Pondělí

23. listopadu 2020

Svátek má

Psaní a tvorba seriálu je taková tovární výroba, říká Roman Kopřivík

13. 11. 2020

page.Name
Scenárista a dramaturg Roman Kopřivík žije s rodinou v Hrabačově u Jilemnice. Poslední tři roky působil jako šéfautor seriálu TV Prima Modrý kód a nadále na tvorbě seriálu spolupracuje, je autorem scénáře seriálu Znamení koně, autorem některých dílů Ordinace v růžové zahradě, jako dramaturg pracoval na seriálu Vyprávěj, Rodinná pouta, Velmi křehké vztahy nebo Temný kraj. Ve svém repertoáru má i rozhlasové detektivky či rubriku Tichý poutník. V rozhovoru pro Vrchlabinky jsme se podívali do zákulisí řemesla scenáristů a tvorby televizních seriálů.

Roman Kopřivík se narodil v Chrudimi, ale své dětství prožil ve Vrchlabí. Přestěhoval se sem s rodiči v roce 1963, když mu byl necelý rok. Přišli sem za prací. Příběhy a lumpárny z klukovských let se tedy pojí právě k našemu městu. Roman vzpomíná, jak s kamarády chodil tajně kouřit do areálu rozestavěné nemocnice nebo jak spolu podnikali výpravy do vrchlabských podzemních chodeb, kde nacházeli věci ještě po německých vojácích. „Mezi klukama se dědily informace, kudy se dá dostat dovnitř, protože to bylo zazděný, aby se tam nechodilo, protože to bylo nebezpečný, a potom jak tam pak navíc nezabloudit.“

Když se rodina v Romanových třinácti letech odstěhovala do Prahy, opět kvůli práci, začalo se jim po Vrchlabí brzy stýskat, a tak koupili chalupu v Hrabačově, aby s Podkrkonoším neztratili kontakt úplně.

Roman v Praze studoval gymnázium a po jeho dokončení byl rozhodnut, že dál rozhodně na žádnou školu nechce. Kamarád mu tehdy vyprávěl o své práci rekvizitáře na Barrandově a prý ať to zkusí taky, že filmařina je pohodová práce. Roman se tedy vydal do Barrandovských filmových studií optat na volná místa. Shodou okolností tehdy potřebovali asistenta režie a rovnou pro Františka Vláčila. Hned po maturitě tedy nastoupil k filmu a dva roky pracoval s velmi uznávaným režisérem české kinematografie. Mezitím i přehodnotil svůj názor na vysokou školu. Roman vystudoval FAMU obor scénaristika a dramaturgie a odtud se začala odvíjet jeho kariéra.

Jak se podařilo, že jste se stal asistentem režie přímo Františka Vláčila?
To byla opravdu náhoda, štěstí. On v té době byl po několikaleté pauze, kdy nemohl z politických důvodů natáčet. Toto byl jeho asi třetí nebo čtvrtý film (Hadí jed, pozn. autorky). Na Barrandově už neměl takovou pověst a prestiž jako před pauzou, a proto se lidi ani moc neprali s ním dělat. Už na střední škole jsme chodili na klubový filmy a znal jsem jeho filmy z těch klubů, tak jsem tomu nemohl uvěřit. Ze začátku jsem si myslel, že si ze mě ten člověk na personálním oddělení určitě dělá legraci. Pro mě byl pojem.

Spolupráce s ním asi nebyla v tu dobu úplně jednoduchá, že?
Já si myslím, že s ním nikdy nebyla jednoduchá spolupráce, protože on byl silná osobnost, byl prostě svůj. Měl vždy jasno v tom, co chce, a neměl v úmyslu z toho ustupovat. Takže se nezdržoval velkýma zdvořilostma ke svým podřízeným, ale vždy za tím stál obrovský talent a jeho vize, kterou uměl zrealizovat, a pak vznikly ty nádherné filmy, jako je Markéta Lazarová a Údolí včel, kterými se světově proslavil. Byl samozřejmě přísnej a tvrdej, takže na mě křičel a nesnášel mě, když jsem ho popoháněl, když měl už být na place. Na druhou stranu průběžně z něj padaly věci, které já si pamatuju a jsou mi něco platné do teď. Každý režisér si svého asistenta vychovává. Třeba spal v autě, když jsme jeli na obhlídky, probudil se uprostřed cesty a řekl něco, co by se dalo napsat do filmové učebnice, a zase usnul.

Jak šla cesta mezi touto zkušeností a tím, že jste teď scenáristou seriálů?
Já jsem asistenta režie dělal omylem. Původně jsem chtěl psát. A jak se k něčemu tvůrčímu dostat nejblíž? Poslechl jsem toho kamaráda, a když jsem se při práci na Barrandově hlásil na FAMU, tak jsem rovnou na scenáristiku a dramaturgii. Bylo mi to nejbližší.

Do vašeho repertoáru tedy patří Modrý kód, Ordinace v růžové zahradě nebo třeba seriál Temný kraj.
Ano, ono ty obory jsou dva. Jeden je scenáristika, kde píšete scénář, a pak je dramaturgie, kde připomínkujete a jste takový průvodce a oponent scenáristovi a dalším profesím. A já jsem u spousty těch seriálů dělal dramaturga. Co se ale týče scenáristiky jako takové, tak jsem dělal Znamení koně v České televizi, nějaké další menší věci a pak – jak jste říkala – Modrý kód. Tam jsem dělal šéfautora poslední tři roky a teď tam dále spolupracuji jako dramaturg.

Mohl byste nám prosím popsat, jak vypadá psaní scénáře a spolupráce na tvorbě takového seriálu, jako je Modrý kód?
Je to vždy týmová práce. Speciálně pokud jde o ty dlouhodobé seriály, tak to nejde dělat jinak. Je to taková tovární výroba, protože toho je strašně moc, když se to natáčí v reálném čase, jak se to i vysílá. Jsou rozdělené úkoly. Začíná to tím, že se vymyslí sezóna, hlavní dějové linie, a pak se postupně rozepisují tyto děje do dalších úseků a pak až do jednotlivých dílů.

Takže jdete postupně od obecného ke konkrétnímu.
A úkol šéfautora je mimo jiné to, že vymýšlí dlouhodobé děje.

Vy tedy ovlivňujete, co se těm postavám v seriálu bude dít a jak se vše vyvine?
Když mluvíme o tom šéfautorství, tak vy vydáte takový první výkop. Přijdete s výhledem, co by postavy měly prožívat příští půlrok třeba. Vše se samozřejmě dělá formou brainstormingu, v týmu vám to někdo oponuje. Máte právě dramaturga, který do toho šťourá. Máte producenta, který může říct: ‚Takhle my to nechceme.‘

Takže je tam i schvalovací proces?
Ano, samozřejmě. Máte nad sebou lidi, kteří zastupují toho, kdo to platí. Je to vlastně i dramaturg, který ví o nějaké dlouhodobější představě – v jakém žánru a v jakém duchu by to mělo být – a hlídá, aby to odpovídalo tomu, co si žádá cílová skupina. Všichni se musí shodnout, že tento příběh je zajímavý. A pak nastanou další kroky, kterými se příběh rozepisuje až do poslední fáze, a to je dialog, který už si vezme režisér.



A jak pracujete s charaktery postav? Máte je nastudované, abyste věděli, kdo se jak může chovat?
Ano, jedna věc je, že vy, dramaturg a další lidi v týmu už ty postavy známe a hlídáme to. Ti, kdo píší dialogy, se střídají a každý díl třeba píše někdo jiný. Tak se musí pohlídat, aby ta daná postava pořád mluvila stejně, aby se neměnilo její chování a dramaturgické poznámky vypadají třeba tak, že napíšou: ‚Tohle by Pepíček nikdy neřekl.‘, nebo ‚To je kotrmelec, minule se k tomu stavěl opačně.‘ No a pak už se jen čeká, jestli jsme se nespletli. Úspěch se nedá nikdy dopředu úplně odhadnout, takže pak jsou všichni napjatý.

