vysvětlit, čím konkrétně se tento medicínský obor zabývá?
Hematologie, která je součástí interny, má část klinickou a laboratorní. Diagnostika hematologických chorob je totiž méně klinická a více laboratorní. Tento medicínský obor je zaměřen na choroby krve, což čítá mnoho onemocnění, které jsou vrozené nebo získané. Ty se zase rozdělují na nádorové a nenádorové. Mezi ty nádorové jsou nejznámější leukémie, lymfomy a další typy. Mezi nenádorovými jsou nejčastější chudokrevnosti a choroby krevních destiček. Potom je tu celý systém poruch krevního srážení.   

Dříve, pokud jako laik vím, lidé na krevní onemocnění typu leukémie často rychle umírali. Kam se tento obor v průběhu let posunul?
Leukémie není jedna, obsahuje mnoho typů. Jsou chronické, akutní a je určitě rozdíl v úspěchu léčby jednotlivých typů. Záleží na tom, kdy se na nemoc přijde, v jakém věku, o jaký typ jde a jaké jsou možnosti léčby. Nejlepší výsledky léčby jsou u dětských leukémií. Akutní leukémie dospělého věku jsou sice léčitelné, ale nevyléčitelné.

Krev je základní složkou života, přes kterou se vedou téměř všechna základní vyšetření pacienta. Co všechno se dá z krve vyčíst?
Z krve se dá vyčíst skoro všechno. Od infekčních chorob, přes těhotenství, nádorová onemocnění až po zánětlivé choroby či dědičné chorobné stavy. Důležitý je však vždy rozhovor s pacientem, abychom se dozvěděli příznaky, mohli diagnostikovat a řídit léčbu.

Vraťme se ještě na chvíli k vašim oceněním. Jste držitelem Ceny České hematologické společnosti, získal jste také všechny tři medaile Lékařské fakulty Univerzity Hradec Králové. Máte z nich radost? Ukazují na to, že vaše práce jde správným směrem a má smysl?
Jsem samozřejmě rád, že někdo ocenil moji práci. Velmi si vážím ocenění od lékařské fakulty a moc si vážím všech dalších ocenění, má to pro mě význam a těší mě to. Hlavně je to za počitatelné výsledky. Ale vše je dočasné. Kdo si vzpomene na ocenění po odchodu ze života?

Myslíte si, že vědec a lékař je spojitá nádoba?
Může být. Medicína sice hodně žije z vědy a výzkumu, ale zejména z inovací. Myslím si, že dobrý lékař má inovace výrazně vnímat, má v nich být vzdělán. Jestli k tomu ještě dělá vědu a výzkum, je to bonus navíc.

Nejste jenom lékař, ale v roce 2014 jste se stal senátorem. Co vás přivedlo do politiky?
Přišla nabídka a byl to pro mě důležitý milník. Skutečně jsem se ale velmi rozmýšlel, zda mám do politiky vstoupit. Jsem ale dobře schopen komunikovat s lidmi, dělal jsem to celý život a říkal jsem si, že by mi to v politice také šlo. Navíc znám dokonale region, takže jako jakýsi okresní ombudsman bych byl schopen dělat něco pro lidi. Senátor má jiné pravomoci než poslanec, a hlavně, nerozhoduje o financích. Ke vstupu do politiky přispěl rovněž rozhovor s  premiérem Sobotkou, kterému jsem tehdy říkal, že se na to moc necítím. Nakonec jsem se ale nechal přesvědčit. 

Kandidoval jste jako nestraník za ČSSD. Proč právě za tuto stranu?
Jsem demokrat a celý život se snažím v medicíně pomáhat lidem.Takže mi to do sebe zapadá. Navíc mám i takové kořeny. Děda byl chudý člověk ze Stěžírek a ve dvacátých letech zakládal sociální demokracii ve Stěžerách.

V roce 2018 jste také kandidoval do zastupitelstva města, ale neuspěl jste. Mrzelo vás, že nebudete moci přímo jako zastupitel ovlivňovat dění v Hradci Králové?
Upřímně jsem ani z místa, ze kterého jsme kandidoval, s ničím takovým nepočítal. Navíc dění ve městě z pozice senátora ovlivňuji. Velmi často jednám jak s primátorem, tak s hejtmanem a snažím se posouvat náš region dopředu.

