Ladislav Zeman: Divadlo mi dalo kontakt s lidmi, kterých si vážím

Nedávno jste oslavil životní jubileum. Jak se cítíte po zdolání sedmdesáti let života?
Cítím se celkem dobře. Když jsem s dobrými lidmi, tak mě to nabíjí a dá se přežít všechno. Když se ale potkám s nějakým blbcem, to mě trošku deprimuje.

Narozeniny jste oslavil v Klicperově divadle, kde jste zanechal hlubokou stopu? Co vám udělalo obzvlášť radost?
Samozřejmě mi udělalo velkou radost, že mně moji přátelé tuto oslavu uspořádali a pozvali mě. Dík patří hlavním organizátorům Vladimíru Morávkovi a Ivanu Vodochodskému. Kvůli mým dobrým přátelům jsem tam šel především. Program, který byl v této souvislosti připraven, byl skutečně nádherný a mám opravdu radost.

Co říkáte na to, jak se záhy objevilo v tisku, že organizátorům oslavy vedení Klicperova divadla naúčtovalo komerční pronájem sálu? Nemělo vám spíše za to, co jste pro divadlo udělal, uspořádat oslavu samo a zadarmo?
Kdybych byl dnes v pozici ředitele divadla já a měl něco podobného na starosti, tak bych buď sehnal sponzory, kteří by to pomohli uhradit, nebo bych to za divadlo udělal za jednu korunu. Naúčtování pronájmu sálu považuji v tomto směru za poněkud nedůstojné a absurdní.

Patříte mezi nejvýznamnější porevoluční kulturní osobnosti Hradce Králové. Jak vnímáte těch třicet let svobody, které uplynuly od roku 1989 a pádu komunistického režimu? Splnila se vaše očekávání?
Nevím, jestli ta doba splnila všechna má očekávání. Asi neexistuje nikdo, komu by se podařilo svá očekávání naplnit beze zbytku. Jsem ale vděčný za svobodu. Kdybych v té době ale měl tu moc, mluvím o začátku devadesátých let, tak bych zrušil komunistickou stranu, která v zemi napáchala strašné škody, měla na svědomí mnoho lidských životů a neblaze poznamenala osudy mnoha lidí. To se však bohužel nestalo.

Původně jste chtěl být architektem nebo scénografem. Kdy a za jakých okolností se to stočilo k divadlu?
Sklony k divadlu, dá se říci, jsem měl odjakživa. Na základní škole jsem chodil do dramatického kroužku, hráli jsme tehdy různé pohádky. Jako školáci jsme také navštěvovali představení v hradeckém divadle, tehdy Vítězného února. Tenkrát by mě ale ani ve snu nenapadlo, že tam jednou strávím velkou část svého života. Než ale došlo k tomu, že jsem svůj život zasvětil divadlu, pracoval jsem v tehdejší reklamní agentuře Reag, nejdříve ve skladu, později jako manažer odpovědný za různé kulturní, společenské a sportovní akce.

Do někdejšího Divadla Vítězného února jste se dostal v sezóně 1977/1978. Co jste tam dělal a jaká tam tehdy panovala atmosféra?
Do divadla jsem nastoupil jako šéf obchodního oddělení. Tehdy to tam vypadalo příšerně, panovala tam strašidelná atmosféra, a navíc to byla hrozná barabizna. Bylo to v době, kdy se lidé hrozně báli něco dělat.

Kdy jste se stal ředitelem Klicperova divadla v Hradci Králové?
Než k tomu došlo, vystudoval jsem nejdříve FAMU a pak jsem pokračoval ve studiu produkce na DAMU. Ředitelem jsem se stal na začátku června roku 1990.

Mohl byste se podělit o své začátky na této scéně? Co všechno stálo před vámi jako výzva?
První, co jsme udělali, byla změna názvu z Vítězného února na Klicperovo divadlo. Barák a celé jeho okolí byly deprimující. S kamarádem architektem Sašou Purem, který má dnes na Malém náměstí kovovou cyklistickou sochu, jsme začali pracovat na tom, jak budou probíhat jednotlivé etapy rekonstrukce divadla. Při tom nám dobří lidé radili, že nesmíme nikdy s tímto nelehkým úkolem přestat. Museli jsme se do toho opřít, aby divadlo nebylo nakonec uzavřeno, protože byly slyšet i takové hlasy, že v kraji jedno divadlo stačí, třeba to v Pardubicích. Rekonstrukce, které vedl Saša znamenitě, probíhaly na etapy. Samozřejmě nám s tím pomáhala řada lidí, pro které se stalo prestižním cílem vytvořit divadlo se svým vlastním a originálním zvukem.

