Každý, kdo navštíví Krkonošský pohádkový betlém, se usmívá

Původně jste vyučený strojní zámečník. Jak jste se k dřevosochání dostal?
Poprvé jsem viděl sochy řezané pilou v jedné restauraci v Černém Dole. Překvapilo mě, jak pěkné věci se pilou dají dělat. Od vedoucího jsem se dozvěděl, že je vyřezal pan Cyprián z vesničky někde poblíž Chrudimi. Když jsem pak měl do toho kraje cestu, zastavil jsem se u něj. Měl tam toho spoustu! Můj syn měl v té době obchod s dřevěnými hračkami, a tak jsme se dohodli, naložili, co bylo možné, a odvezli to do Vrchlabí. Byl to ohromný „tahák“, mezi lidmi byl o dřevěné sošky veliký zájem, a tak jsme je rychle vyprodali. Nakonec jsme se domluvili, že pan Cyprián přijede do Vrchlabí a udělá mi přímo v mé dílničce sochy do zásoby. Nakoupil jsem tedy olšové dřevo a čekal. Leželo mi tam ale už půl roku a pan Cyprián stále nejel. Tak jsem to zkusil já sám, pouštěl jsem se do stále složitějších věcí a ono mi to docela šlo!

Ve kterém roce jsme Krkonošský pohádkový betlém mohli ve Vrchlabí vidět poprvé?
Letos budeme Krkonošský pohádkový betlém instalovat popáté. To znamená, že poprvé to bylo v roce 2015.

Jak dlouho předtím jste už takový nápad nosil ve své hlavě?
Poprvé mě to napadlo, když v televizi znovu běžely Krkonošské pohádky a byly oceněny jako nejoblíbenější večerníček. I já jsem je měl vždycky moc rád. Vzpomněl jsem si také, jak se vždy v Horních Štěpanicích o pouti sešli u kostela staří horalové a bavili se spolu ještě v krkonošském nářečí. Z jejich historek jsem si udělal představu, jak to kdysi na horách chodilo. A nápad na Krkonošský pohádkový betlém byl na světě!

Kde sochy vyrábíte?
Prvního Krakonoše na zakázku (byl tři metry vysoký) jsem vyřezával na pile v Dolních Štěpanicích. Měli tam jeřáb, který mi ho převrátil, postavil. Jinak by to ani nešlo. Jednou tam přijel člověk, který mě dlouho pozoroval při práci, až se zeptal, jestli bych mu také nemohl něco vyřezat. A měl opravdu zvláštní přání – chtěl po mně vyřezat dřevěnou protézu od kolene dolů. Měl to být dárek pro kamarádku, která měla v noze sněť a celý rok bojovala, aby jí nohu neuřízli. Naštěstí to dopadlo dobře, noha se zahojila. Na oslavu uzdravení jí tedy chtěl z recese věnovat nohu dřevěnou. Abych to trochu odlehčil, vydlabal jsem do stehna díru na lahev něčeho dobrého. Nicméně naše seznámení bylo pro mě důležité. Když jsem se totiž při hovoru zmínil i o svém snu vyřezat pohádkový betlém, ale bohužel nemám prostor, kde bych na něm mohl pracovat, nabídl mi krásný pozemek ke své firmě, kde jsou i stroje, voda, elektřina, a dokonce kamery, takže se nemusím bát, že by mi někdo něco zničil nebo ukradl. Navíc je to přímo ve Vrchlabí, konkrétně firma TPD. A ještě k tomu mi sehnal hajného, který mi vybral a nařezal duby ze zimního kácení! A to je velmi důležité, protože ve dřevě ze zimního kácení není tolik vody, proto nepraská.

A kde a jak je uskladňujete?
Všechny sochy musím nejprve řádně omýt vapkou, potom je nechám uschnout, natřu je, zabalím do pytlů a uložím pod střechu. Důležitý je kvalitní nátěr. Používám syntetický olej, do kterého přimíchávám vosk a nějaké barvy, aby to nebylo čiré. To vše mi trvá až do poloviny července. Od srpna do října mám pak čas, abych něco dalšího k betlému přidělal a udělal i jiné zakázky.

Z jakého dřeva jsou sochy vyřezány?
Hlavně z dubového, to je nejkvalitnější.

Krkonošský pohádkový betlém je unikátní, výjimečný, opravdu krkonošský – tvoří ho pohádkové postavy a prostý krkonošský lid se svými zvířaty. Máte vy sám k některé z postav zvlášť silný vztah nebo vzpomínku?
Víte, já když si tak jdu kolem těch klád, už si dělám představu, jakou postavu ze které vyřežu. Třeba z té nejtlustější musel být Trautenberk. Všechny mám ale rád. Zvláštní příběh se pojí k mlynáři se dvěma pytli mouky. Ten mi dal! Při práci se mi totiž smekl a při pádu mi rozdrtil prst. Dva měsíce jsem potom nemohl pracovat, v zimě to záblo…

Jakým způsobem socha vzniká? Představu o podobě máte jen ve své mysli, nebo si ji třeba nejdříve nakreslíte?
Nic nekreslím. Vyberu si kládu, která odpovídá proporcím sochy, kterou budu řezat, narovnám si ji a začnu. Nejdříve dám pryč to, co přebývá. Řežu, řežu a najednou je socha na světě!

Jak to „najednou“ asi tak dlouho trvá?
Některou sochu jsem udělal i za den (třeba babky – ty jsou jednodušší). Míval jsem dobrou fyzičku a ta je moc důležitá. Teď je to už se mnou horší.

Figury jsou v životní velikosti. Nad všemi pak ční mohutný téměř tři metry vysoký Krakonoš. Jakým způsobem takové sochy instalujete?
To není jen tak. Umísťují se pomocí jeřábu.

Kolik postav bude betlém tvořit letos, které nové uvidíme poprvé?
Letos jich bude stejně jako vloni. Chtěl jsem přidělat jednoho čerta opřeného o vidle a dva menší, jak hrají karty. Mám to v hlavě, hned bych mohl začít, ale nebyly síly ani čas. A hlavně jsem chtěl udělat ponocného, když troubí půlnoc – na něj už mám dokonce vyhlídnutou kládu. Plánů mám spoustu. Získal jsem staré, asi dvoumetrové, sáně rohačky, které bych chtěl repasovat a k nim udělat vzpínajícího se koně a vedle něj dřevorubce, jak ho vede k té chaloupce. Uvidíme, jestli se mi to povede pro příští rok.

Betlém obdivují nejen lidé z Vrchlabí a okolí, ale i turisté ze vzdálených míst naší republiky a také ze zahraničí. Nestal se však ještě terčem nějakých vandalů?
Dvě třetiny pamětní knihy jsou počmárané nevkusnými (a to je slabé slovo!) poznámkami. Ale najdou se v ní samozřejmě i velmi milé vzkazy, kterých si moc vážím. A některé sochy jsou polámané, ať už úmyslně, nebo neúmyslně. Pokud to tam nechají ležet, není problém je znovu slepit tak, že to ani nikdo nepozná.

Máte osm vnoučat. Zpozoroval jste u některého zájem a talent na dřevosochání?
Nejstarší vnuk se mnou chodil řezat. Učí se dřevorubcem a je šikovný. Věnuje se ale závodně orientačnímu běhu, tak je skoro každý víkend pryč a ve všední dny jezdí ze školy až večer.

Můžeme vaše dřevěné sochy vidět i na jiných místech?
Ano, například v Adršpachu mám dřevorubce, čerta, Krakonoše a sojku. Však mi děti už vyčítají, že ve Vrchlabí čert a sojka chybí – ale já je udělám! Snažil jsem se jim vysvětlit, že tu sojka je, ale ještě před tím, než ony vylezou z pelechu, odlétá do hor sbírat klepy a večer, když už jsou zase v postýlkách, se vrací. Nevěřily mi. Jistě, že po horách je mnoho mých Krakonošů, také velký dědeček Hříbeček. Je toho hodně. Lidé si někdy přinesou fotografii, podle které já jim pak vytvořím sošku na přání. Letos na jaře byli pro mě nejdůležitější dva andělé. Jednoho jsem dal do LDN ve Vrchlabí a druhého do LDN v Hostinném, za to, že se tam o mě po úraze pěkně starali.

Předpokládám, že reakce dětí vás nejvíce těší…
To určitě! Však se jich tam také vystřídá. Poslední dva roky jsem dělal pro děti od první do čtvrté třídy takového průvodce.  Ale i dospělí se baví. Zastavila mě jednou taková paní a povídá mi: „Chodím sem každý den a pozoruji lidi, jak si váš betlém prohlíží. A víte, že se tu nikdo nemračí? Všichni se usmívají!“ Tak z takových reakcí mám opravdu radost. Dokonce jsme se shodli, že uprostřed je takové místo, kde vnímaví lidé cítí ohromnou energii.

Gabriela Jakoubková
redakce@trutnovinky.cz
foto: archiv Pavla Tryzny, Zdeněk Horák