Úterý

28. června 2022

Nyní

18°

Zítra

18°

Svátek má

Takových bláznů už moc není, říká vášnivý sběratel žvýkačkových obalů

28. 3. 2022

page.Name
Sběratel tělem i duší? To nepochybně. A ne jen tak ledajaký. Zatímco děti, alespoň z té dávnější minulosti, sbíraly autíčka, známky či plastové figurky zvané igráček, hradecký nadšenec Lubomír Kouřim se ještě před legendárními socialistickými žvýkačkami Pedro a Sevak v roce 1965 vehementně vrhl do sbírání nejdříve žvýkačkových obrázků, aby pak později přesedlal na obaly

Od té doby uplynulo dlouhých sedmapadesát let a dá se říci, že jeho sbírka patří mezi největší u nás i ve světě. Pochlubit se může více než sedmdesáti šanony, které ukrývají skutečný poklad: 94 tisíc obrázků vložených ve žvýkačkových obalech a 81 tisíc obalů. U vkládaných obrázků mám už několik let zápis v České knize rekordů. Pravděpodobně bych uspěl i ve světovém měřítku. V obalech je specialistou Vladimír Kuchta z Prahy, který jich má dvakrát tolik," říká hradecký sběratel, který je členem Klubu sběratelů kuriozit a spolupodílel se na vydání knihy příběhy žvýkací gumy.

A na jaký obal je obzvláště pyšný, který ve své sbírce považuje za nejcennější? „Ty nejcennější jsou většinou ty nejstarší. Mám krabičku i s vnitřním obalem od žvýkaček z roku 1901, která pochází ze žvýkačkové velmoci Spojených států amerických. Na to jsem hodně pyšný, protože takové rarity se shánějí dost špatně. Obecně starší obaly je složité sehnat, ale využívám k tomu internet, různé známosti mezi sběrateli a vyměňuji i za něco, co mám doma, jako například poštovní známky, tácky a podobně. Mám doma ledacos a pak se to hodí,“ uvedl Kouřim, který má ve sbírce „kousky“ z 98 států světa, například i z Nepálu nebo ze dvou států, které ještě neexistují - Palestiny a Kurdistánu.

Vraťme se ale do jeho sběratelských začátků. Tím rozhodujícím momentem, aby se do sbírání pustil, byl objev žvýkačky Donald z Holandska v tehdejší československé obchodní síti. „Neměl jsem kontakty, neměl jsem nic. Sbíral jsem jen to, co se mi líbilo a bylo zrovna k mání v obchodech, což byl hlavní zdroj,“ vzpomíná na těžké začátky sběratel. V té době ani neměl přehled, jaké žvýkačky jsou na světovém trhu. Přišlo to až později, když zjistil, že v Hradci Králové existuje sběratelský klub. „Když jsem ho navštívil, mohlo mně být tak patnáct let. O dva roky později jsem už jezdil do Klubu sběratelů v Praze. To byla cesta ke sběratelství, protože jsem se setkal s lidmi, kteří mohli jezdit ven nebo měli nějaké kontakty,“ vypráví Kouřim s tím, že doma z jeho sběratelství úplně radost neměli.

„Tátovi se to asi moc nelíbilo, spíše mně nadával, takže mě v tom nepodporoval. Mamka neříkala nic a nechávala tomu volný průběh. Šel jsem si v tom nakonec svou vlastní cestou.“ Při sbírání dbal na atraktivitu obalů. V paměti ze sběratelských začátků uchoval žvýkačku z Dánska vyrobenou v roce 1968, která mu velmi chutnala. Na obalu s vodoznakem byl vyobrazen námořník. Souběžně se sbíráním obalů si hradecký nadšenec nenechal samozřejmě ujít možnost žvýkačky ochutnat. Nejvíce mu chutnaly zmíněná dánská, ale také italské tmavě hnědé žvýkačky ve tvarů doutníků, jež se prodávaly na poutích a chutnaly trochu jako coca -cola. Jak Kouřim tvrdí, už více než dvacet roků nežvýká. „Žvýkačky tahají plomby a já nemám rád zubaře.“

Ze svého sběratelského putování rád dává k lepšímu kuriózní historku, kdy byli s kolegou koncem 90. let v Turecku. „Jednou v noci jsme se procházeli městem a u benzínové pumpy narazili na stánek, kde byly krabice s mnoha různými druhy žvýkaček. Úplně mně z toho objevu spadla brada. Tenkrát jsem tam koupil skoro dva tisíce žvýkaček, celkem jsme jich v hrozně těžkém batohu domů odvezli 7200,“ potvrzuje své sběratelské nadšení Kouřim.