Do jaké míry se proměnil soubor?
To víte, bylo to složité. Mluvil jsem tehdy osobně se všemi herci, techniky a podobně. V divadle bylo tehdy 220 lidí a bylo mi jasné, že takové množství je neudržitelné a při našich schůzkách zaznělo, že by bylo potřeba jejich stav zredukovat na stovku. Všichni se tehdy chytali za hlavu, že jsem se pomátl. Byla to ale jediná cesta, jak se z ne moc příznivé situace dostat. Mělo to i soudní dohry a musel jsem řešit žaloby na neplatnost výpovědí lidem, kteří museli v divadle skončit. Všechna soudní řízení divadlo nakonec vyhrálo.

Kdo vám za to čtvrtstoletí v čele divadla uvízl z uměleckých či jiných důvodů v paměti?
První člověk, s nímž jsem spolupracoval, byl už zmíněný architekt Saša Pur, který se o podobu divadla zasloužil dokonale. Samozřejmě těch osobností byla velká řada, ale zmínil bych určitě režiséra Karla Brožka a pochopitelně také režiséra Vladimíra Morávka. Ten působil v Klicperově divadle deset a půl sezóny, udělal v něm ohromný kus práce. Přivedl si do divadla lidi, jímž věřil a kteří dělali podobně vyhraněné divadlo. Byl na něj vždy absolutní spoleh a je to opravdu velká divadelní osobnost. Nelze zapomenout ani na Arnošta Goldflama, Davida Drábka, Radovana Lipuse a mnohé další.

V roce 1994 jste dostal nápad uspořádat v Hradci festival Divadlo evropských regionů.
Předtím jsem byl pozván na stáž do Belgie, kde jsem měl možnost navštívit řadu divadel, vidět jejich práci, a navíc se podívat do divadel v severní Francii. Byl jsem při tom stále v telefonickém spojení s hradeckým divadlem. Kdyby se něco vážného dělo, hned bych jel domů. Vše ale probíhalo v klidu a v zahraničí, které mě nesmírně inspirovalo, se čím dál tím více zhmotňovala moje myšlenka na festival.

Je pravda, že jste tento „šílený“ záměr konzultoval s Václavem Havlem?
Ano. V této souvislosti mně přišlo na mysl jediné jméno: Václav Havel. Toho jsem navštívil na Hrádečku, kde měl chalupu. Tam jsem ho seznámil se svým záměrem a všechno jsme spolu probírali. On si dělal poznámky s tím, že mi k tomu něco pošle. Skutečně mi záhy poslal stručný a jasný text, proč by měl takový festival v Hradci vzniknout. To, co napsal, bylo tak dotažené do konce, že v tom nešlo vůbec nic škrtnout. Byly tam věci, které se staly mottem naší práce. Samozřejmě to bylo trochu šílené, protože uspořádat festival takového rozsahu je neobyčejně složité a náročné. Nicméně už za rok se konal první ročník. Havel začal do Hradce jezdit a my jsme to propojili s režisérem jeho her Andrejem Krobem, které se tady u nás hrály včetně té poslední - Odcházení. 

Nakonec festival ve městě zakořenil, trvá dodnes a stal se z něho fenomén.
Původně byl festival desetidenní a nejlepší věci se nechávaly nakonec. Naučili jsme lidi na něj chodit, brali si na to i dovolenou. Měli jsme nepřetržitě vyprodáno a hrozně nás mrzelo, že se na všechny lidi nedostalo. Dokonce se stávalo, že některé soubory zahrály dvě představení za sebou, aby je mohli návštěvníci vidět. Myslím, že se festival mohl směle rovnat ostatním podobným evropským podnikům. Dnes už je bohužel kratší.

