Na horách je vše divoké, říká pokořitel osmitisícovky

Radek má na svém kontě výstup na obávanou osmitisícovku, stejně jako náročné přelezy ve světových horách. Zároveň vítězí v horských bězích i skialpinismu, kdy vyhrál poslední ročníky kultovního skialpového závodu Noc tuleních pásů. Radek je rovněž dobrovolným členem Horské služby ve Špindlerově Mlýně. Dřív se věnoval sportu vrcholově, dnes už ale pracuje v HUDY na pozici marketingového manažera a sportu se věnuje pouze ve svém volném čase.

Maminka trenérka ho vždy vedla k atletice, což byl skvělý základ pro všechny ostatní sporty. Do reprezentačního atletického i skialpinistického týmu byl Radek zařazen už při studiu na vrchlabském gymnáziu. Do závěrečného maturitního ročníku pak už nastoupil do Jilemnice, kde byli k jeho náročnému sportovnímu programu přeci jenom přívětivější. Základnu má dodnes Radek právě tady ve Vrchlabí, běhá po okolních horách, pěšky i na skialpech, a vyjíždí odtud do nedalekých skalních měst.

Odkud pochází tvoje přezdívka „Radar“?
Tu mám od bráchy, který dává přezdívky každému. Nesouvisí ale s lezením – je ze seriálu M*A*S*H.

Jaké je tvé nejoblíbenější místo na skalní lezení?
Adršpach. Tam je to nejbáječnější.

Nejoblíbenější místo na skialpy?
Měl jsem to štěstí, že jsem toho na skialpech proběhal opravdu mnoho, ale nejspokojenější jsem přeci jenom tady u nás v Krkonoších. Je to taková pohodová romantika.

Těšíš se vždy na první sníh, abys mohl vyrazit na skialpy?
Těším se moc! Nejlépe, aby Krakonoš hned do začátku nasypal alespoň dva metry sněhu. Taky doufám, že brzy natečou ledy v Labském dole.

Byl jsi někdy pod lavinou?
Ano byl, naštěstí jsem se vždy dokázal sám, respektive svépomocí vyhrabat. Laviny k horám bohužel patří, proto je třeba, aby každý, kdo plánuje pokoušet štěstí v horách, byl na toto nebezpečí připravený, a to jak z hlediska vybavení (vyhledávač, sonda, lopata), tak i především potřebnými znalostmi a dovednostmi.

Čím si tě hory tak získaly?
Zbožňuji tu svobodu. V běžném životě je často hodně věcí nalajnovaných, zorganizovaných, mnohdy dopředu předvídatelných. Na horách je vše naopak divoké, nespoutané… Záleží jen na vás.

Jaký byl tvůj nejtěžší horský výstup?
Těžko říct, každý vystup má své specifické obtíže, ale náš poslední prvovýstup Boys 1970 na Huandoy Nord byl náročný. Kombinoval v sobě lezecké obtíže s objektivním nebezpečím stěny, a to dá lezci zabrat.

Peru - uctění obětí Huascaránu 1970

Povyprávěj nám, prosím, něco o této záležitosti.
Příští rok tomu bude přesně padesát let od chvíle, kdy se parta skvělých mužů naposledy rozloučila s věžemi rodného Skaláku. Nastoupila odvážnou cestu, jejímž cílem byly vrcholky peruánských Bílých Kordiller. Měli sen! Chtěli ukázat světu, že v Československu jsou horolezci, kteří se dokážou porvat i s těmi největšími horskými výzvami. Měli zkušenosti, tvrdý trénink, houževnatost a nezlomnou vůli. Byli nejlepší. Co však neměli, bylo štěstí. Štěstí, bez kterého ani ten nejlepší lezec nezmůže nic. Byla noc, poslední květnový den roku 1970. Přišlo zemětřesení tak silné, že zacloumalo i se samotným Huascaránem. Z hory se valila ničivá masa ledu a kamení. Tábor československé expedice navždy zmizel ze světa a s ním i životy čtrnácti členů výpravy.

Naším cílem bylo odjet do Peru a navázat tam na práci mužů z roku 1970. Vyrazili jsme v srpnu. Mezi členy naší výpravy byl Marek Holeček, moje sestra Karolína, Tomáš Galásek, režisér a hlavní kameraman. Libor Dušek, který je jedním z hlavních tvůrců projektu, odjel do Peru až v září. Přiletěli jsme do Limy a vydali jsme se po prvních stopách československé expedice v Peru 1970.

Po odjezdu do hor jsme se vrhli na aklimatizační výstupy. Zlezli jsme Nevado Pisco (5 752 metrů) a šestitisícový vrchol Chopicalqui (6 354 metrů). Oba vrcholy jsem zároveň sjel na lyžích. Bohužel mě v průběhu aklimatizace potkaly zdravotní problémy, ze kterých mně pomohly až léky, pro které mi běžela sestra až do 40 km vzdáleného města.

Když jsem se zotavil, přišel čas zahájit vlastní výstup, který jsme měli naplánovaný direct východní stěnou severního Huandoye přímo k vrcholu. Nahoru bylo potřeba postupovat rychle vzhledem k permanentnímu nebezpečí pádu kamení. Vlastní lezení kombinovalo náročné skalní lezení s příjemnějšími mixovými pasážemi. Druhou noc jsme byli nuceni bivakovat na skalním žebru. Měli jsme však štěstí na dobré počasí a docela jsme se i vyspali. Poslední den už bylo lezení přívětivější a chvíli před polednem jsme si užívali rozhledy z vrcholu. Ještě nás trochu potrápil sestup, kdy se nám do cesty stavěly velké ledovcové trhliny a oproti plánu jsme i více slaňovali.

Když zpětně hodnotím naše peruánské dobrodružství, bylo to báječné. Občas show, občas adrenalin. Věděl jsem, že snaha o navázání na odkaz expedice Peru 1970 představuje obrovský závazek. Ale všichni z naší party dělali maximum, abychom vše zvládli jak z lezeckého, tak filmařského hlediska, a já věřím, že se to povedlo.

K výročí tragické výpravy do Peru 1970 připravujete film. Jak bys jej představil?
Příběh tragické expedice bude filmovým divákům připomenut prostřednictvím autentických výpovědí pozůstalých od tehdejších členů expedice. Zároveň budou prezentovány unikátní dobové záběry a archivní materiály. V Peru jsme usilovali o zmapování cesty účastníků tehdejší československé expedice ještě před odchodem do osudného tábora. Diváci se tak mohou těšit na záběry z deštného pralesa, dekadentního prostředí peruánských těžařských oblastí a nejvýše položené železnice v Americe, dále na rybářské přístavy na pobřeží Pacifiku.

Stranou kamery nezůstala ani peruánská metropole, jejíž dynamika kontrastuje s poklidným životem domorodců na úpatí Bílých Kordiller. Emotivní jsou zejména záběry z míst, kde se nacházel tábor expedice, stejně jako záběry pomníku, který připomíná osudovou tragédii. Rozsah neštěstí, které postihlo oblast pod Huascaránem, si divák uvědomí při sledování dronových záběrů osady Yungay, která byla zemětřesením v podstatě vymazána z mapy. Exkluzivní záběry máme především z vlastního prvovýstupu. Velké množství filmového materiálu vzniklo přímo ve stěně a ten je díky tomu plný autentického napětí a dynamiky. Aktuálně probíhá dotáčení v nejatraktivnějších částech Českého ráje a Jizerských hor, které dotváří osu celého příběhu.

Dva týdny po návratu z Peru jsi rovnou vyrazil na cesty. Kam?
Letěl jsem do Patagonie. Ve čtvrtek jsem se rozhodl, koupil letenky a v pátek letěl. Patagonie je úžasně divoká a lezení je zde výjimečně krásné. Cílem naší lezecké skupiny ve složení Jindra Hudeček, Michal Brunner a já bylo prostoupit na legendární Cerro Torre. Bohužel štěstí nám ne úplně přálo a my se museli otočit nedaleko hlavního vrcholu. V podobném místě jsme se otáčeli i v roce 2016, tehdy se nám ale podařil i zimní výstup na Fitz Roy.

Plánuješ o svých cestách i veřejně povyprávět?Ano, nejblíže k Vrchlabí budu vyprávět o našem peruánském dobrodružství 22. ledna v Horolezeckém muzeu v Turnově.

Eva Vernerová
redakce@trutnovinky.cz
foto: archiv Radoslava Groha