A jak to probíhá, když je to, jako v případě Modrého kódu, seriál z lékařského prostředí? Tam je důležitá přesná terminologie.
Tam jsou poradci, samozřejmě. Hlavně ze začátku, když bylo v Modrém kódu víc medicíny, tak jsme měli osm doktorů poradců na scénáře. Ti se střídali. Na každém dílu pracovali dva, ne aby se kontrolovali, ale aby se doplňovali. Pak byl při natáčení další doktor, který vše upřesňoval na místě. Aby i ti herci třeba věděli, jak zašívat ránu.

Údajně je Modrý kód nejopravdovější seriál z lékařského prostředí.
Ano, takový byl koncept na začátku a my jsme se o to opravdu snažili. Někdy to bylo i přehnaný, že tam bylo víc medicíny než příběhu. Ono se ale mění i očekávání diváků. Na začátku kvůli tomu, že to bylo hodně jiný tím, že tam bylo hodně medicíny a bylo víc pohledů do zákulisí nemocnice, tak to lidi bavilo. Bylo to pro ně nové. I jsme měli reakce, že to berou edukativně. Potom ale, jak už to trvalo nějakou dobu, a navíc i letos lidé vidí doktory v televizi všude, tak už to diváky tolik neláká. Už to není taková atrakce, že je seriál takto profesní.

Budete s tím dál pracovat, že si třeba řeknete: ‚Teď bude v seriálu víc vztahů‘?
Už se to děje. Celé je to už mnohem víc o vztazích než o medicíně.

A jak půjdete vy osobně dál? Připravujete nějaké projekty? Nebo budete dál pracovat na Modrém kódu?
Celé roky, co dělám Modrý kód, jsem na volné noze. Nejsem vázán žádnou smlouvou, že bych nesměl dělat nic jiného. Dále na něm spolupracuji jako dramaturg, píšu některé díly a tak. A zároveň samozřejmě běží i jiné dlouhodobé projekty, spolupracoval jsem třeba na dětských detektivkách pro Českou televizi a Slovenskou televizi, jmenovalo se to Kriminálka 5. C – dětský seriál. V tom bychom rádi pokračovali, což je tedy ještě ve hvězdách. Máme i další projekty, které chceme uvést do činnosti. Jedna věc, co mi přijde zajímavá, je animovaný seriál. Nejde o večerníčky jen pro děti, ale bude to pro děti i dospělé. Rádi bychom jej připravili s lidmi ze Zlína, kde má animovaná tvorba obrovskou tradici, a tu tradici bychom chtěli pomoct vrátit. Máme námět, ale ten teď ještě nechci říkat. Uvidíte.

Vy jste říkal, že vás baví už jen ten samotný proces psaní. Někteří to mají spíše tak, že psaní je pro ně utrpení do doby, než se vše podaří dokončit a mohou si oddechnout.
To samotné psaní u počítače, kdy popisujete stránky, to mě také moc nebaví. Nevím o nikom, koho by to bavilo. Mě ale hlavně baví všechno to okolo; sběr materiálu, vymýšlení, připravování, brainstormingy – společné vymýšlení dějových linií. To vše okolo je moc hezké a mě baví dokonce i přepisovat. Hodně scenáristů nemá rádo, když se musí přepisovat – a ono se musí – stále se píší nové a nové verze. Mě baví, když už to na tom papíře je, že to můžu vylepšovat a upravovat.

Když tvoříte seriál z nějakého specifického prostředí, třeba právě Znamení koně, co všechno vaše příprava obnáší, aby mohl vzniknout věrohodný scénář?
Začnete sbírat materiál. Kromě toho, že toho musíte hodně načíst a nakoukáte filmy, tak jsem se domluvil s Honzou Demelem, což je zkušený trenér a žokej, a šel jsem pracovat do stáje. Chtěl jsem, aby ostatním lidem neříkal, že nejsem brigádník. Mohl jsem tam s nimi strávit pár dnů a dělat to, co všichni, a trochu se tomu prostředí přiblížit. A například, když jsme dělali pro televizi Nova seriál Hasiči, tak jsme trávili noci na hasičské stanici a jezdili jsme s nimi na výjezdy. Tam jsme viděli, jak uvažují, jak mluví.

Televizní tvorba ale není jediná oblast, které se věnujete. Vy jste v roce 1998 vydal i knihu – román z prostředí tvorby reklamních kampaní a předvolebního zápolení.
Ano, to už je dlouho.

Plánujete nějakou další knihu?
Já nemám čas. Mě by to bavilo možná ze všeho nejvíc, ale psaním knih se člověk moc neuživí a nemám čas si sednout a opravdu tomu věnovat půl roku nebo rok.

Je to tedy pro vás možný plán do budoucna?
Ano, určitě. Je to jedna z možností, ke kterým se třeba dostanu, až si ten čas udělám.

Pod vaším jménem jsem ještě objevila audioknihy, rozhlasové detektivky a rubriku Tichý poutník…
Já jsem pracoval i v rozhlase kdysi. Rádio mě bavilo hrozně moc. Udělal jsem několik rozhlasových her. A ten Tichý poutník jsou fejetony pro regionální vysílání pro Český rozhlas, byl to cyklus o tajemstvích Prahy. To mám také rád. Legendy a tajnosti jsou má záliba. Rádio by mě možná bavilo ještě víc než televize, ale to je stejný případ jako s knihami – moc vás to neuživí.

Herecká kariéra vás nikdy nelákala? Vy jste si zahrál v jednom dílu cyklu televizních povídek Nadměrné maličkosti.
To jo, ale jen proto, že jsem to dramaturgoval. Olga Dobrovská, která to režírovala, ráda obsazovala do malých rolí kamarády. Tak jsem tam hrál v jedné scéně.

A nijak vás to nezaujalo?
Ne, nikdy mě to ani nenapadlo. Já si myslím, že na to nemám talent, a to není skromnost. Já si myslím, že každý by měl dělat to, co umí. A já ani nikdy netoužil, abych byl slavnej. Pracuji s hodně lidmi z oboru, kteří jsou známí, a když vidím, jaké to je, tak jim to vůbec nezávidím.

Před třinácti lety jste se vrátil bydlet zpět do podhůří Krkonoš. V rozhovoru s Alenou Zárybnickou pro Český rozhlas jste zmiňoval, že naše dvě městečka Vrchlabí a Jilemnice se z vašeho pohledu hodně liší. Čím?
Jak to já vnímám, samozřejmě se můžu plést, tak v Jilemnici jsou lidé víc semknutí a je to víc taková komunita. Připadá mi, že mají větší tradici. Možná je to i tím, že Vrchlabí je větší a je více na hlavním tahu, kde je i víc průmyslu, a tedy víc působí jako větší město a lidé mají k sobě dál. V Jilemnici mám pocit, že se všichni znají, že si vidí do talíře, a má to své výhody i své nevýhody samozřejmě.

Vy jste spolupracoval s panem Zindulkou i s kolegyní z Vrchlabinek Gabrielou Jakoubkovou na filmu o Jilemnici.
To paní starostka Čechová dostala nápad udělat video o Jilemnici, jako upoutávku, proč stojí za to se tam podívat. Oslovila mě, protože znala mou profesi, a oslovila pana Zindulku, protože to je rodák z Jilemnice. Takže to bylo takto jednoduché.

Máte na závěr nějaký vzkaz pro naše čtenáře, nebo se podělíte o vaše životní motto?
Životní motto asi nemám. Jediné, co mě napadá, je, že hlavně v této době se nemáme zbláznit a nemáme žít ve strachu. Nebát se a nenechat se vystrašit.

Eva Vernerová
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Králíček; jakubkralicek.com