Jakmile podobné dobrodružství okusíš, toužíš to zažít znovu, říká Ivan Mitrus

Ivan Mitrus se 30. ledna 2020 vydal na pouť ze Sicílie až na nejsevernější bod kontinentální Evropy, norský mys Nordkapp. Na cestu si vydělal během roku a půl práce v Irsku, vyrážel asi se 140 tisíci korunami. Rozhodl se putovat sám, aby lépe poznal sám sebe. Vzal s sebou minimum vybavení, protože, jak Ivan říká, váha batohu je nesmírně důležitá. Jeho výbavu tedy tvořilo pár kusů oblečení, vařič, solární nabíječka, svítilna, filtr na vodu, základní hygiena, tarp, karimatka a trekingové hole. Na své cestě potkal mnoho zajímavých lidí a zažil výjimečné okamžiky.

Ivane, jak dlouhá tvoje cesta nakonec byla a kolik dnů přesně trvala?
Cesta byla dlouhá necelých 8700 km a trvala přesně 545 dní.

Měl jsi přibližně takový čas v plánu?
Ano, počítal jsem přibližně s rokem a půl. Vyrážel jsem v lednu, konec by mi tedy vycházel někdy na říjen. Počítal jsem se zimní pauzou. Samozřejmě, že s covidem jsem se musel vypořádat, trochu mě zdržel, ale nijak výrazně mi to plány nezměnilo.

Kolik bot jsi za svoji cestu prošlapal?
Měl jsem pět párů bot vlastních a šestý pár jsem dostal v Itálii. V těch darovaných jsem ale ušel jen pár set kilometrů, protože to byly boty spíš na chození ve městě než na turistiku v horách. Jak jen to šlo, musel jsem je vystřídat – bylo mi v nich nepříjemně, dokonce mi slezl i nehet.

Kdo a za jakých okolností ti je daroval?
To jsem v Itálii přespával na místním fotbalovém hřišti. Dal jsem se tam do řeči s jedním sympatickým klukem. Když viděl, v jakém stavu jsou mé boty, donesl mi pěkné, nové, ale bohužel ne moc vhodné. Určitě mi ale pomohl, bylo to od něj hezké.

Kde ještě jsi většinou přespával?
Kde se dalo. Kromě fotbalových hřišť třeba v opuštěných domech. První noc v Německu jsem strávil dokonce na hradě. Rád jsem spal jen tak pod širákem. Ve Skandinávii zase byla spousta turistických přístřešků. Plánoval jsem podle nich i etapy, abych nemusel stavět stan. Buď to byly otevřené přístřešky pouze se stříškou proti větru, nebo luxusní chatičky otevřené pro veřejnost – ty ale byly většinou jen na hodně málo přístupných místech.

Nebál ses spát v opuštěných domech? Třeba i kvůli tomu, že se dopouštíš něčeho nelegálního?
Toho jsem se bál! Lepší to bylo v objektech uprostřed lesů. Jednou jsem ale přespával v opuštěné budově poblíž silnice, a to jsem měl vážně strach, aby mě tam někdo nevyhmátl. Večer jsem se tam schoval a hned ráno vyrazil dál.

Při své cestě jsi určitě potkal spoustu lidí. Zůstáváš s některými dodnes v kontaktu?
Ano! Dokonce jsem některé pozval k nám do Krkonoš. