Dělat varhaníka je trošku underground, říká Radek Hanuš

Nacházíme se ve zrekonstruovaných prostorách sakristie v klášterním kostele svatého Augustina. Jak dlouho mají tyto prostory současnou podobu a k čemu nyní slouží?
V této zrekonstruované podobě to je druhou sezonu, předtím to tu bylo poněkud neutěšené. Město se ale rozhodlo, že tento prostor opraví, aby se tu mohly důstojně konat různé aktivity. Jsou to třeba zkoušky Chrámového sboru, probíhají tady přednášky o historii kláštera a o hraběcím rodu Morzinů, ale prostor slouží i jako třída výuky hry na varhany pro naše žáky a také jako šatna pro vystupující během Vrchlabského hudebního léta a dalších kulturních akcí. Zároveň je to nyní také zázemí pro týmy zajišťující svatební obřady nebo pohřby. Celý prostor se podařil opravit velice citlivě a velmi důležité je, že má samostatné vytápění.

Kolik takových žáků sem dochází?
V čase je to rozdílné. Měl jsem tu tři i pět varhaníků, v současné době to jsou dva. Někteří z mých bývalých studentů už odešli na konzervatoř, dva z nich – Michaela Beránková a Ondřej Mejsnar – jsou již studenty Akademie múzických umění v Praze. Jsem moc rád, že se jim daří a že se pro hraní nadchli. Vždycky se snažím, když u žáka vidím předpoklad nebo touhu věnovat se hudbě, připravit ho tak, aby šel dál a talentové zkoušky si zkusil. Nerozmlouvám mu to, že je doba složitá a že dělat v dnešní době varhaníka je vlastně trošku underground.

To je skoro krásný tip na titulek. Ty sám si připadáš jako undergroundový hudebník?
(smích) Když si v podstatě vezmeš smysl undergroundu a co v něm kdysi bylo za lidi, tak je to podobné. Varhaníků – tedy těch kvalifikovaných – je obecně velmi málo a je mi moc líto, že nemohou uplatnit svůj talent a vzdělání například jako profesionální, zaměstnaní ředitelé chrámových kůrů. Nikdo se jako chrámový varhaník neuživí, pokud nehraje v krematoriu, nemá denně několik svateb a hudbu nevyučuje. Dělá to pouze srdcem a tak to je. Je velká škoda, že neexistuje žádná koncepce péče o chrámovou hudbu a o odkaz našich předků v tomto směru.

V prosinci, kdy vyjde náš rozhovor, všichni začnou propadat předvánočnímu shonu. Pokud z něj budou chtít uniknout, na co se, a to nejen tady v klášteře, mohou těšit?
Začal bych asi nejprve adventem. Upřímně říkám, že advent pro mě začíná dušičkami. Tak trošku už všichni cítíme, že bude něco přicházet. Ale zpět k samotnému adventu. To je taková – a všichni to víme, ale ne všichni to děláme – doba, kdybychom se měli všichni zklidnit. Paradoxně, většina toho, co zažíváme před Vánocemi, by nastat nemělo. Nicméně Vrchlabáci mají zajímavou možnost – tedy pokud budou tak odvážní a o adventních nedělích si na sedmou hodinu ráno přivstanou a půjdou se podívat do kostela, alespoň v náznaku zažijí atmosféru původních adventních bohoslužeb. Což byly takzvané roráty.

Čím byly nebo stále ještě jsou zajímavé?
Při nich znějí původní barokní zpěvy, které jsou zcela unikátní. My jsme jediná země na světě, která měla do detailu propracovanou vlastní liturgii a zejména množství vysoce kvalitních písní k těmto rorátním bohoslužbám, jež zněly chrámy již od Karla IV. a dodnes se zpívají. Jedinečná atmosféra, kterou je možné prožít, je umocněna tím, že probíhají ještě za tmy, lidé na ně přicházejí se svíčkami a po dobu celé bohoslužby se v kostele nerozsvítí světla. A je to takové romantické, když už je venku pocukrováno a lidé se do kostela s těmi svíčkami stahují jako včely do úlu. Opravdu, je to moc hezké a opravdové.

Ale ten brzký čas může řadu lidí odradit, že?
Osobně to vnímám tak, že prožitek adventu by měl být tak trochu i o sebeobětování se, o vystoupení ze zaběhnutých kolejí. To adventní nedělní ráno je opravdu velmi mystické...

Mohl bys zmínit ještě nějakou zajímavost v souvislosti s vánoční varhanní hudbou?
Když zdejší lidé poslouchají tradiční českou vánoční hudbu a poslouchají varhanní pastorely, mezi jejichž autory patří například Mozartův přítel Jan Křtitel Kuchař, tak by pro ně mohla být zajímavá informace, že Kuchař dostal své první hudební vzdělání tady ve vrchlabském klášteře u Alexe Tháma. A zde v sakristii máme varhanní pozitiv z počátku osmnáctého století, na který mohl hrát už i on! A pokud bych na něj nyní něco zahrál, tak slyšíme autentický zvuk, protože nástroj nikdy nebyl zásadně přestavěn a je v původní podobě. A to je právě jedna z věcí, o které mohou lidé v adventu přemýšlet. Totiž, že existují původní hudební nástroje a zejména také zvony, díky kterým k nám promlouvají hlasy dávno minulé.

Mnoho lidí má s Vánocemi spojenou „Rybovku“ a vánoční koncerty. Kdy se na ně letos mohou těšit?
Koncerty, jejichž součástí samozřejmě bude Česká mše vánoční „Hej, Mistře!“ a další tradiční program, budou opět dva. Jsou to pátky 20. a 27. prosince od 19 hodin tady v klášteře. Nicméně já bych rád ještě zmínil dvě akce, které připravujeme s kolegy naší školy. Tou první je adventní koncert, na který se moc těším. Uskuteční se v neděli 1. prosince v hale zámku. Na něm vystoupí sólisté, pěvecký sbor a instrumentální soubor a provedeme výběr z vánočních a adventních písní barokního skladatele Karla Václava Holana Rovenského, který je z historie znám jako varhaník vyšehradské kapituly a poustevník na hradě Valdštejn. Rovenský napsal velký kancionál Capella regia musicalis a z něj zazní výběr skladeb. Jsou to opravdu krásné barokní písně s původními českými texty. Druhou akcí, kterou bych rád zmínil, je spolupráce našeho Big Bandu s pěveckým sborem Jizerka ze Semil. Tato dvě tělesa nacvičila a společně provedou jazzové koledy Milana Svobody. Takto proběhnou dva koncerty pod již tradičním názvem Swingové Vánoce. První se uskuteční 8. prosince ve Vrchlabí na Střelnici a druhý proběhne 14. prosince v Kulturním centru Golf v Semilech.

Zaregistroval jsem, že se pravidelně koná setkání v klášteře i na Štědrý den. O co jde?
To je taková milá tradiční akce, která se snad datuje ještě do dob, kdy byl starostou Vrchlabí pan Josef Krejčí a lidé se tady scházeli na Štědrý den si zazpívat. Probíhá to ve dvě hodiny odpoledne, zpívají se koledy a je tady vždycky plno. Moc hezká tradice.

Kromě hraní na varhany a pořádání koncertů jsi především ředitelem Základní umělecké školy Karla Halíře. Kolik dětí ji navštěvuje?
Pozor, už to není jen o dětech, protože naše škola má studium i pro dospělé. Ostatně byl to i jeden z mých hlavních cílů, když jsem nastupoval. Všichni to známe, že snad v každé rodině byl někdo, kdo v minulosti hrál třeba na housle. Ovšem záhy toho nechal a housle pak ležely doma ve futrálu na skříni. Můj cíl byl právě sundat hudební nástroje ze skříní. Protože je samozřejmě omyl, že když jsem v minulosti hrál na nástroj a nyní mně je už třeba padesát, tak že už hrát nemůžu. Myslím, že hudba k nám bytostně patří. Ale zpět ke škole. Do konce školního roku 2018/2019 jsme měli kapacitu 325 žáků v hlavní činnosti školy. Nyní se naskytla šance požádat ministerstvo školství o navýšení kapacity na 380 žáků a to jsme udělali. Takže pokud nyní sečteme všechny žáky naší školy ve třech uměleckých oborech, včetně dospělých a ostatních předmětů programu ZUŠPlus, dojdeme k číslu 406.

Dá se tedy říci, že jsou Vrchlabáci více muzikální než v minulosti, nebo se to jen nějakým způsobem vrací do stavu, který tu byl třeba před 30 lety?
Nemám to rád, když se hodnotí, zda něco bylo lepší nebo horší. Říkám, že je to jiné, a to je moje odpověď. Například z pramenů v první polovině 19. století je patrné, že si lidé stěžují, že děti už nezpívají a že nastává úpadek. A kdyby to tehdejší lidé viděli dnes, nevím, co by si pomysleli. Ale dnes jsou jiné podmínky. To, co se dělalo před 40, 50 či 100 lety, tak se nedělá dnes, ale nedokážu říci, zda děti byly muzikálnější. Nicméně si všímám trendu, že nám ve druhém stupni, tedy ve věku 14 let a více, zůstává ve škole stále více žáků. Pro mě je to důkaz toho, že je to baví, že rádi sdílejí stejné umělecké hodnoty jako jejich vrstevníci a kamarádi. Co se kvality týče, tak si nemyslím, že by dnes byly děti méně talentované než dříve. Všiml jsem si ještě jedné věci. A to, že je tu určitá skupina rodičů dnešních dětí, které umělecké vzdělání z nějakých důvodů minulo a nemohli se mu z nejrůznějších důvodů věnovat. A oni to dnes chtějí dopřát svým dětem. To je moc dobře.

Jaké máš plány pro příští rok?
Mám několik plánů, ale zmínil bych dva. Zakládající ředitel Městské hudební školy po válce v roce 1945 pan Josef Václav Kratochvíl sbíral lidové písně, které se zpívaly tady u nás v Krkonoších a Podkrkonoší. Rozhodl jsem se, že k výročí založení naší školy v příštím roce z tohoto sběru vydáme velký zpěvník. A pokud půjde vše podle plánu, mohl by světlo světa spatřit na dožínky v příštím roce. Určitě se těším na oslavy výročí naší hudební školy, bude mít 75 let a příští rok v červnu budeme slavit v rámci projektového týdne. Přijede také naše partnerská škola z Baunatalu, budeme muzicírovat a veřejnost se opět může těšit na celou řadu koncertů.

Jiří Štefek
redakce@trutnovinky.cz
foto: Jiří V. Novotný, Marcel Schön