Pondělí

20. září 2021

Nyní

10°

Zítra

13°

Svátek má

Je krásný to propojení lesa, koně a člověka...

24. 5. 2021

Je krásný to propojení lesa, koně a člověka... 9 snímků
Vendula Kostková si v prosinci loňského roku splnila sen – pořídila si šestiletého polského chladnokrevníka Bubíka, který je teď jejím parťákem při práci v lese. Přibližují spolu dřevo do míst, kde si ho vyzvedne technika. Ke koním to Vendulu táhlo od dětství, a když po letech práce v lese přišel nápad spojit obživu s láskou ke koním, bylo rozhodnuto. Vendula říká, že teď už má všechno, co v životě chtěla. Náš rozhovor se uskutečnil v lese a já mohla sledovat ji i Bubíka v akci.

Studovala zemědělskou školu v Hořicích, absolvovala lesnickou akademii v Trutnově, práci v lese miluje, má skvělou rodinu a je vidět, že je moc spokojená. Kůň Bubík se houštím a mezi stromy pohybuje elegantně, vytrvale a čiší z něj klidná síla. Chladnokrevníci jsou trpěliví, ochotní a schopní pracovat v těžkém terénu. Koně jsou k přírodě mnohem šetrnější než těžké stroje.

Jak ses dostala k myšlence, že si pořídíš koně do lesa?
Já jsem vždycky tíhla ke koním, starala jsem se o huculku Ramu ve Strážným u Omelkových. Sama jsem měla i kobylu amerického klusáka Esteru. U nás v rodině nebyl nikdo koňák. Jen se mi od malička prostě líbili. Pak se mi narodil syn, a tak jsem ke koním nějakou dobu nepřišla, ale začala jsem pracovat v lese, kde teď s přítelem dělám už desátým rokem. Nedávno jsem dostala nabídku, jestli bych nechtěla malého koníka. Přemýšlela jsem, že si ho vezmu. Kamarád, který s koněm pracuje, mi ale říkal: „Hele, když děláte v lese, proč si nepořídíš koně, co ti bude tahat?“ A tak mi tu myšlenku vnukl. Mně se to vždycky líbilo, ale nenapadlo by mě, že bych to mohla zkusit. No a tak se teď učím být kočím.

Co bylo ze začátku tvou náplní práce v lese?
Jsme subdodavatelé pěstební činnosti pro Lesy České republiky. Takzvaná „pěstebka“ zahrnuje sázení, nátěry, stavění oplocenek, ožínání (ochrana mladých lesních porostů, pozn. autorky), odstraňování škodících dřevin a tak podobně. To dělám do teď – práci jsem nezměnila, jen jsem si k ní ještě přidala tahání s koněm. Bubíka mám jen pár měsíců, od prosince.

Chodíš lesem za koněm. Jak mu říkáš, kam má jít?
Na to jsou naučené povely: „čehý“ doleva, „hot“ doprava, „huj/curik“ couvej, „pr-čehý“ na místě otočit doleva, „pr-hot“ na místě otočit doprava a „jdi/jdi dál“, aby šel dopředu.

Ty sis koupila Bubíka už „hotového“, tedy vycvičeného?
Ano. V mé situaci by byla hloupost kupovat koně, který to neumí. Když to neumím já, tak potřebuji zkušeného koně. Bubíkovi bude sedm let, je dobře zaučený. Myslím, že teď už jsme se i hezky sehráli. Je to dobrý učitel a myslím si, že se mnou má svatou trpělivost.

Co byla největší výzva? Co bylo nejsložitější?
Asi tahání v zimě. Klády byly přimrzlé k zemi. Na sněhu kláda hrozně klouže, takže je to nebezpečnější. Bylo to hodně náročné. V zimě v nějakém velkém kopci bych si ještě netroufla. Já jsem vlastně amatér – teprve se to učím.

Máš Bubíka doma?
Ano, mám ho ustájeného v boxu s menším výběhem, kam si může chodit, kdy chce. Zatím pro něj zas tolik práce nemám. Ono i skloubit tahání a naši práci je trochu náročný. Říkala jsem si, že dopoledne půjdeme do naší práce (teď třeba sázíme stromky) a odpoledne s koněm. Člověk je ale už ze své práce unavený a pak jít ještě s koněm se úplně nedá. Do budoucna bych pro Bubíka chtěla práci pravidelně na tři až čtyři dny v týdnu. Uvidíme. Kdybych pro něj měla práce dost, ráda bych se věnovala jenom tahání. Co vidíte tady kolem, je pro něj úplná pohoda. Tahali jsme i horší – v prudkém kopci kubíkové stromy. To už není sranda. Kláda může sklouznout a zranit koně nebo kočího.

Byli jste v situaci, kdy došlo ke zranění, nebo k tomu nebylo daleko?
Mám jednu zkušenost, kdy jsme tahali z kopce a vždy jsme došli na takovou hranu, kde jsme odpojili kládu a poslali ji dolů. Ten den byla zmrzlá zem a kláda se sama rozkutálela a strhla Bubíka s sebou. Uvízl předníma nohama mezi dvěma kládami. Naštěstí tam byla ještě vůle, že ho to úplně neskříplo. Museli jsme ho odstrojit. Nakonec se z toho dostal sám, jinak by bylo potřeba asi zavolat techniku, aby pomohla klády odvalit. Pro mě to byl hrozný zážitek, bála jsem se, aby se nezranil. Ale Bubík byl klidný. Po chvíli vyprostil jednu a pak druhou nohu. Koně jsou od přírody lekavá zvířata, a když se vylekají, mají tendenci prchat. Tady se Bubík ukázal jako profík, kterého nic nerozhází.

Jak to dřevo uvazuješ?
Já tahám teď na řetízek – ten se omotá kolem klády a zahákne se za koně na rozporku. Tahala jsem i s háky, které se zatlučou do klád a taky zapojí na rozporku. Je to rychlejší. Pro mě to bylo ale na začátek moc fyzicky náročné. Nemohla jsem to všechno unést – máte v rukou třeba šest řetězů s háky, do toho sekerku… Pro mě je zatím lepší řetízek. V lese, kde jsme teď, by ty háky byly určitě lepší – rychlejší.

Neomezuje tě nějak, že jsi oproti koni taková drobná?
To bývá zajímavý, když mu dávám postroje. On je na mě ale hodnej, dává hlavu dolů. Kdyby se mnou nespolupracoval, tak mu nedám ani uzdu.

Takže si ho strojíš sama?
Ano.

Stává se, že nemá náladu a nechce se strojit?
To asi ne. Já ho vždycky překecám. Nakonec mi vždycky tu hlavu dolů dá a udidlo si vezme. Občas, když s ním týden nepracujeme, už i sám chce. A když vezmu chomout, tak už si přijde do stáje, protože ví, že se jde dělat. Když ale chodíme každý den, tak vidí chomout a už na mě kouká pohledem „Fakt, dneska taky?“. Musí se najít dobrý poměr odpočinku a práce. Když je dobrý kočí, koně práce v lese baví.

Kde všude taháte? Kolem Vrchlabí, nebo jezdíte i dál?
Jen tady v okolí. Zatím se nám to teprve rozjíždí. S koněm se tahá třeba v KRNAPu, protože kůň je k přírodě šetrný – mnohem šetrnější než traktor. Traktor toho dá samozřejmě víc – uveze najednou několik kubíků. Kůň utáhne jeden nebo dva kubíky (záleží na sortimentu a na terénu), ale zase neničí les. Lidé si často raději zaplatí levnější a rychlejší traktor. Co se týče Vrchlabí, tak tady se ještě s koněm tahá dost. Jsou na to určitě i evropské dotace, které podporují návrat koní do lesů. Je strašná škoda, že v revíru Podhůří pro koně uplatnění není, sháníme tedy práci v širším okolí. Tady to ale dobře známe, rádi bychom tahali i v „našem revíru“.

Umíš taky pokácet strom?
Když je potřeba, tak pokácím, ale určitě se tím neživím.

Když jsem vás tu s Bubíkem chvíli pozorovala, tak to vypadá, že tě to tu baví.
Je to dřina, ale mám to ráda. Práce v lese mě opravdu naplňuje. Občas mě večer bolí celej člověk, ale nedovedu si představit, že bych dělala něco jiného. I proto jsem dálkově studovala lesnickou akademii v Trutnově. Na denní studium by to s rodinou nešlo. Bylo to náročný, ale zvládli jsme to všichni.

Malá blondýnka pracuje v lese s obrovským koněm. Jak na tebe ostatní reagují? Co na to říkali doma?
Setkala jsem se i s reakcí „Cože? Ty a tahat?“. Jinak ale můžu říct, že mám teď vlastně všechno – skvělou rodinu. Partner mě v tahání s koněm od začátku podporuje, chodí se mnou do lesa. Bojí se, abych si něco neudělala. Jsem moc ráda, že mi pomáhá. Vždycky je to ve dvou lepší. A doma máme dvě skvělý děti. Podporují mě i kamarádi a známí. S výběrem koně mi pomohl Lukáš Hrodek, který tahá už asi 20 let. Vzal mě i párkrát do lesa a učil mě s Bubíkem. To bylo skvělá škola! A chtěla bych poděkovat i Omelkovým za jejich podporu a že mi fandí.

Co máš úplně nejradši na práci s Bubíkem?
Asi ta vzájemná důvěra. Má o sedm set kilo víc než já a kdyby chtěl, tak se mnou odejde (nebo možná i beze mě). Ta práce je nebezpečná. Je potřeba být pořád ve střehu. Tady chyby bolí koně i kočího. To můžu už říct z vlastní zkušenosti. Přesto je krásný to propojení lesa, koně a člověka. Takže ano, nejhezčí je být venku a navíc s koněm, kterého jsem vždycky chtěla. Nikdy by mě nenapadlo, že budu mít koně do lesa a o to je to možná ještě hezčí. V lese dělám už dlouho a najednou se to tak hezky spojilo.

Eva Vernerová
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jakub Králíček, jakubkralicek.com