Sobota

16. ledna 2021

Nyní

-7°

Zítra

-7°

Svátek má

Snažíme se, aby byly housle co nejdokonalejší, shodují se Pilařovi

28. 11. 2020

Snažíme se, aby byly housle co nejdokonalejší, shodují se Pilařovi 8 snímků
Houslařský rod Pilařů je v Hradci Králové už téměř sto let opravdovým pojmem. Stavění houslí se v rodině generačně dědí a v současné době se tomuto řemeslu, které je rovněž skutečným uměním, věnují ve svém ateliéru Tomáš Pilař (1954) i jeho dcera Šárka Hušková Pilařová (1980). Oba mistři ve svém oboru se shodují, že rodová tradice je důležitá, aby byli by rádi, kdyby pokračovala i v dalších generacích.

Rod Pilařů v Hradci Králové staví a opravuje housle téměř sto let. Dá se říci, že je už legendou? Třeba jako firma Petrof?
Tomáš Pilař: I když působíme ve městě téměř jedno století, nedokáži říci, zda jsme legendou. To musí říci jiní. Z hlediska našeho rodu považuji dědečka za legendu, který s touto aktivitou začal. Hradec je ale proslulé město hudebních nástrojů. Paralelně se tady rozvíjely tři firmy, které hudební nástroje vyráběly a proslavily se. Pianina a klavíry firma Petrof, plechové nástroje firma V. F. Červený & synové a nejmladším rodem, protože dědeček začínal až v roce 1924, jsme my, Pilařovi.

Jak, jako potomci vnímáte rodovou tradici? Do jaké míry je pro vás důležitá?
Tomáš Pilař: Rodová tradice v konečném výsledku vždy přinášela to nejlepší, bez ní by se něco od základů budovalo složitě. Pokud na ni můžete navázat, je to mnohem jednodušší a přináší to třeba ještě lepší výsledky. V našem oboru je mnoho specifik, kdy se například dědí materiál, který je ve skladu běžně i třicet let, z něhož se staví nástroje. Je to mezigenerační záležitost.
Šárka Pilařová: Důležitá je pro mě v tom, že mám před sebou spoustu předků, kteří dokázali úžasné věci. Snažím se na to navázat minimálně tak, abych udržela kvalitu. Mám v tomto ohledu velkou výhodu, protože můžu navázat na předky, aniž bych začínala od nuly. Zároveň to ale vnímám jako obrovský závazek.   

Proč se váš dědeček vydal právě touto cestou?
Tomáš Pilař: To je jednoduché, v rodině už jeden houslař byl. Tomuto řemeslu se u Patočky v Jičíně vyučil dědův strýc Antonín. Ten jako tovaryš potom odešel do Berlína, kde pracoval u předních houslařů. Etabloval se tam, založil vlastní firmu nazvanou Anton Pilar, která byla brzy velice úspěšná, měla v meziválečném období skvělé renomé a existuje tam dodnes už ve čtvrté generaci. V rodině vznikl pocit, že jde o dobré řemeslo, proto se dědeček vydal touto cestou. Byl to jeho osud a život, ta kreativní práce ho zcela pohltila a v oboru se dokázal uplatnit po všech stránkách.

A vy?
Tomáš Pilař: V podstatě jsem neměl na vybranou, nebyla jiná volba. Bylo to dané také tím, že můj starší bratr, který by měl přebrat rodovou štafetu, se tomu vzepřel, protože měl sklony k elektrice. Tak to zbylo na mě. Původně jsme měli dílnu ve městě na Dukelské a já jsem tam jako dítě příležitostně chodil. K té práci jsem neměl nijak     zvláštní vztah a nevěděl jsem, do čeho jdu. Cítil jsem jenom obrovskou zodpovědnost a nevěřil jsem si. Jak šel ale čas, tak se mi ta práce zalíbila, vyhovovala mému naturelu, protože byla tvůrčí. Myslím si, že jsem tátu jako žák nezklamal a vzal jsem to zodpovědně. Brzy mě houslařina také pohltila stejně, jako dědečka nebo tatínka.
Šárka Pilařová: U mě to bylo úplně jinak. Odmalička jsem byla přesvědčená, že budu dělat housle, že je to jasná volba. Kolem puberty, kdy bylo potřeba zvolit školu, se mě táta ptal, zda jsem si skutečně jistá, že se chci vydat rodovou cestou. Samozřejmě později, když už jsem měla rodinu, nebylo možné, aby mě to řemeslo zcela pohltilo, protože nastaly i jiné starosti. Pokud ale třeba večer mám zase chvilku času, jdu do ateliéru, protože mě ta práce skutečně baví.

