Neděle

5. dubna 2020

Nyní

Zítra

12°

Svátek má

Jan Červinka byl v místech, kam ani pták nedoletí

5. 1. 2020

page.Name
Jan Červinka se narodil roku 1930 v Opavě. S horolezectvím začal už v roce 1946. Stál tak u zrodu expedičního horolezectví, vstoupil mezi světovou elitu a zdolával do té doby nepokořené hory celého světa. Byl členem prvního československého horolezeckého reprezentačního týmu a účastnil se významných mimoevropských expedic s mnoha prvenstvími a významně se podílel na rozšiřování znalostí o světových velehorách. Je nositelem titulu mistr sportu, čestného titulu zasloužilý mistr sportu, je čestným členem Českého horolezeckého svazu a v roce 1973 s Janem Kynčlem založil ve Vrchlabí horolezecký oddíl.

První československé horolezecké reprezentační mužstvo bylo založeno roku 1950. Jan Červinka byl tehdy nominován za Ostravský kraj. Stal se nejmladším členem a díky společnému lezení s naopak nejstarším členem mančaftu panem Trousílkem se mnohému naučil. Jan byl později ze sedmdesáti lezců vybrán do malé skupiny jedenácti nejlepších, účastnil se tak nejen soustředění v Alpách, ale také slavných expedic do mimoevropských velehor. Doby těchto výprav jsou považované za zlatý věk expedičního dobývání hor národními týmy.

Cestování do zahraničí za komunismu nebylo jednoduché. Vycestovat horolezci mohli jen díky tomu, že jejich mančaft byl vládou považován za propagátory tehdejší politické ideologie. Pohybovat se však mohli pouze ve velkých skupinách a pod dohledem. Vedoucí výpravy byl pak většinou příslušníkem komunistické strany.


Lezení v ledopádu na Tiric Mir, nejvyšší vrchol pohoří Hindúkuš.

Každý horolezec národního týmu musel na tyto výpravy poctivě trénovat, do Tater tak Jan Červinka jezdil i sedmkrát za rok. Přestávku v lezení měl snad jen v letech 1951 až 1953, kdy musel nastoupit na vojnu. Fyzickou kondici pak doladil díky práci na Pradědu, kde na chatách v okolí dělal vše, co bylo potřeba – topení, dopravu, zásobování. V té době začal dálkově studovat průmyslovou školu.

Kavkaz i Hindúkuš

Když Sovětský svaz v 50. letech zpřístupnil Kavkaz, měli čeští horolezci konečně možnost podívat se do snových výšek ve vzdálených divokých horách. Poprvé objevovali nové cesty v náročném terénu nad hranicí 5 000 metrů, kam noha cizince do té doby nevstoupila. Byli však stále omezováni sovětským dohledem, nemohli si tak sami svobodně vybírat, který výstup podniknout.


Snášel, Červinka, Heckel.

Později se českoslovenští horolezci vypravili do pohoří Hindúkuš do Afghánistánu, kde v roce 1965 vystoupili na sedmnáct do té doby neslezených vrcholů. Tenkrát měl Jan Červinka pár dnů po maturitě, jen si sbalil batoh a vydal se za dobrodružstvím. Tato příležitost přišla, jelikož uměl zacházet s kamerou a také ji i opravovat. Připadl mu u horolezců neoblíbený úkol zabezpečovat hlavního kameramana expedice a dělat druhou kameru. Možnost podívat se do opravdových velehor daleko za hranicí naší země ho velmi lákala, a proto se úkolu odhodlaně ujal. Vydržel s sebou nosit velmi těžkou kameru a vše zachytit s opravdovým citem pro kompozici. Z natočených záběrů Jana Červinky a hlavního kameramana Bedřicha Rogera pak vznikl film Kam nedoletí pták, který na soutěži v Torontu vyhrál zlato.


Na vrcholu Mount McKinley (dnes Denali), nejvyšší hory Severní Ameriky.

Do Hindúkuše se naši horolezci vrátili v roce 1967 i 1970, tentokrát však do Pákistánu, aby opět podnikli několik prvovýstupů a posouvali své výškové rekordy. Poté v 70. letech přišly na řadu cesty i do dalekého velkolepého Himálaje (70. léta). Zde se jedenácti členům expedice podařilo zdolat jednu z nejobtížněji dosažitelných osmitisícovek, vrchol Makalu (8 010 metrů), a tím získat světové prvenství v nejpočetnější skupině na vrcholu osmitisícovky. Jednalo se také o československý prvovýstup a druhou československou osmitisícovku. Bohužel ale poté jeden kamarád nepřežil sestup.


Jižní vrchol Makalu.

Hory byly pro Jana Červinku únikem z šedi totalitní společnosti. Bohužel však cesty do dalekých zemí plných sněhu znamenaly pro horolezce odloučení od jejich rodin, které musely na návrat svých dobrodruhů čekat dlouhé měsíce v nejistotě.

O výpravách, úspěších a zážitcích Jana Červinky a jeho spolulezců by se dalo psát dlouhé hodiny, jelikož jich bylo opravdu nepřeberné množství. Pro další informace a fotografie tak můžete navštívit i jeho krásnou webovou stránku www.jancervinka.net.

Život ve Vrchlabí

Do Vrchlabí se Jan Červinka přestěhoval díky své ženě Věře, dětské lékařce, která tu koncem 60. let dostala místo primářky nemocnice. Přijel nadšený, že bude bydlet v horách. Zprvu měl ale problém sehnat zaměstnání, jelikož nebyl ve straně. V Jizerských horách byl 15 let členem Horské služby, v Krkonoších mu ale řekli, že mají lidí dost. Nakonec se mu podařilo najít práci u komunálních služeb.

V roce 1973 založil s Honzou Kynčlem vrchlabský horolezecký oddíl a byl v něm sedmnáct let vedoucím. Pořádali zájezdy do komunistických zemí, ale i brigády. Například udržovali silnici do Špindlerova Mlýna.

V roce 1977 začal Jan Červinka pracovat ve Středisku vrcholového sportu, kde zůstal až do důchodu. Po roce 1989 pomohl založit Tělovýchovnou jednotu SVS, kde vychovali i pár běžkařů reprezentantů.

Nejkrásnější to bylo v Himálaji


Po příjezdu vojsk v roce 1968 jste se spolu se svým kamarádem horolezcem Vlastou Šmídem rozhodli na protest vrátit všechna sovětská vyznamenání za sportovní výsledky na Kavkaze. Jaká přišla reakce od KSČ?
Přešlo to. Vlastovi to tedy několikrát ještě připomněli, projevilo se to ve sportovní i pracovní činnosti, ale sem do Vrchlabí to Olomoučáci asi nepředali.

Čím si vás horolezení získalo?
Příroda si mě získala. Po devíti letech na Pradědu jsem měl dobrou formu, fyzická kondice pro mě tedy nebyl problém a o to víc mě to horolezení bavilo.

Co na tom je nejkrásnější?
Že jsem měl možnost být na dvanácti mimoevropských expedicích. Nejnáročnější byla expedice Makalu, kde zahynuli mí dva kamarádi. A nejkrásnější bylo pohoří Himálaj – tedy v době, kdy jsem tam působil. Dnes je to horolezecký cirkus.

Vaše dcera také leze?
Celá rodina leze. Se starší dcerou Ruth jsme zdolali jižní vrchol Ušby (1983) a Tetnuld na Kavkaze. Už si ale musí najít jiného horolezce, nechci být při tom, kdyby se jí něco stalo. Tento rok byla na Matternhornu. Vnučka leze také výborně, vnuk byl na Mont Blancu a moje mladší dcera Hana také leze.

V červnu 2020 oslavíte 90. narozeniny. Chystáte oslavu, nebo třeba horolezecký výšlap?
Budeme mít velkou rodinnou oslavu „Červeňáků“, členů rodiny narozených v červnu, s cimbálovkou. A jinak se také bude konat každoroční horolezecký sraz s mými přáteli.

Fotografie jste začal vystavovat až v roce 2006. Ve Vrchlabí jste měl 5 výstav, po celé republice pak celkem 23 výstav. Chystáte ještě nějakou další?
24. výstava „Velehory v černobílé fotografii očima horolezce“ bude probíhat od od 15. ledna do 19. března v Trutnově.


Eva Vernerová

redakce@trutnovinky.cz
foto: Eva Vernerová, archiv Jana Červinky