Patrně jeho největší hvězdou, která ho navštívila, byla slavná francouzská herečka Annie Girardot. Jak se vám povedlo ji do Hradce dostat?
Byl jsem se svou ženou ve francouzském Avignonu na divadelním festivalu, kde tato herečka hrála. Vidím to jako dnes. Seděla po představení, které jsme bohužel nestihli, u potoka, kouřila a byla trochu vyčerpaná. Vyhledal jsem jejího manažera, který mně řekl, abych chvíli počkal až si odpočine a pak se s ní mohu setkat. To se skutečně stalo. Svojí francouzštinou, která nebyla dokonalá, jsem jí řekl o našem festivalu, že bychom ji rádi pozvali do Hradce Králové a vyjednali ještě jedno její představení v Praze. Skutečně se to nakonec povedlo. Dostal jsem od ní dopis, že přijede. Nechtěla ani nějaké závratné peníze, bydlela v hotelu na Malém náměstí. Byla úplně nadšená, že u nás mohla hrát. Když z Hradce odjížděla, na rozloučenou jsme jí dali skleněnou vázu a ona se dojetím rozbrečela. Na setkání s ní vzpomínám moc rád.

Divadlo pod vaším vedením, i vy osobně, získalo řadu uznání, jako například Divadlo roku České republiky, Ceny Thálie či Cenu Ministerstva kultury. Co to pro vás znamená? Je to důkaz toho, že jste dělal svou práci dobře a divadlo posouval dopředu?
Určitě, ale je potřeba si uvědomit, že je to díky všem lidem, kteří v divadle pracují. Můžete se s každým pohádat, ale vždy jsem říkal, že se pohádáme, ale máme na to jen deset minut. To tak skutečně fungovalo. Někdy to bylo složité. Režisér Vladimír Morávek zkoušel a venku pracovali řemeslníci na rekonstrukci budovy. Neustálé bušení kladiv a hluk vrtaček Vladimírovi vadily a byl z toho na nervy. Šel ven, každému dal stovku na guláš, ať přijdou za hodinu a půl, až zkouška skončí. Oni se sebrali a šli. Samozřejmě bylo důležité, abychom v divadle drželi pospolu, věděli, co má kdo dělat. To byla nakonec cesta k jeho úspěchu a posunu vpřed. Myslím si, že právě to rozhodlo o zmíněných oceněních, které jsme dostali.

Bez diváků by nebylo divadlo. Jaké je královéhradecké divadelní obecenstvo?
Za naší éry byli diváci úplně fantastičtí a neskuteční, představení byla stále vyprodaná. Velmi jsme si vážili, že k nám rádi chodí a divadlu rozumějí.

Po čtvrtstoletí jste v divadle skončil. Přispěly k tomu i zdravotní důvody. Ten odchod, pokud mám dobré informace, neprobíhal ale úplně důstojně. Jak na tu dobu s odstupem času vzpomínáte?
Bylo to na přelomu let 2014 a 2015, kdy jsem utrpěl mozkovou příhodu. Chtěl jsem sice odejít sám, ale tehdy však panovaly různé a velké tlaky na obsazení postu nového šéfa. Průběh mého odchodu v době mé zdravotní neschopnosti mi tenkrát i s odstupem času přišel mírně řečeno neetický. Za pětadvacet roků intenzivní práce jsem dostal jenom kytku. Můj spolurekordman Igor Stránský, který vedl více než čtvrtstoletí Slovácké divadlo v Uherském Hradišti, skončil tak, že je stále emeritním ředitelem, má v divadle, kterému se ještě částečně věnuje, svou kancelář. Tak to u mě bohužel tímto způsobem neproběhlo.

Co vám divadlo dalo a co naopak vzalo?
Nevzalo mně nic, protože jsem si ho vybral sám. Pokud se mohu v nějakém ohledu na někoho zlobit, tak jedině na sebe. Dalo mi především kontakt s lidmi, kteří odvádějí kvalitní práci, jichž si nesmírně vážím a jsem s nimi rád ve spojení. Divadelní prostředí v mé éře toto všechno naplňovalo vrchovatě.

Chodíte na představení do Klicperova divadla?
Ne, nechodím. Výjimkou byla oslava mých sedmdesátin.

Jste čerstvým laureátem prestižní ceny ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis. Za co vám byla udělena a jak ji vnímáte?
Je to cena za šíření dobrého jména české kultury. Vnímám to jako takové završení mé celoživotní práce pro divadlo a jsem samozřejmě rád, že jsem ji obdržel.

Před několika lety jste vydal knihu vzpomínek Letem světem a nejen za divadlem. Proč jste se k tomuto kroku odhodlal?
Protože se lidé často ptají na spoustu věcí, které se v minulosti odehrály. Proto jsme tuto knihu společně s divadelní dramaturgyní a publicistkou Lucií Němečkovou dali dohromady. Jsou v ní zahrnuty osobní vzpomínky a vyprávění nejen o divadle, ale také o zásadních setkáních, mém životě vůbec a rovněž velmi zajímavé, už historické fotografie, které to všechno ilustrují.

Pokud je mi známo, jste velkým příznivcem výtvarného umění a máte vlastní sbírku. Jak je rozsáhlá a čím se můžete pochlubit?
Doma jsou všechny volné stěny plné obrazů a grafik. Máme ale malý byt na Masarykově náměstí, takže se tam už nic nevejde. Mám díla od všech známých a proslulých výtvarníků, jako jsou Komárek, Kulhánek, Zoubek, prostě všech, kteří mi svým uměním dělali radost.

Máte nějaké oblíbené hradecké výtvarníky?
Kamarádil jsem se například z Vladimírem Renčínem. Mým velkým přítelem byl malíř Vladimír Komárek, za kterým jsem jezdil do ateliéru, a kamarádem byl rovněž malíř Milan Langer. Měl problémy s alkoholem a byl trochu neřízená střela. Měl jsem třeba v divadle poradu, on tam vtrhnul, všechny seřval, na stole nechal zabalené výtvarné dílo a řekl: Tady máš ode mě dárek a můžeš pokračovat. Potom zase odešel. Měl jsem ho rád.

Když už jsme u výtvarného umění, divadlo provozovalo Galerii U Klicperů.
Ano. Konalo se zde zhruba osm až deset výstav ročně a z každé z nich divadlo získalo od umělců jedno dílo, ať už to byl obraz či grafika nebo dokonce i socha. Získali jsme tak díla od takových veličin jako byli už zmínění Kulhánek, Zoubek a dalších legend.

V podloubí hradeckého Malého náměstí jste založil Galerii Václava Havla, kde právě sedíme. Co vás k tomu vedlo a kdy byla otevřena?
To je jednoduché, protože mám k výtvarnému umění velký vztah, a protože mám vztah k Václavu Havlovi. Hradec Králové by měl podle mě k jeho osobě přistoupit jinak než nyní. Chtěl jsem, aby se Malé náměstí přejmenovala na náměstí Václava Havla, aby měl třeba u Besedy sochu. To se však nestalo, proto jsem tuto galerii, která vznikla v roce 2015, pojmenovalo po Havlovi. Je to klubový prostor, kde se setkává výtvarné umění s divadlem i muzikou.

Jaká je umělecká koncepce této galerie? Které umělce preferujete?
Se svým synem Tomášem vybíráme malíře kvalitní, kteří mají za sebou bohatou minulost, jsou to osobnosti s názorem, jež mohou oslovit veřejnost. Na začátku jsme preferovali přesně ty umělce, které jsme dobře znali a potkávali se s nimi v divadle. Snažili jsme se jim dát ještě další prostor, i když je malý. Za všechny bych jmenoval třeba Tomáše Mira Záhoříka. U něj sledujeme obdivuhodný vývoj a pořádáme spolu pravidelné autorské cykly.

Jste už v penzi. Čím se zabýváte ve volném čase?
Hlavně čtu, chodím na procházky, žena mě pověřuje nákupy, které zvládnu. Jsem trochu omezen tou zdravotní indispozicí, ale snažím se být pořád něčím užitečný.

Máte nějaký svůj plán, který byste chtěl realizovat?
Uvidíme, jaká bude budoucnost Klicperova divadla. Pokud tam bude někdo, s kým bych mohl nějak spolupracovat, docela rád bych tam zase někdy zavítal. Uvidíme, no.

Hynek Šnajdar
redakce@trutnovinky.cz
foto: Tomáš Zeman