Po stopách krkonošských adventních a vánočních tradic

Vánoční zvykoslovný cyklus začínal tzv. adventem (z latinského adventus – „příchod“), v teologickém smyslu očekáváním narození Ježíše Krista a též příchodu Mesiáše. Během čtyřtýdenního období adventu, mezi první adventní nedělí a západem slunce na Štědrý večer, se v Krkonoších a Podkrkonoší konala řada lidových zvyků, obyčejů a obřadů, které vrcholily právě 24. prosince. Tradice, nesoucí s sebou dědictví předkřesťanských dob, byly prostoupeny lidovým pojetím víry místních horalů a hospodářů. Mnohé z nich neskrývají určitou porci humoru, nebo jsou naopak zahaleny rouškou tajemna. Ačkoliv Krkonoše a blízké Podkrkonoší nejsou svou rozlohou velké, vánoční tradice a zvyky (podobně jako jiné, např. velikonoční) měly v různých částech hor a podhůří svoji specifickou podobu. Průběh svátků v rodinách hospodářů žijících v tradičně české části Krkonoš – na Jilemnicku a Vysocku – se tedy částečně lišil od slavení svátků u německy mluvících horalů v Rokytnici, Špindlerově Mlýně a v horských boudách lemujících svahy úpského údolí.

Barbora a Mikuláš

V období pilných příprav na „vánoční hody“ probíhaly barborské a mikulášské trhy. Tato doba byla spojena s řadou pověr, zvyků a obchůzek masek a nadpřirozených postav. Chodila Barbora (5. 12.) která nadělovala dětem a pobízela je k modlitbě. Za Barboru se obvykle přestrojila starší žena z rodiny nebo dorostlá dcera. Chození s Mikulášem o den později bývalo velice hlučné. Celá tlupa s čerty i anděly chodila po vesnici, nahánějíc pekelným křikem hodně strachu, ale hodným dětem Mikuláš naděloval dárky – peníze, jablka, slívy apod.

V německy mluvící části hor se na Barboru (4. 12.) stříhaly třešňové větvičky, ty se daly se do sklenice s vodou nebo zeminou a uložily do sklepa. Pokud větvičky rozkvetou ještě před Vánoci, neznamená to jen splnění našich přání, ale s takovýmito větvičkami můžeme o vánoční noci spatřit Pána Ježíše. Tento zvyk byl ostatně rozšířen i u českých horalů a v některých domácnostech je udržován doposud. Německá hospodářství a chalupy v předvečer sv. Mikuláše (5. 12.) obcházel též Mikuláš-Nikolaus. Byla to osoba s dlouhými vousy, převlečená do obráceného kožichu s obtočeným slaměným provazem nebo řetězem. Zlobivým dětem hrozil Mikuláš velkou metlou a hodným rozdával pamlsky. Svůj příchod oznamoval chřestěním řetězu, zvoněním nebo tlučením metlou o dveře. Na mnoha místech visela před oknem punčocha, kterou naplnil svými dárky. Děti, ale i dospělí chodili večer od domu k domu převlečeni za svatou rodinu a zpívali písně střídavě v nářečí a spisovně, za což dostávali dárky.

Přástky (též přádky či přástvy) a Lucie

Za adventních večerů se ženy scházely „na přádky“. Během přástek se o pauzách předčítalo z knížky, vyprávěly se smyšlené i skutečné příběhy, žertovné i vážné, a zpívaly se lidové i kostelní písně. Posledním dnem v předvánočním čase mimořádného významu byl svátek sv. Lucie (13. 12.) související s oslavou ženy. Lucie byla také patronkou předení, na její svátek se nesmělo příst; která z žen tento zákaz porušila, byla právě maskami Lucek ztrestána.

Dlouhá noc a Štědrý večer

Před samotným Štědrým večerem je pro Krkonoše a Podkrkonoší specifická Dlouhá noc (23. 12.). O tomto večeru zůstávaly dívky pohromadě často až do půlnoci. Do desáté hodiny se předlo, zbývající čas byl věnován družné zábavě. Za drobné peněžní obnosy byla připravena malá hostina. Také se uklízelo, strojil stromeček, dokončovalo se stavění betléma, ale především se pekly (v českém prostředí) typické koláče, křehtíky a štědrovnice.

Jak vypadal takový křehtík? Byl to bochník z bílé mouky upečený s rozinkami a také mandlemi. Hospodyňky měly při pečení velké obavy, aby vše dobře dopadlo. Nepodařený výrobek údajně zavinil „brusař“ – panák, kterého si sousedé přenášeli od chalupy k chalupě. Přicházející mladí hoši přispívali k zábavě svým škádlením a žerty, často přivedli také medvěda (převlečený mladík), který svým legračním chováním přispíval k ještě většímu veselí.

Střídmost v zábavě, jídle i pití, která panovala během adventu, se o Štědrém večeru změnila v hojnost pokrmů. Jídlo se připravovalo z plodin, o kterých se věřilo, že mají magickou a ochrannou moc. Výjimečně bohatá teplá večeře spojovala slavnostně oděnou rodinu a slavnostně prostřený stůl. Na Štědrý večer po celém dni půstu přichází na stůl devatero (někdy sedmero) pokrmů. Z oblíbených pokrmů v české i německé části Krkonoš to byly: jáhlová kaše (zajišťuje trvalé vlastnictví peněz), hubovec – jáhly s houbami (přináší štěstí), žemle s mlékem, krupice (zaručuje hodně dětí), hrách a čočka (proti abscesům a vyrážce u dětí), zelí a řepa (proti prašivině), knedlíky se zelím nebo houbami, všelijaké dušené sušené ovoce (zajišťuje svornost), houbová polévka a hrachová polévka.

Nadílku obstarával v české části Krkonoš Krystylle-Ježíšek nebo „Štědrá bába“, v části německé to byl Christkind. Josef Demuth, řídící učitel v Maršově, popisuje tradiční činnosti a atmosféru slavnostního večera na přelomu 19. a 20. století takto: „Přes den se v rodinách dodržuje přísný půst. Odpoledne, poté co v domácnosti proběhly všechny přípravy na oslavu, především byl ozdoben vánoční strom dárky pro děti, je zapálen oheň a světla. Zvoněním jsou děti a ostatní členové rodiny přivoláni ke svátečnímu stolu, který je ozdoben vánočním stromkem a dárky. Poté, co jsou za jásotu rozdány dárky, podívá se každý člen rodiny, zda uvidí svoji hlavu na stěně jako stín; pokud ne, tato osoba brzy zemře.

Na stůl patří ořechy a jablka. Ze čtyř rozloupnutých ořechů a čtyř rozkrojených jablek se posoudí zdravotní stav v každém čtvrtletí následujícího roku podle toho, jak jsou plody zdravé, nebo shnilé. Pokud mají všechny čtyři ořechy černá jádra, značí to blízkou smrt. Aby nebyl příští rok nedostatek peněz, položí se pod některou nádobu stříbrná mince. Na Štědrý večer dostane také dobytek dobrý příděl, aby přinesl bohatý užitek. Krávy dostanou snop ovesné slámy se zrnem. Slepice jsou nakrmeny prosem. Psi a kočky dostanou svoje jídlo na hnojiště, aby nikdy neznečistili obilí. Pokud chceme mít žluté mléko, dáme kravám ořechové jádro. Po jídle připraví matka „cibulový kalendář“. Dvanáct cibulových vrstev (cibulových slupek) představuje dvanáct měsíců v roce. Podle toho, zda sůl nasypaná na tyto slupky před půlnoční mší zůstane suchá, nebo se rozpustí, usuzuje se sucho, nebo mokro v jednotlivých měsících.

Ubrus se slupkami z ořechů a jablek, stejně tak s ostatními zbytky, je uložen do příštího rána do kouta, pak se pro zvýšení plodnosti nasypou pod ovocné stromy. Když jdou dívky na mši, vloží do modlitební knížky lístečky se jmény hochů. Lísteček, který potom při mši první spatří, nese jméno budoucího ženicha. Když zloděj dřeva udělá o půlnoci tři zářezy do smrku, nebude při svých zlodějinách nikdy chycen; stejně tak, když pod stolem vypije podmáslí. V tuto hodinu je také dobytku propůjčena řeč a v chlévě nenajdeme žádné zvíře ležící. Ve všech studnách a potocích teče během proměny místo vody víno. Pokud je vánoční noc jasná, tak bude ve stodolách tma – to znamená budou plné zrní. Povětří během dvanácti nocí 24. 12. – 6.1. je směrodatné pro jednotlivé měsíce následujícího roku.“

Štědrý večer vrcholil koledováním, předváděním jesličkové hry a někde i půlnočním vytrubováním ponocného a chrámovou hudbou. Původním smyslem koledy bylo přinést štěstí, zdraví a popřát zdar v hospodářském a rodinném životě. Čas Vánoc končil 6. ledna svátkem Tří králů, během kterého ještě v období první republiky chodili chlapci koledovat. Zazpívali tradiční koledu „My Tři králové jdeme k vám“ a obdrželi sladkou odměnu nebo drobné mince.

Současný průběh adventu a času vánočního má dvojí tvář. Na straně jedné dochází k obnově bývalých tradic včetně jejich duchovní a náboženské náplně. Na straně druhé je zvláště předvánoční období (především kvůli všudypřítomnému principu tržní ekonomiky 21. století – reklamě) exemplárním příkladem karikatury podstaty lidové tradice jako takové, včetně absence atmosféry klidu a odpočinku, kterou by Vánoce měly v reálu lidem přinášet.

Libor Dušek, etnograf a cestovatel
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: hory-krkonose.cz, Správa Krnap, internet