Neděle

5. července 2020

Nyní

16°

Zítra

21°

Svátek má

V hudbě si nejvíc vážím svobody, ta je pro mě nejdůležitější

22. 2. 2020

V hudbě si nejvíc vážím svobody, ta je pro mě nejdůležitější 10 snímků
Bubeník Adam Jánošík (41) je člověk, který zažil slávu, ale i pád z výšin na tvrdou zem. O své minulosti i současnosti mluví otevřeně a přímo. Na rozhovor s Adamem jsem se těšila. Tušila jsem, že si budeme rozumět, a mé tušení se nadmíru vyplnilo.

Přečetla jsem si, že muzikantem jsi chtěl být odmala. Co si pod tím „malem“ mám představit?
Vinylovou sbírku mých rodičů jsem miloval opravdu už jako maličký kluk. Rodiče mi říkali, že sotva jsem mluvil, snad teprve ve třech letech, byl jsem schopný vlézt za nimi v noci do postele a vyžadovat, aby mi pustili nějakou desku. Svůj první veřejný koncert jsem měl už ve svých šesti letech!

Jakou hudbu jsi v tomto věku měl rád?
Nejraději prý Katapult. Když už jsem trochu povyrostl a naučil se číst, přehraboval jsem se s nadšením v deskách. Určitě nejzásadnějším zlomem pro mě bylo objevení desky Black Sabbath, konkrétně Heaven and Hell. Byla to nějaká makedonská edice. Překvapivě tedy ne deska s Ozzy Osbournem, ale s Ronnie James Dioem. Dodnes ji mám schovanou. Zaujal mě už obal - takové čtyři „máničky“… Pustil jsem si ji a okamžitě mě úplně uchvátila! Už tenkrát jsem měl hned jasno, co budu chtít jednou dělat!

Adam Jánošík

Adam Jánošík se narodil 16. července v roce 1978 v Žatci. Studoval na vrchlabském gymnáziu a jazykové škole v Trutnově. Působil jako bubeník v kapelách Ready Kirken, Skapollo nebo třeba Lucky Losers. V současné době je členem skupiny The Atavists, která v březnu 2019 získala Ceny Anděl za Objev roku a Nejlepší album v kategorii rock.

Učil ses hrát na nějaký hudební nástroj, nebo jsi jen platonicky obdivoval populární muzikanty?
Osm let jsem chodil na piano. Nejdříve v Žatci a od čtvrté třídy v Hostinném. Učil jsem se i na bicí, ale měl jsem smůlu – často jsme se stěhovali a v Hostinném nebyl žádný učitel, který by mě na bicí mohl učit. Dva roky jsem hrál u pana učitele Farského na bubny i na perkuse. Díky němu jsem se dostal k dechovce i symfonickému orchestru. Já, dvanáctiletý „cvrček“ jsem hrál ve čtyřicetičlenném souboru s (proti mně) starýma „páprdama“. To byla pro mě drahocenná zkušenost! Díky tomu jsem se naučil číst noty a také různé muzikantské fígle. Dál už jsem na bicí vlastně samouk. Jen asi rok jsem se ještě učil soukromě u Branka Križka.

Říkáš, že první veřejné vystoupení jsi měl v šesti letech. Při jaké příležitosti to bylo a jak na něj vzpomínáš?
Moc si to už nepamatuji, byl jsem přeci jen ještě malý. Vím jen, že to mělo spojitost s hudebkou v Žatci - ta škola měla vlastní hudební soubor, jakousi dětskou dechovku. Hráli jsme tenkrát lidem v prvomájovém průvodu. Od té doby jsem vystupoval na piano na různých přednesech a podobně.

Několik let jsi působil po boku Michala Hrůzy v kapele Ready Kirken. Jak k této spolupráci došlo?
Jak došlo k naší spolupráci? Přes ženskou! Zkusím ti to ve zkratce popsat. Bylo mi asi sedmnáct. Se svojí tehdejší holkou jsme šli v Hostinném na Porciunkuli. Vystupovala tam kapela Ready Kirken, kterou tenkrát ještě skoro nikdo neznal. Strašně moc se mi jejich vystoupení líbilo. Hráli takový grunge, mělo to ohromný drive! Byl jsem nadšený a své slečně jsem říkal, že s touhle kapelou budu jednou hrát. Pochopitelně mi nevěřila a brzy na to zapomněla (když jsem jí to po letech připomněl, o ničem nevěděla). Uplynul čas, přišla jiná slečna. Jednoho krásného dne jsme spolu leželi na gauči a ona se mě zeptala, jestli si může pustit jednu kapelu, se kterou kdysi zpívala. Vytáhla CD Ready Kirken. Bylo to nějaké oficiální demo, tak jsem si při poslechu listoval a našel tam telefonní číslo. Když přítelkyně usnula, napsal jsem na to číslo SMS zprávu: „Až budete hledat bubeníka, dejte mi vědět.“ Volali mi za deset minut! Dohodli jsme se, že přijedu do Pardubic na zkoušku. Tak jsem začal hrát v Ready Kirken.

A z druhé strany - proč vaše spolupráce skončila?
To je složitá otázka. Navíc se mi pohled na celou záležitost časem trochu upravoval. Hráli jsme spolu dlouho, skoro deset let, natočili jsme čtyři desky. Po čase jsme se s Michalem začali rozdělovat. On se odstěhoval z Pardubic, na koncerty jezdil po vlastní ose, byl hodně egoistický, každý z nás měl najednou jiný pohled na to, jak co dělat. Michal a já jsme stáli každý na jiné straně barikády. Později jsem ale poznal, že nás hodně ovlivnil jeden ze členů kapely, veliký manipulátor. Michala jsme vyhodili a musím naplno říct, že i já jsem byl na straně těch vyhazovačů. Stalo se. Vydal jsem ještě jednu desku, ale přesto, že mě to stále ještě královsky živilo, přestalo mě působení ve skupině naplňovat. Hudba je pro mě dar, neumím ji dělat jen pro mamon. Raději jsem šel prodávat do skateshopu trenky. Naštěstí jsme s odstupem času byli schopni si to s Michalem vyříkat a stali se z nás přátelé asi i větší, než když jsme spolu hráli. Dnes už to vidím pozitivně. Myslím, že nám všem to vlastně pomohlo. On má kapelu, s níž si lépe rozumí, kluci z Ready Kirken také hrají dál a i já jsem dnes asi hudebně nejšťastnější, jak jsem kdy byl.

Co bylo dál?
Dál? Pád z veliké výšky. Myslel jsem si, že když jsem odešel z tak známé kapely, je otázkou jen krátké doby, než mi někdo zavolá, že shání bubeníka. Jenomže plynuly měsíce a mně nikdo nevolal. Asi bude něco pravdy na tom, že když člověk nežije v Praze, ztratí důležité kontakty. Nikdo si na mě prostě nevzpomněl. O tom, co bude dál, rozhodla zvláštní shoda událostí. A jedna z nich byla hrozně smutná. Můj kamarád Alan Vejr, který s kapelou Ready Kirken jezdil jako technik a ve Vrchlabí měl kapelu Skapollo, zemřel. Jeho smrt mě strašně srazila. Nesl jsem ji opravdu těžce. Nechal jsem si pro vzpomínku na něj vytetovat na ruku písmeno A. Řekl jsem si, že co jiného bych pro něj mohl udělat, než hrát s jeho kapelou. Stalo se tak a myslím, že se nám docela dařilo. Kluci byli takoví pankáči, snowboarďáci a travkaři, samozřejmě, že mě to všechno museli naučit. Po čase se i tato kapela rozpadla a založili jsme jinou - Lucky Losers.

A kdy jsi začal hrát s The Atavists?
Souběžně s Lucky Losers. S většinovým autorem a leadrem kapely Adamem Krofianem jsme se znali dlouho dlouho předtím. Jednou jsme s Lucky Losers hráli v Praze v Crossu, když tam Adam přiběhl. Naposledy jsem si ho pamatoval s dlouhými vlasy a při těle. Na náš koncert ale přišel „oháknutý“ celý v černém a o polovinu hubenější. Bavili jsme se spolu a on mi řekl, že zakládá kapelu. Poslechl jsem si demo a moc se mi to líbilo. Ze začátku jsme se domluvili, že mu jen nahraju ve studiu desku. Nakonec se mi ale dema, kde byly bubny nahrané v počítači, líbila natolik, že jsem ho já, bubeník, přemlouval, ať je tam nechá! Potom jsem v The Atavists hrál jen na záskok a nakonec se vše seběhlo tak, že jsem tam zůstal.

Kapela The Atavists hraje, řekla bych, undergroundovou muziku. Jak bys ji ty sám charakterizoval?
Taky to tak cítím. Nerad ale zařazuju cokoli do škatulek. Věříme, že máme specifický „ksicht“, který je ovlivněný starou americkou surfovou muzikou a určitě bluesovými kořeny. Všichni milujeme rock and roll jako takový, se vším všudy. Hrajeme tak, jak nás to baví. Já sám si v hudbě vážím nejvíc svobody, ta je pro mě asi nejdůležitější. Na české, hlavně té main- streamové scéně mě moc mrzí, že mnozí přistoupili na hru českých rádií a zabydleli se ve svých komfortních zónách a jen plní to, co se po nich chce. Produkty místo artu. Osobně tomu říkám hudební komunismus. I když nás mnozí odrazují, snažíme se s naší kapelou vyrážet hrát za hranice, sehnat lepší zahraniční management. Jsem snílek. V tom jsme si s Adamem podobní. Chceme to zkusit. Motivuje mě to jít dál. Je mi líto, že u nás nemáme žádného Davida Bowieho nebo Franka Zappu, a nikdo se o to ani nesnaží. Přitom tu je spousta talentů. Proto si vážím lidí, kteří dělají věci po svém.

Kapele The Atavists složil poklonu i Luboš Pospíšil. Znáte se s ním osobně?
Jaká další slova a od koho vás pohladila na duši? Ne, s Lubošem Pospíšilem se bohužel osobně neznáme. Jeho pochvaly si ale moc vážím. To je pro mě opravdu velká odměna. Zrovna tak je hezké vědět, že naším velkým fanouškem je i Michal Pavlíček.

Potěšilo tě jistě i získání sošky Anděla, a to hned ve dvou kategoriích. Co takové ocenění pro muzikanta znamená?
Každého ocenění si vážím. Je fajn, že Anděly volí akademici. Názorů mnohých z nich si opravdu považujeme. V konkrétních krocích to znamenalo, že jsme se tím dostali do povědomí spousty lidí, pořadatelů, pomohlo nám to
k více koncertům. Ceny Anděl mají svou váhu. Každopádně jsme si to užili.

Ve videoklipu k písni „Waiting For You“ je v hlavní roli Stanislav Zindulka. Jak na natáčení s ním vzpomínáš?
Při vzpomínce na Stanislava Zindulku mě úplně mrazí. Byl to úžasný člověk. Máme společného známého, Pepu Mikásku, který uvádí ve vrchlabském Divadelním klubu představení a pomáhá naší kapele. Pohybuje se také v prostředí filmových produkcí, takže nám nejen zprostředkoval spolupráci s panem Zindulkou, ale také natočil klip. Pan Zindulka byl s námi dva dny, seznámil se s písničkou, s jejím textem. Vyšel nám ve všem maximálně vstříc, byl to naprostý profesionál. Připomínal mi mého dědu. Málo mluvil, ale přitom vysílal jasné signály. Bohužel byl náš klip jednou z jeho posledních rolí. Vzpomínám na něj s láskou a je mi velikou ctí, že jsem měl možnost s ním pracovat a alespoň na chvíli se dotknout jeho vesmíru.

Hudební sláva má ovšem i své stinné stránky.
Spoustu stinných stránek. Dnes už vím, že nutně se nemusí stát nic, pokud si to od začátku nastavíš dobře. Z mé pozice alkoholika byl tou nejstinnější stránkou alkohol. Hudební svět je plný nekonečné série večírků, alkoholu, drog… Tou největší nástrahou je ale mozek kaž- dého člověka. Jednoduše – nesmíš se z toho podělat. Pokud to vše děláš s pokorou a srdcem na dlani, jsi relativně v bezpečí.

Co bylo pro tebe hlavním impulsem dostat se ze závislosti na alkoholu?
Dostal jsem strach, že všechno ztratím. Rodinu a časem asi i kapelu. Bohužel a zároveň bohudík jsem se už dostal do fáze, kdy jsem se netěšil ani na hraní. Nemohl jsem se dočkat první benzínky… Upadal jsem do obrovské apatie, bylo mi jedno, jestli se ještě ráno vzbudím. Nepomáhaly mi ani myšlenky na děti, nepomáhalo mi nic. Naštěstí moje žena Lucie měla se mnou obrovskou trpělivost. Přes moji kamarádku jsem půjčoval Frantovi Černému do filmu Úsměvy smutných mužů svoji bundu. Lucka si už se mnou nevěděla rady, tak ji napadlo, že by mě mohla přes kamarádku z produkce Jiřinu Šimkovou zkontaktovat s Josefem Formánkem, autorem knižní předlohy k tomuto filmu. Domluvily nám tedy setkání. Jiřina mě tam přivedla už přiopilého. Chodili jsme s Josefem po Náplavce a on mi říká: „Tak povídej!“ Nevěděl jsem o čem. „Začni třeba tím, kolik jsi toho už dneska vypil.“ Přiznal jsem se, že jsem měl asi šest piv a dva panáky. Ptal se mě dál a já mu popravdě odpovídal, v ničem jsem mu nelhal. Najednou se zastavil, podívali jsme se na sebe a já v jeho očích viděl Boha. A to nepotřebuju k životu kostely ani žádnou organizovanou víru, i když nejsem ateista. Okamžitě jsem věděl, že lítám v obrovském průšvihu a během dalších dvaceti minut, kdy jsme seděli v Mánesu v kavárně (on na kávě a já na dalším pivu), telefonoval do léčebny, aby mě tam přihlásil. Dál jsem si to už zařizoval sám, byl jsem rozhodnutý. Rukou dáním jsem Pepovi musel slíbit, že se nevzdám a léčbu dokončím. Nastupoval jsem 18. prosince 2018, takže už více než rok úspěšně abstinuju. Někdy je to lehčí, jindy těžší.

Muzikantské prostředí k bohémství a řízení se heslem „sex, drogy, rock’n’roll“ přímo svádí. Nezvažoval jsi, že by ses do muzikantského světa raději už nevrátil, obětoval ho, a tím snížil riziko „sklouznutí“ k závislosti znovu?
To bych se asi upil! Vlastně první, co mi v Kosmonosech řekli, bylo, že budu muset přestat hrát. Hned jsem chtěl odejít. Zastavili mě a v průběhu léčby, kdy poznali, co pro mě muzika znamená, mě učili, jak se v hudebním světě s mojí diagnózou pohybovat. Musím na tom pracovat pořád. Snažím se nikde moc nepřespávat. Někdy mi hrozně chybí zajít si s ostatními po vystoupení na pivo. Někdy bych si moc přál zajít na tři piva nebo si alespoň jednu Plzeň dát ke kachně. Vím ale, že nesmím. Ve svém okolí mám spoustu inspirace u lidí, kteří si něčím podobným také prošli. Zvládají to oni, zvládnu to taky. Celý život se mi radikálně otočil a stojí mi to za to! Dokonce jsem svoji diagnózu začal mít i rád, protože mě posouvá dopředu.

Jak jsi vnímal samotný pobyt v léčebně?
Kdysi jsem byla v Kosmonosech navštívit kamarádku, která se pokusila o sebevraždu, a měla jsem pocit, že já bych se v tom prostředí cítila ještě hůř. To byla určitě na dvanáctce! Pro mě to paradoxně byla jedna z nejhezčích životních etap. Otevřela mi oči a změnila pohled na lidské hodnoty. Dokážu se radovat z maličkostí. Třeba když jsem mohl jít poprvé sám ven, nezamířil jsem do města, do supermarketů, ale do lesa. A byl jsem šťastný. Léčba byla skvělá, jsou tam úžasní terapeuti, odborníci, profesionálové. Stále tam jezdím na pětidenní posilovací pobyty a vždy se těším. Mám tam pocit jako u maminky v bříšku – nemůže se mi nic stát, nástrahy čekají až venku za branou. S kapelou jsme se rozhodli každým rokem věnovat výtěžek z jednoho koncertu právě léčebně v Kosmonosech. V rámci svých možností se o problematice alkoholismu snažím mluvit i na veřejnosti. Nedávno jsem byl v kriminále v Odolově, brzy pojedu na Bory.

Jaká to pro tebe byla zkušenost?
Hrozně jsem se toho bál. Už jsme se bavili o mojí „výřečnosti.“ Není snadné mluvit o svých pocitech, ale já to vnímám jako vyjádření svého „děkuji“. Možná tím někomu i pomůžu.

Jak tuto celou „cestu“ vnímali ostatní z kapely?
Naučil jsem se hrát ve všech svých stavech. V tomto ohledu jsem nezklamal, byl jsem jako robot. Moji léčbu kluci kvitovali, využili to období k odpočinku. Měli za tu dobu dva koncerty, které za mě odehrál Vojta Douda z kapely Krucipüsk. Děkuju mu. Větší problém jsem měl s návratem. Musel jsem si zvyknout na nový život. Někdy jsem měl pocit, že hraju sám proti třem. Chyběly mi noci po představení, kdy kluci šli popít, zatímco já jel domů.

Sleduješ počínání místních vrchlabských kapel?
Sleduju - a s nadšením. Vážím si každého, kdo dělá autorskou muziku.

A konkrétně?
Cémuršámur, to je legenda undergroundu, nebo nová hudební dvojice 2.0.

Prý jsi prodával gramofonové desky. Máš gramofon?
To byla skvělá práce. Vinyly miluju! Gramofon samozřejmě mám. Většinou si nepouštím desky k nějaké práci, ale sednu si a poslech si užívám. A moc rád si je kupuju. Už ten otvírací rituál mě baví.

Jakou hudbu posloucháš?
Dnes, při procházce se psem, jsem poslouchal PJ Harvey z roku 2016 a potom Pearl Jam – No Code a poslední desku Nicka Cavea Ghosteen.

Při chystání otázek jsem důkladně prozkoumala tvůj facebookový profil, a tak vím, že jsi ve čtvrtek 9. ledna v 7:23 poslouchal právě Nicka Cavea. Plánuješ jet v květnu na koncert?
Jirka Štefek měl pravdu, ty jsi fakt profesionál! To víš, že to plánuju! Moc rád bych na něj jel. Snad mi do toho nic nepřijde.

Máš syna i dceru. „Potatili“ se? Už jsi u nich zpozoroval hudební talent a nadšení?
Toníkovi je deset a Apolence šest let. Oba jsou na svého tátu pyšní. Zdá se, že Apolenka by mohla tíhnout k hudbě a hlavně k tanci, ale Toník je zatím spíš sportovec. Více ho to táhne ke kopačkám a mně to nevadí. Nejsem typ rodiče, který si potřebuje dokazovat své ambice na dětech. V čemkoli, co je bude bavit, je podpořím. Dojímají mě jejich školní besídky, stejně jako třeba Toníkův gól.

Nebál by ses o ně, kdyby nakonec vstoupili do hudebního světa?
Nebál. Při správném uchopení je svět krásný.

Gabriela Jakoubková
redakce@trutnovinky.cz
Foto: Michal Havlíček, archiv Adama Jánošíka