Sobota

24. října 2020

Nyní

11°

Zítra

13°

Svátek má

Hory energii vysávají a zpět ji vracejí až později, říká Vojtěch Dvořák

20. 7. 2020

page.Name
Doprovázel nespočet lidí po vysokých horách a plnil jim tak jejich sny. Horský vůdce Vojtěch Dvořák v rozhovoru pro Vrchlabinky vypráví o své cestě z Moravy do Krkonoš, svých nezapomenutelných výstupech i klientech, ale i o tom, jak relaxuje na kajaku na Jizeře.

Vím o tobě, že jsi původem Moravák. Za jakých okolností ses dostal do Krkonoš?
Přijel jsem do Jilemnice, zapadl do závěje a už tu zůstal. Ve skutečnosti mi hodili lano kluci z firmy Singing Rock, kde vyrábějí vybavení pro horolezce. Původně sídlili v Semilech, potom koupili starou textilku v Poniklé. Opravili ji a dali do pořádku tak, aby mohli mít vše pod jednou střechou. V té době jsem byl členem reprezentačního družstva v lezení v horách a velehorách a právě firma Singing Rock mě sponzorovala. Byl jsem jim asi sympatický, tak mi nabídli práci brand manažera. Podmínkou ale bylo, že se musím přestěhovat. A tak jsem šel z Brna, kraje vinic a meruněk, do Krkonoš.

S horolezectvím jsi začal v patnácti letech, když ses na Vysočině přihlásil do horolezeckého kurzu?
Každý z nás se narodí na pupeční šňůře, takže je vlastně tak trochu horolezec. Potom nás odstřihnou a někdo se k tomu horolezectví ještě během života vrátí. Já jsem začínal lézt na Vysočině a v Moravském krasu – to jsou mé domovské oblasti. Přihlásil jsem se do týdenního kurzu, kde se mi věnovali instruktoři, pozdější kamarádi. Tenkrát to nefungovalo na komerční bázi, ale na bázi horolezeckých klubů a oddílů. Později jsem byl členem jednoho brněnského horolezeckého oddílu, který se nejdříve jmenoval Lokomotiva Ingstav, potom Lokomotiva a nakonec jen Lokálka.

 

Vojtěch Dvořák

Horský vůdce Vojtěch Dvořák se narodil v roce 1974 v Brně. Do Jilemnice se přestěhoval v roce 2003. Původně se vyučil automechanikem, potom vystudoval strojní průmyslovku a nakonec i užitou grafiku. Kromě toho je i redaktorem Svetoutdooru.cz.

 

Jaké zájmy jsi měl do té doby?
Do té doby? Samozřejmě jsem chodil do Pionýra! U nás byl ale spíše takovou skautskou organizací. A také jsem byl svazarmovec (po revoluci zálesák). Byli jsme stále v přírodě: slaňovali jsme, rozdělávali ohně, házeli jsme nožem a přespávali v lesích…

Jaké dovednosti, vlastnosti a znalosti musí takový kandidát na horského vůdce mít a co vše musí absolvovat, aby získal licenci?
Každopádně by už měl mít leccos za sebou, měl by být horolezec, lyžař, skialpinista. Nefunguje to tak, že se jednoho dne rozhodneš být horským vůdcem a do té doby jsi žádnou z těchto aktivit nedělal. Každý z kandidátů totiž musí ještě před přijímacím řízením odevzdat soupis túr, vylezených cest, sjetých kopců, nastoupaných metrů atd. Na základě toho pozvou adepta na přijímačky, kde ho vyzkouší z lezení, chůze na mačkách, lezení s cepíny a z lyžování. Samozřejmě se také očekává, že umí pracovat s lidmi, nepostrádá empatii.

Jak dlouho ses připravoval ty sám a co ti dalo nejvíce zabrat?
To bylo docela vtipné – já totiž jako kluk z kraje vinic a meruněk neuměl lyžovat! Při lyžování jsem prošel jen s odřenýma ušima a podmínkou. Na druhou stranu mě to ale motivovalo a hodně jsem zabral. Nejen, že jsem se „vylyžoval“, ale navíc mě to i hodně baví.

Kolik horských vůdců v naší republice dnes asi je?
Pokud se nemýlím, tak 35.

Je potřeba licenci po nějakém čase obnovovat, prokazovat své schopnosti?
Není, platí po celý tvůj život. V rámci interních pravidel Asociace českých horských vůdců máme vždy jednou za dva roky doškolení na nějaké téma (zdravověda, meteorologie, lavinová problematika a podobně).

Před kolika lety ses horským vůdcem stal a jak se za tu dobu měnily požadavky tvých klientů?
Za těch jedenáct let mé samostatné kariéry horského vůdce bych řekl, že se to přesunulo ze zájmu o zážitek k edukaci. Lidé si nás už tolik nenajímají jen proto, aby se někam dostali, ale častěji se chtějí něco naučit, mají zájem poznávat. Pokud můžu mluvit minimálně za české horské vůdce, žádný z nás si při vedení túry nebo i lezení nenechává nic jen pro sebe, vysvětlujeme, ukazujeme uzly, jištění, techniku jízdy na lyžích… Není to zkrátka jen tak, že se někde ráno potkáme, vyklušeme nebo vylezeme na nějaký kopec a rychle zase seběhneme dolů, abychom stihli odpoledne vyzvednout dítě ve školce. O své klienty opravdu pečujeme.



Jaké jsi za tu dobu plnil nejzajímavější přání?
Dodnes si pamatuji, jak jedna paní dostala od manžela k padesátinám výstup na Matterhorn. Společně jsme se připravovali a povedlo se – byl to nádherný, rychlý a dynamický výstup, bez jakýchkoli zádrhelů. Až dole se mi paní svěřila, že už rok před naším výstupem úplně vysadila alkohol a nosila v kamenolomu kameny. Fyzickou přípravu opravdu nepodcenila a byl to taky jeden z nejpohodovějších výstupů, který jsem na Matterhorn s klientem absolvoval. Rád na to vzpomínám.

A na kterou výpravu vzpomínáš nerad?
Každá akce, bez ohledu třeba na škaredé počasí nebo jiné problémy, je unikátní, má něco do sebe, přinejmenším je to zkušenost a přináší určité ponaučení. Na vyloženě špatnou túru nebo nějaké konflikty si vážně nevzpomínám.

Říkáš, že se paní připravovala celý rok dopředu. V čem všem spočívají přípravy tvých klientů před lezením? Věříš jen tomu, co ti o svých fyzických schopnostech a zkušenostech sami sdělí, nebo si je nejprve trochu prakticky prověříš?
Většinou, až na výjimky, mám zkušenost takovou, že se lidé přeceňují. A to ve své fyzické kondici, svých dovednostech a zvlášť u lyžování. Často při pohovorech uvádí, že jsou výteční lyžaři, ale v drtivé většině to tak potom při lyžování ve volném terénu nevypadá. A co se týká fyzična – někdo zaběhne půlmaratón, ale tříhodinový pochod s batohem na zádech po ledovci ho „zdrtí“. Je to tak, že hory energii vysávají a zpět ji vracejí až později.

Musel jsi už někoho odmítnout, protože ses bál, že není v jeho silách například výstup zvládnout?
Ne snad, že bych někoho odmítl, ale několikrát jsem doporučil změnit plán a dohodli jsme se na nějakém jiném programu. Někdy se z toho vyvine i přátelský vztah a dlouhodobější spolupráce mezi klientem a vůdcem a na původní cíl se skutečně společně připravíme. Nakonec z toho máme všichni radost.

Zrovna včera večer jsem si na internetu přečetla zprávu o tragickém pádu juniorské mistryně světa, Francouzce Luce Douadyové (stalo se tak 15. června). Bylo jí teprve šestnáct let, ale jistě už měla dostatečné zkušenosti. Neštěstí se stalo poblíž jejího bydliště, kdy se mělo jednat o rutinní záležitost, proto se nejistila. Může si vůbec horolezec připustit nebezpečí? A spoléhal jsi ty sám někdy na své zkušenosti a nejistil se?
Ano, tuto kauzu jsem zaznamenal, ale nemám dostatek informací, abych se k tomu mohl vyjádřit. Je pravda, že se stále pohybujeme v nějakém exponovaném terénu, a jak se říká, na horolezectví platí jedno základní pravidlo, že nakonec to vždycky nějak dopadne. Chyby se stávají a my se z nich poučujeme. Sami nikdy nevíme, jak blízko jsme byli nějaké tragédii (třeba jsme se mohli chvíli někde pozdržet a chytla by nás bouřka nebo jsme byli pouhý krok od trhliny v ledovci). Ve výkonu práce horského vůdce se často spoléhá na to, že horský vůdce nepadá. Zvláště pak při alpských výstupech a vodění na krátkém laně.

