Neděle

5. července 2020

Nyní

16°

Zítra

21°

Svátek má

Architektura z let 1948 až 1989 by se měla chránit

24. 2. 2020

page.Name
Současná budova hotelu Černigov ho fascinuje. Kdyby měl moc rozhodnout, k její demolici by nikdy nedošlo. Historik architektury Ladislav Zikmund-Lender tvrdí, že tolik diskutovaná stavba je to nejlepší, co v Hradci Králové v poválečné době vzniklo. A když už se má bourat, mělo by na místě vyrůst dílo, které snese mezinárodní srovnání. „Plánovaná nová výstavba odporuje urbanistické historii území a podle zveřejněných vizualizací to nebude dobrá architektura,” je přesvědčený.

Jaký vy jako historik architektury máte na hotel názor?
Podle mě je Černigov to nejlepší, co z poválečné architektury v Hradci Králové máme. Dokládá to i podrobná analýza z roku 2016, kterou jsem zpracoval podle brněnsko-vídeňské Metodiky hodnocení architektury 1945–1979 a která byla součástí podkladů návrhu na prohlášení hotelu za kulturní památku.

Na první pohled ale na nezasvěceného člověka působí poněkud zašle.
To ale není chyba stavby, ale jejích majitelů. Bohužel se po roce 1990 o něj majitelé nestarali, a tak není v dobré kondici, ať už se to týká interiérů, stavby samotné i okolního veřejného prostoru. Přesto všechno pokaždé, když se v Hradci ocitnu, stavbu hotelu obdivuji.

Co se vám na ní líbí nejvíce?
Kromě jiného mě fascinuje bílý mramor Maljat, kterým je obložena fasáda. Nádherně odráží sluneční světlo v různé denní doby, hotel se tak barví od okrové přes žlutou a oranžovou až do růžové.

A další kladné stránky?
Hotel byl navržen jako celostní umělecké dílo od urbanismu, přes konstrukci, materiály, dispozici, interiéry i umělecká díla až po veřejný prostor kolem. Díky tomu, že investorem, návrhářem i realizátorem byly státní instituce, mohl vzniknout synergický efekt, kterého v současnosti už jen těžko docílíme. To je hlavní kvalita architektury z let 1948 až 1989, kterou potřebujeme dokumentovat a chránit její památky. Desková výšková stavba jako protipól věže nádraží byla navržena už v územním plánu z roku 1946 od Františka Bartoše a Josefa Havlíčka, žáků Josefa Gočára. Není to tedy žádný socialistický výmysl.

V čem jsou naopak jeho „slabiny”?
Už v sedmdesátých letech byly výškové deskové hotely kritizovány, protože zabírají velké plochy městského prostoru především kvůli parkovacím plochám. Navíc vzhledem k jejich včlenění do existující městské či krajinné struktury neexistuje možnost jejich budoucího stavebního rozvoje.

Což je důležitý aspekt, potřeby jsou jiné než před desítkami let.
Provozovateli chybí prostor pro dostavbu kongresových kapacit, které jsou dnes požadavkem na luxusnější hotely, a jistě bojuje s nedostatkem parkovacích míst. Je škoda, že se tento problém neřešil v součinnosti s městem v době, kdy došlo k demolici sousední družstevní mlékárny a kdy se plánovala nové zástavba na jejím místě. Jsem ale přesvědčen, že i dnes se řešení dá v trojúhelníku mezi otevřeným investorem, aktivní kanceláří městského plánování a nápaditým architektem vždy najít. 

Není těžké uhodnout, jak se stavíte k plánované demolici…
Nesouhlasím s ní a můj názor podpořila řada historiků architektury jako třeba profesoři Rostislav Švácha, Jindřich Vybíral nebo Oldřich Ševčík. Součástí diskuse je nejen to, o jaké hodnoty přijdeme, ale také to, jakými je nahradíme. Plánovaná nová výstavba odporuje urbanistické historii území, není městotvorná a podle zveřejněných vizualizací to nebude dobrá architektura. Boření starých, ale funkčních staveb a nahrazování novými budovami má dnes ještě jeden aspekt: v době globální environmentální krize, v níž se už nacházíme, je potřeba využívat stavby, které máme, než stavět nové, protože za vzniklou uhlíkovou stopu zaplatí budoucí generace.

Kdybyste měl možnost rozhodnout, jak byste v případě hotelu Černigov postupoval?
Byl bych jednoznačně pro rekonstrukci. Budova má monolitickou konstrukci, není to tedy rozhodně žádný panelák, jak bývá občas hanlivě titulována. To umožňuje částečnou změnu vnitřních dispozic tak, aby pokoje odpovídaly dnešním standardům.

Existují podobné případy?
Někteří hoteliéři si kvality poválečné architektury začínají uvědomovat a těžit z ní pro marketingové účely. Mohu jmenovat třeba dřívější rekonstrukci interiéru Parkhotelu v Praze do původní podoby šedesátých let z roku 2015, i když tyto interiéry byly bohužel zase v roce 2018 odstraněny, nebo plánovanou rekonstrukci hotelu Intercontinental v Praze.

Co je pro hotely postavené v této době charakteristické?
Vždy se jednalo o nové městotvorné prvky a nové dominanty, které řešily reálnou potřebu ubytovacích kapacit. Černigov je významný nejen regionálně, ale i celostátně. Na této úrovni bylo jen několik málo výškových hotelů tak zvaného deskového typu, kromě již zmíněného Parkhotelu v Praze můžeme jmenovat hotel Thermal v Karlových Varech, hotel Olympik v Praze-Karlíně, hotel International v Brně nebo Interhotel Bohemia v Ústí nad Labem, které ale byly každý architektonickým solitérem.

Když přijmete variantu demolice, co byste si tedy přál, aby vyrostlo naproti nádraží? Investor by měl vyhlásit mezinárodní architektonickou soutěž a přivést do Hradce opravdu kvalitní současnou architekturu, která snese mezinárodní srovnání. Tedy přesně to, o co se pokusil v první polovině 20. století František Ulrich a učinil z tehdy malého a provinčního Hradce Králové centrum moderní architektury. Ze soutěže bude profitovat jen investor, protože si může vybrat řešení, které bude nejvíce odpovídat jeho potřebám, a současně těžit z publicity, která bude soutěži a jejím výsledkům věnovaná.

Jaký máte obecně názor na odstraňování nejen budov, ale třeba i soch a památníků poskvrněných dobou, kdy vznikly?
Stavby i pomníky a památníky vznikají a zanikají, je to přirozený vývoj. Obecně nejsem pro to, aby se „napravovala“ minulost, tedy co se jednou odstraní, nechť zůstane odstraněné. Nejsem příznivcem různých replik a kopií včetně třeba  legionářského pomníku u Vrbenského kasáren. To není kopie, protože kopie se dělá výhradně podle existujícího originálu. Je to umělecky poměrně nezdařená interpretace toho, jak mohl pomník vypadat a to je problém. Z tohoto důvodu si musíme dobře rozmyslet, co odstraníme, a také je potřeba stanovit transparentní pravidla pro rozhodování o tom, co a proč chránit, protože co jednou zboříme, už nejde vzít zpět.

Čím to je, že taková pravidla ještě nejsou?
V tomto ohledu selhává ministerstvo kultury, které odmítá systematicky, pružně a včas ocenit kvality poválečného architektonického dědictví. Chápu, že se potom vlastníci a investoři zlobí, když jim odborníci začnou prohlašovat za kulturní památky stavby až v okamžiku, kdy zveřejní své plány úpravy či demolice.

Jaké další stavby v Hradci Králové považujete z architektonického pohledu za povedené?
Z každé doby něco. Pochopitelně musím zmínit muzeum od Jana Kotěry, kterému jsem věnoval dvě knihy, pak stavby bratrů Rejchlových a Oldřicha Lisky, nebo některé zapomenuté perly, jako jsou třeba hotel Start od Jindřicha Freiwalda či krásné řadové vily od stavitele Josefa Mudry ve Vrchlického ulici, pochopitelně svůj skoro rodný funkcionalistický dům Františka Steinfelda od Františka Bartoše v Kotěrově ulici nebo funkcionalistickou Agrární záložnu od Františka Duse u Grandu. Hradec má i krásné dědictví industriální architektury, o poslední jedinečnou ukázku, kterou představuje malá koželužna v Kuklenách, musíme bojovat, aby ji město nezbořilo.

David Záruba
david@salonkyhk.cz
Foto: Ondřej Littera