Chystáte se opět do říjnových senátních voleb? Pokud ano, s čím do nich půjdete?
S velkou pravděpodobností se tohoto klání opět zúčastním. Mám pocit, že práce, kterou v Senátu dělám, dává smysl. Soustředím se v celorepublikovém rozměru na zdravotnictví, kterému myslím rozumím a pak na všechny problémy našeho regionu. 

Jaké máte šance, že uspějete?
Jsem bojovník. Nikdy nedělám věci napůl. Do voleb určitě půjdou silní kandidáti, ale já se na to období vlastně docela těším. Je to pro mě další výzva.

Někteří lidé Senát jako instituci považují za zbytečnou. Vy to tak určitě nevidíte, že?
Mnozí lidé o funkci Senátu moc nevědí. Jako senátor mám v podstatě tři možnosti: tvořit a opravovat zákony, propagovat region a fungovat jako okresní ombudsman, který může být nápomocný lidem, když to potřebují. Funkce Senátu není jenom reprezentativní, ale také zákonodárná. Opravujeme zákony, které přicházejí ze sněmovny a navrhujeme vlastní novely. Vrátili jsme sněmovně třicet procent všech zákonů pro chyby nebo nesrovnalosti. Máme na starosti i všechny zákony přicházející z Evropské unie. Navíc se senátoři k sobě chovají velmi slušně, bez zbytečných invektiv, urážek a dohadů. 

Současná česká společnost prochází rozmanitými turbulencemi. Jaký je její stav z vašeho pohledu?
Ve společnosti je zřejmá obrovská síla médií. Lidé to berou tak, že co je v televizi, nebo v novinách, je pravda. Také je to tlak na některé věci, který často vyústí v nenávist. Mnozí vytvářejí nálepky na protivníky a tím z nich dělají nepřátele. Z toho vzniká strach, který se pak stává největším nástrojem moci. A to mně vadí. Když jsme nedávno vezli do Etiopie humanitární pomoc a navštívili jsme při tom řadu nemocnic, naopak mě potěšilo, jak je vysoká úroveň českého zdravotnictví v porovnání s tím, co jsem tam viděl. Je to úplně jiná liga.

Jste hradecký rodák a zřejmě také patriot. Jaké je to město?
Jsem skutečný patriot. Je to po architektonické stránce nádherné město. Domnívám se, že se tady i nyní staví s určitým rozmyslem. V tomto univerzitním městě plném mladých lidí je také dobrý systém zdravotnické péče. Hradec má podle mého soudu velkou perspektivu, bude tady dálniční propojení a není daleko od Prahy, což považuji za výhodu. Kromě toho jsou blízko hory, je to zkrátka příjemné místo k životu. Trochu mi ale vadí, že se některé věci příliš vlečou, mám na mysli zejména stavbu fotbalového stadionu, lávku u Aldisu či propojení dálnic.

Máte dvě děti. Vydaly se v tátových stopách?
Ano. Syn je angiolog, což je obor vnitřního lékařství zabývající se diagnostikou a nechirurgickou terapií onemocnění krevních a lymfatických cév, a dcera je psychiatr.

Co vám medicína dala a co naopak vzala?
Medicína mě baví a naplňuje, takže mě baví chodit do práce. Vzala mi možná to, že jsem neměl tolik času, například na sport.

Co dělá senátor a lékař ve volném čase, pokud tedy ještě nějaký má? Co ho baví?
Volný čas si umím udělat. Občas ale rád hlídám o prázdninách vnoučata na chalupě. Právě chalupaření mě vždy hodně bavilo, třicet let jsem se vyžíval v tom, že jsem přestavoval vysloveně manuálně chalupu. Vždycky mě bavil sport, i když nikdy jsem nebyl výkonnostní sportovec. Třicet let jsme také každý den hráli na klinice volejbal. Občas jezdím s kamarádem na kole po nádherných hradeckých lesích. Začal jsem hrát rovněž golf, při kterém se hodně chodí, což je pro zdraví určitě prospěšné. Pořádám i charitativní turnaje v golfu a peníze, které vybereme, putují na zvelebení areálu v Hrádku u Nechanic. Rád také zajdu na hradecký hokej, kde jsem dvacet let dělal lékaře hokejistům.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: archiv Jaroslava Malého