Nepěstujme jen stromy, ale taky komunitu, říká Veronika Teplá

Jak ses dostala do Vrchlabí?
Celkem klasickou cestou: přivdala jsem se. S manželem jsme sice po studiích na vysoké škole dlouho bydleli v Praze, ale otázka přestěhování k horám na čerstvý vzduch tu byla tak trochu vždycky. Když jsme pak čekali třetí dítě, rozhodli jsme se, že po šestnácti letech ve velkoměstě tohle bude přesně ten moment. Koordinace a logistika se třemi malými dětmi se mi zdála na malém městě jednodušší.

Vybrali jste si Vrchlabí. Proč to ale nebyly Hořice?
To je dobrá otázka. Občas jsme si dokonce dělali legraci, že to bude Nová Paka, která je pomyslně na půl cesty. (smích)

Předpokládám, že během oněch šestnácti let jste sem pravidelně jezdili, takže jsi věděla, do čeho jdete. Přece jen, jedna věc je přijet na víkend, kdy je všechno „hezké a sluncem zalité“.
Vím, kam míříš. Znám hodně lidí, kteří prodělali ten moment jakéhosi vystřízlivění. Já se toho ale nebála. Vyrostla jsem v desetitisícovém městě, takže jsem všechna potenciální negativa tušila. Život na malém městě může být samozřejmě trochu „ponorkový“. Praha, i když je nádherná, mi ale fakt nechybí. A nepostrádám ani svět velké politiky a zahraniční cesty vládním speciálem. Teď je pro mě absolutní prioritou rodina, podporování manžela v jeho zastupitelské práci, rýpání v zahrádce a pikniky v přírodě, kdy ze stolu pravidelně krade jídlo náš zlobivý pes vipet Tim, takové moje čtvrté dítě. (smích)

Jak bys srovnala život mladé matky s dětmi ve velkoměstě a ve městě velikosti Vrchlabí?
Všechno je tady jednodušší. To, čeho jsme se před stěhováním nejvíc obávali, bylo odříznutí dětí od kvalitního vzdělání. V Praze jsme bydleli v příjemném, až sousedském místě na Praze 6, kde jsou ty nejlepší školy a školky. Zajímá mě navíc Montessori pedagogika, která mimochodem není žádným módním výstřelkem, protože její principy fungují už skoro 100 let a vzdělávali se v ní i budoucí britští králové William a jeho syn George. Nadchla jsem se tedy pro představu, že takové předškolní vzdělání dopřejeme dětem. Nutno ale říct, že zaplatit třem dětem dobrou Montessori školku v Praze je trochu mimo možnosti běžné rodiny. A třeba tohle se přestěhováním do Vrchlabí vyřešilo. Přímo tady sice Montessori školka není, v Jilemnici ale je. A je skvělá.

Myslíš si, že je nabídka předškolního vzdělávání ve Vrchlabí široká?
Určitě. Když našim pražským známým vypočítávám, že tady vedle veřejných školek máme v dojezdové vzdálenosti školky lesní, anglickou nebo Montessori, docela zírají.

Proč ale právě ve Vrchlabí a okolí toho vzniklo tolik?
Odpověď asi bude složitější, nabízí se ale samozřejmě domněnka, že díky místním aktivním a dobře informovaným rodičům, kteří chtějí pro své děti něco jiného, něco víc podle svých představ a životního stylu. Je obdivuhodné, co tady různé skupiny rodičů a nadšenců dokázaly vybudovat. A to navzdory systému. Tito lidé se často setkávají, v řadě věcí se společně utvrzují, a dávají tak dohromady hybnou sílu, která řadu věcí uvádí do pohybu. A nemusí při tom čekat nebo se spoléhat na pomoc státu, města nebo institucí.

Jak by taková pomoc nebo podpora od města třeba právě v oblasti vzdělávání mohla vypadat?
Některé projekty, jako například posílení výuky angličtiny na základních školách, může město iniciovat, pomoci při nich koordinačně anebo k nim vytvořit lepší podmínky. U dalších lze poměrně efektivně využít prostředky z evropských fondů. Zkrátka abychom za minimum peněz dostali do škol víc angličtiny a výuka aby probíhala hravou formou. Vím ale, že ve výboru pro vzdělávání našeho zastupitelstva se už něco ohledně jazyků řeší. Malá vsuvka: když jsme v minulosti bydleli na Praze 6, tak tam radnice jako jedna z prvních v ČR využila granty a zavedla všude angličtinu s rodilými mluvčími již na prvním stupni. Měli s tím obrovské úspěchy a ty děti jsou dnes úplně jinde. Je velká škoda to nevyužít.

Přesuňme se nyní k tvým aktivitám v rámci Vrchlabí. Z nejznámějších je spolek TAMAR. Zkus ho představit, co dělá?
Spolek TAMAR vznikl v roce 2012, ještě předtím než jsem se do Vrchlabí přestěhovala. Založily ho čtyři úžasné vrchlabské maminky, které chtěly věci měnit. Chtěly prosazovat aktivity vytvářející přátelské prostředí pro rodiny a spojovat schopné a ochotné lidi, aby mohly vzniknout další důležité projekty. Mě jako členku přizvaly v době našeho stěhování do Vrchlabí a já se nadšeně zapojila.

A jak se spolku v realizaci projektů daří?
Udělal velký kus práce. Prvním výrazným projektem bylo vybudování nádherné Otevřené farní zahrady plné stromů, s jezírkem i pirátským dětským hřištěm. Schází se tady hlavně mladé rodiny, zahradou prošly stovky dětí. Další výrazný projekt vznikl z vášně všech zakladatelek spolku, a tou je čtení. Tak se zrodilo Vrchlabské knihobraní. Ve spolupráci s Krkonošským muzeem jsme zájemcům prodávaly darované knížky od veřejnosti za symbolickou cenu. Ohlas byl velmi dobrý a každé knihobraní vyneslo pěknou částku na dobročinné účely. A tak se připravila půda pro náš poslední počin – městskou knihobudku. Přičemž impuls šel hned ze dvou směrů: od TAMAR, ale hlavně také ze skvělého Knihkupectví K+T u Krumlů. Takže v mé osobě, protože s tímto knihkupectvím spolupracuji a jsem i členkou TAMAR, došlo k propojení všech představ a záměrů. Knihobudku vyrobil na zakázku šikovný Petr Šuba a Vrchlabáci ji mohou využívat od června 2019. Spolek TAMAR má také svůj stánek každoročně na oblíbeném Food Festivalu.

Zastavme se ještě u knihobudky. Jsou s ní spojená pravidelná čtení, že?
Ano. Nechtěli jsme jen do zámeckého parku postavit krásnou skříň plnou knih. Stále nám v hlavě rezonovalo něco víc. Chtěli jsme, aby se místní potkávali. Aby byl další důvod sem přijít a dát se do řeči, sdílet. Knihobudky jsou geniální v tom, že v nich nejde jen o zvyšování gramotnosti nebo podporu čtení. Jejich zakladatel Todd Bol z USA je trefně přirovnával k živé vodě na kraji cesty. K důvodu se zastavit a dát se do řeči s někým, koho ani neznáte. A to je přeci nádherné. Proto vždycky říkám, že jen nenabízíme knihy nebo v případě Okrašlovacího spolku jen nepěstujeme stromy. Ale pěstujeme hlavně komunitu. A ta zase potřebuje mít svůj prostor. Místo k setkávání, o které společně pečuje, aktivity, na kterých se může podílet každý, nejen stále ta stejná úzká skupinka obdobně smýšlejících lidí. Jen tak to lidem přináší radost. Ne nadarmo z všemožných mezinárodních výzkumů vyplývá, že mezi nejvýznamnější faktory přispívající k osobnímu pocitu štěstí patří právě sousedské vztahy a pocit sounáležitosti s komunitou. Věřím, že obyvatelé města nebudou spokojenější jen díky betonovým megaprojektům a supermoderním sportovištím. Šťastnými nás dělají hlavně vztahy kolem. A třeba knihobudka je dobrý začátek. 

Nebo třeba veřejná čtení pro děti a dospělé.
Přesně. Začali jsme s tím loni o prázdninách a organizátory čtení jsou Linda Kmecková, Jakub Kašpar a já. Ohlas byl nad naše očekávání. Pravidelně na čtení chodí mezi deseti až třiceti lidmi. A rozhodně to není jen o tom, že někdo čte a ostatní poslouchají. O knížce se diskutuje, sdílí se postřehy a zajímavé informace. Než jsme se na zimní měsíce se čtením přemístili do vrchlabských kaváren, četlo se venku přímo u knihobudky. Předčítači, kterých se nám spontánně hlásí čím dál víc, si obvykle připravili tematické občerstvení a nějakou aktivitu související s knihou. Atmosféra byla úžasná. Třeba Linda Kmecková při svém dramatickém čtení o „Karlíkovi a továrně na čokoládu“ rozdávala čokolády, ve kterých děti našly zlaté kupóny přesně jako v knížce, paní učitelka Jitka Anna Erlebachová zase pořádala imaginární narozeninovou oslavu jako v „Medvídkovi Pú“. Děti se neskutečně bavily a čtení vlastně i prožily.