Dnes už se jeho pestrá žvýkačková sbírka rozrostla do obřích rozměrů. „Kdyby jí někdo chtěl vidět kus po kusu, strávil by u mě den co den zhruba čtrnáct dnů,“ směje se sběratel, jenž se snaží, aby měl přehled, co doma vlastní. „Vyrábím si speciální stránky z eurodesek, které prošívám na manuálním šicím stroji. Vytvářím kapsičky, kam obaly umísťuji a vše pak vkládám do šanonů. Sbírku třídím podle států a firem vyrábějících žvýkačky.“ Od prvopočátků do dneška se ve svém sběratelství soustřeďujete na všechno, co se žvýkačkami souvisí.

„Co přijde, to musím získat. Pokud se to nepovede, zamrzí to. Chodím po obchodech a začnu tam zevlovat. Prodavačky se mě ptají, co hledám. Když, jim řeknu, že chci žvýkačku, kterou jsem ještě nikdy neviděl, koukají na mě jako kdybych spadl z Měsíce,“ usmívá se. Přestože, jak se domnívá, takových bláznů jako on už moc není, má svého nástupce. Je to zhruba o dvacet let mladší sběratel Petr Zilvar. „Moje děti jednou dostanou papír, že jsou vlastníky části mojí sbírky, zbytek přejde na sběratele, s nímž spolupracuji. Nerad bych, aby moje sbírka skončila v popelnici nebo se rozprodala,“ prozradil sběratel, který má představu, že by mohlo vzniknout muzeu nejen žvýkaček, ale i dalších zajímavých sběratelských komodit.

Kouřim však nesbírá jen žvýkačkové obaly, i když je to jeho hlavní specializace. Má rovněž velkou sbírku kartičkových kalendářů, které začal shromažďovat v roce 1993. "V současné době jich mám více než 143 tisíc a jsou pouze české a slovenské. Ve svém zaměření na Čechy a Slovensko mám patrně největší sbírku u nás. Sbírám kartičky s jakýmkoli vyobrazením a rozděluji je podle námětů. Mám například kalendářové kartičky s dopravními prostředky, které ještě dělím na osobní a nákladní auta, dodávky, autobusy, lokomotivy, letadla či lodě. Kartičky jsou na výšku, šířku i s kulatými rohy. Samozřejmě je dělím také podle roků. Nyní je mám v 98 velkých a devíti malých šanonech. Mohu se pochlubit perličkou: jde o kartičku z roku 1894,“ představil svůj další sběratelský směr. A to není všechno!

Sbírá totiž ještě poštovní knížky z 30. a 40. let, jejichž součástí jsou kalendáře. Pošťáci je tehdy rozdávali na konci roku jako věnování svým zákazníkům. Nejstarší mám z roku 1865, první kalendáře v nich jsou z roku 1888," poznamenal a představil ještě kalendáře vydávané kominíky, ponocnými nebo obecními policisty. Hradecký sběratel se v životě živil opravami lokomotiv, byl specialista na brzdy a vzduchová zařízení. Zároveň mohl cestovat, protože má dodnes režijní železničářskou průkazku. Jeho profese také mohla být cestou ke sbírání vláčků. Ty jsem ale sbírat nikdy nechtěl. Vláčky mě přestaly bavit v okamžiku, když jsem je musel opravovat.“ Sběratelství je ale jeho životní cesta. Je to docela dobrá a zajímavá aktivita, která má smysl. Je to rozhodně lepší než sedět v hospodě, na to fakt nemám čas,“ dodal sběratel Lubomír Kouřim.

Hynek Šnajdar
hynek@salonkyhk.cz