Když jsme spolu mluvili posledně, přál sis jednou se svým klientem jet do Yosemitského národního parku a vylézt na El Capitana nebo zkombinovat jachtu s lyžováním v norských fjordech. Už se ti to splnilo?
Nesplnilo, do Yosemit jsme neodjeli. Třeba příští rok to už dopadne. Letos, těsně před karanténou, se mi ale splnila skialpová Gruzie.



V Yosemitech jsi lezl i s nevidomým Honzou Říhou. Jak k vaší spolupráci došlo a v čem všem se tento výstup z tvého hlediska lišil od ostatních výstupů?
Na tento výstup vzpomínám moc rád a dávám ho opravdu na čelní příčku pomyslného žebříčku mých top ten výstupů v mém horolezeckém životě. A jak došlo k naší spolupráci? Jednoduše. Firma Singing Rock, ve které jsem v té době pracoval, podporovala pražský horolezecký oddíl Humanita, tedy i Honzu Říhu. Vznikl jakýsi plán, jak ukázat lidem s handicapem, že když se chce, tak to jde. Stanovili jsme si možná trošku troufalý cíl, ale povedlo se nám to – vylezli jsme jeden z největších skalních monolitů na světě, na El Capitana v Yosemitech. Bude to pro mě zážitek na celý život.

Naplánovali jste i další společné výstupy?
Naše spolupráce pokračovala. Honza vystoupil na Elbrus a podařilo se mu vystoupit i na nejvyšší vrchol jižní Ameriky Aconcaguu. A dokonce se mu podařilo v pomyslné linii tohoto projektu, který jsme odstartovali, odjet na Čo Oju, ale na vrchol nevylezl.

Kolik let bylo doposud tvému nejmladšímu a také nejstaršímu klientovi?
Před dvěma lety jsem měl klientku, která byla ve vyšším stádiu těhotenství, takže jsem měl vlastně i prenatálního klienta. Jinak nejmenší děti, které se mnou lezou na malých skalkách, jsou přibližně pětileté. Nejstarším mohlo být kolem sedmdesátky.

Kam jste s tou těhotnou paní lezli?
Byli jsme spolu čtyři dny v Rakousku na skialpech. O tom, že je těhotná, jsem se dozvěděl až v autě.

Tvojí další zálibou je kajak. Nejčastěji brouzdáš Jizeru. Vyrazil jsi i na jinou řeku – u nás nebo v zahraničí?
Jizera, to je moje řeka učitelka. Na řece jsem v zahraničí ještě nebyl, ale podařilo se mi na seakajaku dvakrát navštívit Anglii a pádlovat na opravdu velkém moři. Byl to pro mě skutečně veliký zážitek. Ale pádloval jsem vlastně také v centru Londýna na Temži!

Na kajaku jezdíš sám, nebo také s tím, kdo si tě objedná?
Pádloval jsem s kamarády a v roce 2019 jsme založili seakajakovou školu. Nabízíme lidem jízdu na dlouhých štíhlých elegantních seakajacích, na řekách, jezerech i mořích.

A další vzpomínka na náš minulý rozhovor – zlepšil sis svůj osobní rekord na slackline a zkusil jsi už chodit i ve výškách?
Zatím ne, ale říkám si, že jednou to snad „zlomím“. Čas od času si slackline natáhnu a projdu se na ní. Dokonce i v Jilemnici v kamenolomu jsou celoročně natažené dvě highline. Tak uvidíme.

Jsi nejen zapálený sportovec, ale vystudoval jsi i užitou grafiku na škole Umění a řemesel v Brně. Jak ses dostal k umění?
Tuto školu, obor malířství, vystudoval můj táta. Nakonec se z něj stal řezbář. Já sám jsem do přijímaček vůbec nekreslil, začal jsem s tátou kreslit až v době, kdy jsem se na přijímačky připravoval. Ale klaplo to a škola byla skvělá!



Tvé facebookové příspěvky často doprovází kreslená glosa…
V době pandemie jsem přibližně po dobu čtyřiceti nebo možná i padesáti dní přidával každý den na facebook nějaký obrázek s tematikou koronaviru. Nazval jsem to „Bojujeme humorem s koronavirem“. Reflektoval jsem buď aktuální situaci, nebo jsem vymyslel nějaký vtip či jazykovou hříčku. Mám jen takový jednoduchý styl, ale za poslední dobu je to můj největší výtvarný počin. Možná to jednou oskenuju, zvětším a budu mít v Jilemnici výstavu.

Jsi také autorem komiksu – co je jeho tématem?
Možná už více než dvacet let kreslím komiks do horolezeckého časopisu Montana. V začátcích jsem reflektoval situaci na české a světové lezecké scéně, trefoval jsem se do některých osobností. Potom jsem kreslil různé seriály – Poslední hlášky před smrtí, Ferdovu horolezeckou abecedu. V poslední době jsem vytvořil fiktivní osobnost Čoka Horyse (trošku to zní podobně jako Chuck Norris) – je to fiktivní horolezec, nejlepší na světě a já formou komiksu předkládám jeho neuvěřitelné zážitky a dobrodružství.

Jak odpočíváš, relaxuješ? Jestli tedy někdy odpočíváš a relaxuješ…
Mé druhé já samozřejmě umí odpočívat, ačkoli za chvíli už mám takové vnitřní pnutí a začnou mi cukat nohy. Ale jo, umím vypnout. Něco si přečtu, rád zajdu do kavárny nebo na výstavu a ze všeho nejraději si něco „čmrkám“.

Co jsi četl naposledy?
Knížku od Jana Nováka o Miloši Formanovi a od Rowlingové (píše pod pseudonymem Galbraithová) knížku Smrtící bílá. Jinak mám samozřejmě rád horolezeckou literaturu.

Kamarádi tě přezdívají Watt. Jak jsi k této přezdívce přišel?
To je sprejerská přezdívka! Pochází z dob, kdy jsem čmáral po brněnských ulicích. Musel jsem se nějak podepisovat… Původně zněla Watt Power. Někteří ji samozřejmě komolí a říkají mi Watičko. To nemám rád! Jinak watt je jednotka výkonu, a to se mi naopak líbí.

Na závěr se vrátíme znovu k lezení. Mohl bys Vrchlabákům doporučit nějaký pěkný lezecký terén v okolí?
Vrchlabáci to mají nejblíže do Dolního Dvora, kde vznikl v bývalém selském kamenolomu lezecký sektor (odhaduji tak 25 cest). Je tam i posezení, lavičky. Potom taky Hnědé skály, Hranostaj a ještě bych je poslal do Ádru a na Jiráskovy skály neboli Bišík. A koneckonců, z Vrchlabí to není daleko ani do Českého ráje – na Prachov nebo Suché skály. Pěkné jsou i Krucze skaly v Polsku a bývalé pískovcové kamenolomy v Hořicích.

Po skončení našeho rozhovoru se chystáš kam jinam než do skal. Kam přesně?
Ano! Otevřely se hranice, tak bychom dnes rádi navštívili Polsko, konkrétně Krucze skaly – jsou to malinké žulové bloky, dobře odjištěné, jsou tam i lehčí cesty. Mám to tam rád a i lidem se tam líbí.

Prozradíš nám své nejbližší plány nebo sportovní přání?
V červenci a srpnu chci mít úplné prázdniny, dovolenou, žádné hory. Chtěl bych si jen tak sám pro sebe lézt na písku, pádlovat a věnovat se rodině. Také bych chtěl dodělat svůj projekt, elektronického průvodce po Suchých skalách #nejnejsusky. Hotovou mám asi tak polovinu. Nabízím ho lidem ke stažení zdarma.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Vojtěcha Dvořáka