A plány knihobudky na tento rok?
Rozjet chceme autorská čtení, hudební doprovody a třeba i nabídnout dalším městům pomoc při rozvoji jejich sousedské knihovny. Oslovili nás z Trutnova i Hradce Králové. Také chceme do čtení zapojit větší počet dobrovolníků, co nejvíc ten projekt otevřít. Například od vrchlabského pana starosty jsem četla minimálně dva příspěvky o jeho lásce ke knihám. Ovšem naše veřejná čtení, kterých už bylo ke 30, zatím nikdy nenavštívil. Tak jsme se ho rozhodli oslovit přímo jako předčítače a jsme rádi, že nabídku přijal. Na jeho čtení se můžete těšit 27. února od 18:00 v kavárně U Zvonu. Knihu neprozradím, přijďte!

A jak čtení propagujete, aby se o něm vědělo?
To bývá oříšek. Zjistili jsme, že ve Vrchlabí se toho sice dost koná, ale pokud nejste členem nějaké své bubliny, nemusíte se o tom ani dozvědět. Když jsem sem před lety přišla, tak jsem z toho byla zmatená. Ideální by byla jedna internetová stránka. 

A tu by měl ideálně spravovat kdo?
To je dobrá otázka. Původně jsem uvažovala, že to iniciuji já (smích). Největší zájem by na tom ale samozřejmě mělo mít město. Myslím, že to docela vypovídá o tom, jak se vedení města k takovým zdánlivým drobnostem, které mohou zpříjemnit život ve Vrchlabí, staví. Řada takových věcí tady vzniká a funguje nezávisle na něm, nicméně z nich těží, a pokud se osvědčí, rádo se jimi pochlubí. Přitom pro ně nic moc neudělá. Skoro to vypadá jako záměr: když něco lidi chtějí, ať si to udělají sami. A protože řada lidí nemá chuť se s městem dohadovat nebo o něco prosit, raději si to opravdu udělají sami. To je třeba případ skateparku. Pokud se nemýlím, tak poměrně velkou částku mezi sebou vybrali tatínkové těch dětí, když viděli, že se to nehýbe a hrozilo, že se možná ani nedočkají.

Několikrát jsi zmínila i vrchlabský Okrašlovací spolek. O co jde?
Miluji zahradničení, přírodu. A věřím, že pobyt venku významně prospívá našemu mentálnímu zdraví, o které se musíme starat se stejnou důležitostí jako o to fyzické. A proto podpora projektů spojených právě se zelení je další aktivitou, které chci dát svoji energii a čas. Spolek vznikl teprve loni a stále přijímá nové členy.  Hlavním účelem je přispívat k péči o veřejný prostor města a jeho okolí s ohledem na životní prostředí, historii a tradice. Mezi členy jsou velmi zajímavé osobnosti města všech generací, se kterými je radost se setkávat a generovat nápady.  

Jaké jsou plány spolku na letošní rok?
U Okrašlovacího spolku jsou velké plány s městským parkem. Tenhle úžasný kus relativně autentické zeleně v dobré dostupnosti z centra města si zaslouží víc péče, než bohužel v minulosti měl. Pokračovat se bude s výsadbou zeleně i umisťováním laviček na vhodná místa jinde po městě. A mým osobním velkým snem je komunitní zahrada. Tedy opět další místo k setkávání, sdílení a odpočinek a učení, ideálně v centru města. Nestavme prosím pro tyto účely další barák nebo zamykatelná obří sportoviště, ale udělejme třeba něco takového. Věřím, že trávení času v zeleni hraje důležitou roli během dospívání dětí a pozitivně ovlivňuje jejich fyzické i mentální zdraví a pocit štěstí. I malý kousek přírody jako komunitní zahrada může inspirovat všechny členy rodiny při společně tráveném času venku.  

Kde na všechny své projekty bereš energii a čas?
Od mala jsem taková velká organizátorka.  A mám podporujícího manžela, který je absolutně fantastický táta. Naši kluci ho zbožňují, spoustu věcí okolo dětí zvládá líp než já. (smích) Bez něho by to, myslím, nešlo. A nakonec na většinu akcí, jako jsou čtení nebo brigády v Otevřené farní zahradě, beru i své děti. Často s nimi některé nápady konzultuji, nebo na nich dokonce pracujeme společně. Můj nejstarší syn třeba připravuje pro místní dětské rádio Kulíšek, které fantasticky vede Jana Tauchmannová, pravidelné reportáže o knížkách a knihobudce. Je fajn, že se můžou zapojit a vidí, že je nutné se o sousedské vztahy starat. Tím pádem není ten čas jen můj, ale je to čas, který smysluplně trávím společně se svou rodinou.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří Štefek, archiv Veroniky Teplé