V broumovském klášteře vystavují slavnou kopii Ďáblovy bible
11. 7. 2022
7 snímků
Lidé mohou Ďáblovu bibli v klášteře vidět při speciálních prohlídkách třikrát denně vždy od 10:00, 13:00 a 16:00. „Prohlídka s výkladem bude trvat asi 25 minut. Průvodce návštěvníkům ukáže více listů knihy,“ uvedla mluvčí kláštera Kateřina Ostradecká. Kopii uvidí i účastníci klasické prohlídky kláštera, která zahrnuje také prohlídku knihovny. Nedostanou ale ke knize zvláštní výklad. „Pokud lidé chtějí mít jistotu prohlídky v daném čase, mohou si termín rezervovat mailem či telefonicky,“ dodala.
Codex gigas váží 75 kilogramů, je svázán v dřevěných deskách potažených kůží a opatřených kováním. Na výšku má kniha téměř jeden metr, široká je půl metru a silná 22 centimetrů. Název Ďáblova bible získal rukopis díky postavě čerta vyobrazené na jedné z jeho stránek. K obrázku se váže legenda, podle které ďábel pomohl neobyčejně rozsáhlý text sepsat mnichovi za jedinou noc.
Rukopis vznikl na počátku 13. století v benediktinském klášteře v Podlažicích u Chrudimi. V letech 1477 až 1593 byla bible uložena v broumovském klášteře. O rok později byla převezena do Prahy, kde ji později ukořistila švédská vojska.
Ve středověku byla kniha přirovnávána k sedmi divům světa. Do knihy je latinsky vepsán text nejen celé bible, ale i Kosmova kronika česká, zaklínadla, řada různých traktátů a menších spisů, kalendář s nekrology, seznam podlažického bratrstva, spisy o aritmetice a různé dobové záznamy.
Když byl v roce 2007 v České republice originál Codexu gigas, tak se podařilo vytvořit kopie listů. Švédská vláda ale dovolila okopírovat ze zhruba 620 stran asi jen jednu třetinu. V kopii je proto většina stran bílých.
Benediktinský klášter v Broumově vznikl ve 14. století. Barokní podoba z 18. století je dílem Kiliána Ignáze Dienzenhofera. V roce 2015 prošla velká část kláštera rozsáhlou rekonstrukcí za téměř čtvrt miliardy korun. Při běžných prohlídkách návštěvníci mohou projít klášterním kostelem, navštíví dochovanou knihovnu či klášterní refektář s kopií Turínského plátna.
ČTK
Foto: Jiří Štefek