Vzpomínáte si na svoje úplné začátky?
Šárka Pilařová: Když jsem chodila do základní školy, měli jsme už dílnu v domě, kde žijeme. Měla jsem to pod nosem, do dílny jsem pravidelně docházela a dostávala první drobné úkoly. Začátky tedy byly někdy v té době, i když jsem měla spoustu dalších zájmů. Chodila jsem do hudebky, sportovala a netrávila jsem v dílně veškerý volný čas. Po základce jsem nešla do školy v Lubech u Chebu, ale zůstala tady, studovala s uměleckými řezbáři a do Lubů jsem jen jezdila dělat zkoušky. Doma jsem získala skutečně skvělou praxi. 

A na první housle, které jste postavili?
Tomáš Pilař: Samozřejmě, že si vzpomínám. Zpočátku jsem se učil zacházet s nářadím, dělal jsem jednoduché práce, hlavně opravy. Na nové nástroje mě táta pustil až ve čtvrtém ročníku školy v Lubech, kdy už jsem řemeslo trochu ovládal. Postavil jsem v té době svůj první nástroj. Pamatuji si, jak jsem si na něm dával pod dohledem otce záležet. Bylo mi necelých devatenáct let.
Šárka Pilařová: Mezi mnou a tátou byl rozdíl v tom, že neměl jinou možnost než mě brzy pustit k postavení prvního nástroje. Museli jsme totiž dodržet osnovy nastavené školou v Lubech. Bylo potřeba, abych do konce druhého ročníku nástroj přivezla ukázat. Tím ale, že jsem do dílny chodila už dříve než do školy, měla jsem už nějakou zkušenost. Myslím si, že se můj první nástroj povedl.

Máte ho ještě?
Tomáš Pilař: Ano, dodnes ho mám schovaný.
Šárka Pilařová: Mám ho také, ale darovala jsem ho svému manželovi, který tady restauruje housle. On mi také svůj první nástroj daroval a dodnes na něj hraji v orchestru.

Jaké vlastnosti musí mít dobrý houslař?
Tomáš Pilař: Především musí mít v přeneseném slova smyslu dobré oči. Tedy ne jako ostříž, ale musí vnímat a vidět krásy tvarů, mít estetické cítění, bez toho to nejde. Potom by měl být trpělivý a zručný. Samozřejmě musí být obdařen určitou inteligencí, aby se snažil zachovat maximum toho původního a nahrazovat pouze to nejnutnější.
Šárka Pilařová: V podstatě k tomu nemám co dodat. Vidím to sama na sobě. Když přijde nějaká složitá oprava, je potřeba zachovat nástroj co nejvíce v původním stavu a zároveň ho dokázat opravit. Je také nutné mít dar určité improvizace. Tam vidím rozdíl mezi mnou a mým manželem, který díky technickému myšlení si s opravami poradí mnohem snadněji.

Tvoří houslařina spojitou nádobu řemesla s uměním?
Tomáš Pilař: Smyčcové nástroje jsou z rodiny hudebních nástrojů jedněmi z mála, které se dají nazvat uměleckými díly. Nástroje starých italských mistrů, jako jsou Stradivari či Guarneri, to jsou artefakty nedozírné umělecké hodnoty i ceny. Pokud houslař dokáže vytvořit skutečně hodnotný nástroj i po stránce výtvarné, tak je naděje, že přetrvá věky.
Šárka Pilařová:
To jednoznačně, možná ještě více. Když máte před sebou obraz, vidíte hned, jak si s tím malíř poradil. U houslí je ale nutné, aby nástroj dobře hrál. To je další aspekt, který je velmi důležitý. Snažíme se, aby byly housle co nejdokonalejší.

Když každý z vás staví nástroj, radíte se navzájem?
Tomáš Pilař: Vždycky to tak bylo. Když je nějaký problém, sejdeme se a diskutujeme o tom, jaký postup zvolit. To je výhoda toho, že pracujeme pod jednou střechou v jednom ateliéru. 

Jak dlouho trvá postavení jednoho nástroje?
Tomáš Pilař: Samotný proces trvá třeba půl roku, protože některé věci nejdou urychlit. Když jsou jednotlivé díly hotovy, nechají se zahnědnout na sluníčku, tím dostanou krásnou teplou barvu. Lak musí navíc doschnout. Trvá to tedy půl roku, ale někdy také až rok.
Šárka Pilařová: Mám to také tak. Ještě záleží na samotném houslaři, jak je zručný, a navíc, jaký má dar vidět ten tvar. Některé věci prostě nejdou uspěchat.

Když to trvá tak dlouho, je pro vás hotové dílo satisfakcí?
Tomáš Pilař: Hlavně je to obrovské očekávání. Sice si věřím, ale přece jenom se musí dbát na to, že nástroj bude hrát skoro na sto procent. Zvuk samozřejmě ovlivňuje materiál, který se může lišit a mít jiné vlastnosti. Je to jako u lidí, kteří si jsou sice podobní, ale uvnitř hodně odlišní. My ty vlastnosti dřeva musíme poznat během poměrně krátké doby, abychom mohli postavit housle s kvalitním zvukem, a v tom je právě to umění. Porozumět dřevu a konstrukci pak přizpůsobit tak, aby housle hrály opravdu téměř na sto procent.
Šárka Pilařová: Cítím to podobně. Je to obrovská radost, ale zároveň je tam určitá míra strachu, aby to bylo podle představ. Pak přijde ta obrovská úleva, když se to podaří. A pak další, když přijde muzikant a je z nástroje nadšený. To je radost. Potom je ale trochu těžké loučení, když si nástroj muzikant odnáší.
Tomáš Pilař: Hlavní satisfakcí je určitě nadšená reakce zákazníků, a to, že jim housle přinášejí radost.

Dřevo na housle musí zrát řadu let. Je to pravda?
Tomáš Pilař: Dřevo musí být vyzrálé minimálně třicet i čtyřicet let. Já jsem pracoval s materiálem, který jsem kupoval už jako mladý kluk. To, co kupujeme dnes, je určeno pro další generace houslařů. Jezdíme ho kupovat ke specializovaným pilám, které se zabývají vyloženě rezonančním dřevem. U nás to bylo v Lubech u Chebu, pak vznikly pily v německých městech Mittwaldu nebo Bubenreuthu, kam dnes jezdíme pro dřevo. Jeho zpracování na housle je pak úplně speciální, má to svoje specifická pravidla. Na stavění houslí je ideální alpský smrk.

Předpokládám, že při stavění houslí je důležité také ovládání tohoto nástroje a hudební sluch. Hrajete na housle?
Šárka Pilařová: To, že houslař nemá hudební sluch a na nástroj nehraje, ještě nutně neznamená, že by nemohl postavit dobrý nástroj. Když ale sluch má a na housle hraje, je to obrovská výhoda. Muzikanti k nám nechodí jen proto, že potřebují něco opravit, ale, že mají problémy se zvukem. Houslař, který v tomto směru dokáže sám problém najít a vyhodnotit, dokáže ho také snáze odstranit. Jako dítě jsem hraní na housle nesnášela, začalo mě to bavit až koncem základní školy. Táta mně ale tenkrát řekl, že když chci housle stavět, tak na ně musím umět hrát. Dnes jsem ráda, že na ně hraji, je to dodnes mým koníčkem a přínosem.
Tomáš Pilař: U Šárky jsem vycházel ze svých zkušeností. Sice jsem chodil od pěti let do houslí, ale nikdo se mnou necvičil, protože rodiče neměli čas. Když jsem si uvědomil, že houslařinu budu dělat, začal jsem sám cvičit, ale už jsem to nedohnal. Proto jsem dbal na to, aby Šárka hrála a cvičila.

Kdo jsou adresáty vašich nástrojů?
Tomáš Pilař: Za ty roky se naše nástroje stavěly pro mnoho významných muzikantů, ale já bych jména vynechal. Hlavní, co mě uspokojuje, je stavění nástrojů především pro mladé lidi, kteří je potřebují a dokážou se s nimi sžít. Ti největší houslisté v drtivé většině mají potřebu hrát na staré nástroje zvučných jmen, zejména na stradivarky nebo guarnerky, patří to k prestiži.

Kolik houslí jste za dobu, co se řemeslu věnujete, postavili?
Šárka Pilařová: O každém nástroji si vedeme záznam, je to takový jeho občanský průkaz. Zapisujeme si i průběh jeho stavby, jsou v tom zaznamenány zkušenosti, které si nelze zapamatovat. Když řešíme nějakou neobvyklou situaci, lze se do záznamů podívat. Evidujeme také, komu jsme nástroj prodali. Za svoji kariéru houslařky jsem postavila zhruba padesát houslí.
Tomáš Pilař: Já už jsem postavil asi 300 houslí.

Kolik zakázek máte v současné době rozpracovaných?
Tomáš Pilař: Celý život to mám tak, že zakázky se hromadí a jsou na několik let dopředu. Je to o tom, jak dlouho je ten adresát ochotný a schopný čekat. Existuje jakýsi pořadník, v současné době čekají zhruba do tří let.

Housle také opravujete? Poskytujete servis?
Šárka Pilařová: Táta se většinu času věnuje stavbě nových nástrojů a k tomu provádí opravy. Já to mám opačně, věnuji se spíše opravám a k tomu stavím nástroje. Nástrojů, které jsou potřeba zrenovovat a opravit, je spousta. Navíc se hudební školy, což je samozřejmě dobře, začaly zajímat o to, na co děti hrají. Těší mě, že se hudebky starají o nástroje, které je třeba dát do hratelného stavu, a tomu se s manželem také hodně věnujeme.

Do jaké míry vás zasáhla pandemie koronaviru, ta jarní i ta současná?
Tomáš Pilař: Naše práce, kterou máme na několik let dopředu, nesouvisí s okamžitým výsledkem, takže nás to nijak zvlášť nezasáhlo. Je ale pravda, že jsem stavěl nástroj do Anglie a kvůli pandemii si ta paní pro něj nemůže momentálně přijet a trvá to už dlouho. Naštěstí je vstřícná a nabídla mi, že ho zaplatí a až to půjde, tak si ho od nás převezme.
Šárka Pilařová: Na jaře, když vypukla epidemie, nikdo u nás dva měsíce nezazvonil. Samozřejmě, jak už jsem říkala, provádíme opravy, které jsou dlouhodobé. Kdybychom tuto práci neměli, problém by to byl. Samozřejmě se lidé mohou dostat do ekonomických problémů a v budoucnu třeba nebudou mít prostředky na nové nástroje. To jsou ale věci, které nemůžeme ovlivnit.

Stavění houslí spolyká velké množství hodin. Máte čas na své koníčky? Čím se zabýváte ve volném čase?
Šárka Pilařová: Kdybych byla pilná, jako moji předci, tak bych na koníčky asi čas neměla. Já ale miluji život se vším, co přináší. Říkám si, že jsme tady jednou, a ne na moc dlouho, takže si chci užít i něco jiného než práci. Snažím se zkombinovat práci s domácností, dětma, hraním v orchestru, folklorem, trénováním dětí v judu a jejich vedení ve skautu. Zkouším to nějak vyvážit, ale je to samozřejmě také věc kompromisů.
Tomáš Pilař: Všechny moje koníčky mně sežrala práce. Mým velkým koníčkem byla mykologie, ale nemám na houby čas. Za důležité ale považuji pohybové aktivity. Když to tedy vyjde, jezdím na kole, chodím na běžky a rád cestuji.  

Máte stejně jako předci vás i vy svoje následovníky rodové tradice?
Šárka Pilařová: Máme dva syny. Jednomu bude šestnáct a je už na střední škole. Je poměrně flexibilní a kdybychom od něj chtěli, aby se vydal touto cestou, tak by to asi udělal. Hraje na violoncello a baví ho to, ale nikdy jsem u něj neviděla nějaký větší zájem o naši práci. Nechtěla jsem ho do toho za každou cenu tlačit, protože si myslím, že by nebyl šťastný. Volbu jsme nechali na něm a zvolil elektro obor. Mladšímu synovi je osm a u něj už od malička vidíme spoustu indicií, které naznačují, že by se mohl dát na houslařskou profesi. Zároveň je to silná osobnost, která si linkuje život po svém, takže je hodně předčasné přemýšlet o tom, zda se jednou bude věnovat houslím. Samozřejmě bychom byli moc rádi, kdyby tomu tak bylo a rodová tradice přes něj pokračovala.
Tomáš Pilař: V houslařské tradici není pouze hradecká čtyřgenerační posloupnost. V rodině bylo houslařů více. Například dědův bratr byl schopný opravář a restaurátor. Dalším je ještě bratranec Šárky, který je rovněž houslař. Vyučil se ještě u svého dědečka a má svoji vlastní dílnu v Třebši.      

Jste oba hradečtí rodáci. Co pro vás toto město znamená, jak se vám v něm žije?
Tomáš Pilař: Už můj tatínek se hrdě hlásil k tomu, že je hradecký patriot a já to cítím stejně. Narodil jsem se tady, žiji tady a vůbec si neumím představit, že bych byl někde jinde. Je to město, kde máme všechno – sport, kulturu, dobré divadlo a filharmonii. Zároveň je to vzdušné město s hezkou okolní přírodou.
Šárka Pilařová: Nevím, co bych k tomu dodala, vnímám to stejně jako táta. Sice ráda cestuji a líbí se mi spousta měst, ale také si neumím představit, že bych měla žít jinde. Je to moje město.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera