Pátek

22. října 2021

Nyní

Zítra

Svátek má

Dnes není nutné cudně klopit víčka nad ničím, říká sexuoložka Hana Fifková

1. 5. 2021

page.Name
Přední česká sexuoložka a psychoterapeutka Hana Fifková je sice pražskou rodačkou, ale své dětství prožila v Jilemnici, kde studovala na sportovním gymnáziu. Nyní žije opět v Praze, ale vždy při cestě do Jilemnice se těší, až se jí před Horkami otevře výhled na Krkonoše. To si pak říká – tak a jsem doma. V rozhovoru pro Vrchlabinky Hana Fifková popisuje, jak covid ovlivnil sexuální život Čechů, jaké jsou jejich nejčastější problémy, ale dotkly jsme se i tématu sexuální výchovy ve škole, ale i v rodině.

Vím o vás, že jste v dětství závodně lyžovala. Jaké jsou vaše vzpomínky na tuto dobu?
V Jilemnici se tehdy rodily děti snad rovnou s lyžemi na nohách. Lyžování pro mne bylo od mala neoddělitelnou součástí života. Chodila jsem do první sportovní třídy se zaměřením na běh na lyžích na základní škole a logicky jsem pak pokračovala i na gymnáziu. Na ta léta vzpomínám strašně ráda. Trávili jsme spoustu času na soustředěních (dokonce tam za námi dojížděli i učitelé) a stala se z nás dobrá parta. Měla jsem také štěstí na trenéry, kteří nás vedli ke sportu v celé jeho šíři – hráli jsme volejbal, dělali jsme atletiku a další druhy sportů. Vrcholový sport mne naučil mnoha věcem – překonávat překážky, fungovat v týmu, snažit se vyhrávat i umět se vyrovnat s prohrou (i když to mi dodnes moc nejde). Sport také skvěle posiluje morálně volní vlastnosti. Lyžování mi pomohlo i bez problémů překlenout pro mnoho lidí obtížné období dospívání – neseděla jsem po hospodách, ale běhala po horách. Je ale také pravda, že po příchodu na vysokou školu do Prahy jsem si to vynahradila.

Proč jste volila právě studium sexuologie?
To byla víceméně náhoda. Po promoci jsem nastoupila do psychiatrické léčebny v Praze- Bohnicích. Ale ústavní psychiatrie – to v té době (začátek devadesátých let) bylo především léčení prášky, což mne úplně nebavilo. Po dvou letech se v léčebně uvolnilo místo na tamější sexuologii – na oddělení, které jako jedno z mála už tehdy psychoterapii využívalo. Tak jsem neváhala. Začátky to byly ale docela perné, protože na bohnické sexuologii se léčili především lidé se závažnými sexuálními deviacemi, kteří spáchali nějaký trestný čin, a soud jim léčbu nařídil.

Jak se současná pandemická situace odrazila v oblasti našich sexuálních životů? Řešíte teď s pacienty nějaký nově narůstající problém?
Věnuji se poslední roky především práci s klienty s transsexualitou a ti řeší problémy jako každý jiný člověk – jak si v rok trvajícím bezčasí udržet zdravý rozum, denní režim a základní motivaci. Klienti se sexuálními problémy řeší stejné potíže jako v minulosti – potíže s erekcí, chutí na sex, orgasmem. Co se týče pandemie, jsem přesvědčena, že u dvojic, které neměly potíže v sexu předtím, pandemie nic nezměnila. Ale pro jiné samozřejmě znamenala odkrytí či zvýraznění problémů, na které již dříve narážely.

Hana Fifková (60)

Přední česká sexuoložka a psychoterapeutka se narodila 27. září 1961 v Praze, dětství avstředoškolská léta ale prožila v Jilemnici. Vystudovala Fakultu všeobecného lékařství na Univerzitě Karlově v Praze. Je členkou ČLS JEP (České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně), Psychiatrické společnosti ČLS JEP a České psychoterapeutické společnosti, předsedkyní sekce dětské sexuologie Sexuologické společnosti ČLS JEP. Pravidelně publikuje své články v odborných i populárních časopisech a je autorkou několika knih.

S lockdownem narostla i sledovanost porna. Jaký vliv má porno na náš sexuální život?
Podle mého názoru snadná dostupnost pornografie má vliv spíše negativní. Zejména pak na skupinu mladých mužů, kteří si v raném věku zvykli a zvykají na autoerotiku s využitím internetu. Zvyšují se počty těch, kteří se léčí kvůli závislosti na pornografii, i počty těch, kteří ze stejných důvodů nejsou schopni zahájit normální párový sexuální život.

V jednom rozhovoru jste označila za „evergreeny“ problémy s erekcí u mužů a u žen potíže s dosažením orgasmu. S jakou problematikou jste se dříve setkávala běžně a teď jako by skoro vymizela?
Nemyslím si, že nějaký problém vymizel. Ale něco se mění. Dříve bylo běžné, že ve dvojicích, které řeší rozdíl v chuti na sex, byla tím, kdo netouží, žena. V posledních letech přibývá i dvojic, kde je nechuť na straně muže.

Ráda bych se zastavila u toho problému s dosažením ženského orgasmu. V dnešní době už není tabu ženská masturbace a mám za to, že i v souvislosti se samotným sexem se více a více mluví o uspokojení ženy, nejen muže. Nejsou tohle vlivy, které by měly zapříčinit klesání četnosti tohoto problému?
Je to pravda. I ve výzkumech sexuálního chování se počet žen nedosahujících orgasmu snižuje. Přibývá žen, které vědí, co se jim líbí, a umí to s partnerem sdílet, protože se nestydí.

Vím, že jste zastánkyně sexuální výchovy, a to jak v rodině, tak i ve škole. Jaká témata považujete za ta, o kterých by se s dětmi mělo hovořit především?
Těch témat je mnoho. U malých dětí jde především o prevenci sexuálního zneužívání. U starších pak o základní témata, například jak neotěhotnět, jak se ochránit před riziky, jakými jsou pohlavně přenosné nemoci. Dále základní informace o ženské a mužské sexualitě a rozdílech mezi nimi, o sexuálních menšinách a o tom, jak o sexu komunikovat, jak si vyjasnit své postoje a podobně.

Jak předejít tomu, aby se k dětem nedostaly zkreslené informace nebo informace, které ještě nedovedou správně pochopit?
Základem je dobrá sexuální výchova v rodině, doplnit by ji měla škola. Právě v rodinách, kde se o sexu nemluví, jsou děti vystaveny zkresleným informacím od vrstevníků nebo z internetu. Právě v rodinách, kde se o sexu nemluví, ztrácí rodiče nad vývojem svých dětí kontrolu.

Často se pozastavuji nad tím, jak směšné tresty dostávají pachatelé, kteří se dopustí zneužití, pokusu o znásilnění nebo znásilnění. Jaký dopad má na psychiku oběti, když se dozví, že někdo, kdo jí tolik ublížil, vyvázne třeba dokonce i nepotrestán?
Tresty za uvedené delikty se liší a těžko je jakkoli komentovat. Pro oběť je důležité, aby sama se sebou pracovala, docházela na psychoterapii, která jí pomůže se s tím, co prožila, tím nejvhodnějším způsobem vyrovnat.

Dostala jsem od šéfredaktora pokyn, ať s vámi udělám rozhovor, u kterého budou čtenáři cudně klopit víčka. Mám pocit, že v dnešní době se lidé o sexu baví otevřeně. Jaké téma vnímáte stále jako společenské tabu? U čeho se podle vás i dnes obvykle klopí víčka?
Myslím si, že dnes je tolik informací k dispozici, že snad není nutné klopit víčka nad ničím. Ale určitě jsou lidé, kteří stále mají ve vztahu k vlastní sexualitě problémy, a to se pak projevuje i v jejich postojích navenek.

Je i přístup vašich klientů a pacientů otevřenější než dříve?
Nepochybně. Mnoho z nich umí normálně formulovat, v čem je jejich problém, mají lepší a snad i kultivovanější slovník. Ale situace na sexuologii není pro nikoho jednoduchá. Máte problém v sexu, což je především pro muže těžká situace, a máte o něm začít mluvit s člověkem, kterého vidíte poprvé v životě. Není to jednoduché a my s kolegy se snažíme maximálně klientům situaci ulehčit.

Jak často v ordinaci řešíte asexualitu? A když už, mají asexuální lidé potřebu poznat nepoznané, nebo to řeší spíše než kvůli sobě kvůli partnerovi?
Asexualita je škatulka, do které se řadí lidé z odlišných důvodů. Někdo nemá chuť na sex v konkrétním vztahu. Jiný touží žít ve vztahu bez sexu kvůli osobnosti partnera. Jiný sex řeší výhradně masturbací a tu za sex nepovažuje. Někdo se teprve sexuálně rozvíjí. Vždycky se snažíme hledat důvody problému a pokoušet se je řešit právě vzhledem k vyvolávající příčině.

Zaměřujete se na transsexualitu. Jednoho z mých respondentů Adama, který byl dříve Adéla, mrzí, že u nás v České republice nejsou takové možnosti jako v zahraničí, především co se samotné přeměny a operací týče. Rozhovor jsme s Adamem dělali před třemi lety. Došlo mezitím k nějakému pokroku?
Myslím si, že v České republice mají lidé s transsexualitou výborné podmínky. Proces změny pohlaví hradí zdravotní pojišťovny a naše společnost je nesmírně liberální ve svých postojích. Operace se daří. Jediné, kde jsou rezervy, a to celosvětově, je faloplastika – rekonstrukce penisu. Vytvořit penis, který by fungoval jako ten biologický, se doposud nepodařilo.

Změna pohlaví je velmi složitý a dlouhodobý proces. Má-li se stát například z ženy muž, musí podle našich zákonů podstoupit operaci ženských orgánů. Rozhodující je schválení lékařskou komisí. Jde ale přeci o něco zcela nevratného, co se už nikdy nedá změnit. Jaká jsou tedy klíčová kritéria, kdy komise dá svolení?
Ta kritéria jsou daná zákonem. Je jimi plnoletost, alespoň rok trvající hormonální terapie a alespoň rok trvající RLT (Real Life Test). To je období, kdy klient nebo klientka již žije plně ve všech oblastech života pod svojí skutečnou identitou. Je to jakési období na ověření, že je to tak v pořádku – dřív, než se klient nebo klientka rozhodnou požádat o schválení prvních skutečně nevratných, tedy chirurgických, zákroků.

Jaké rodinné zázemí obvykle transsexuálové mívají? Vyhledávají vás i rodiče transsexuálů?
Jejich rodinné zázemí je stejné jako u jiných rodin. Někdo má výbornou a funkční rodinu, někdo ne. Podpora rodiny a její pochopení je přitom rozhodující. Proto jsem ráda, když zejména dospívající klienty s transsexualitou na sezení doprovázejí rodiče a můžeme společně řešit jednotlivé kroky. A okolí snad dnes již vnímá transsexuální lidi jako úplně normální ženy a muže, kteří jen mají cestu k sobě (nezaviněně) o kus složitější než ti ostatní.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Archiv Hany Fifkové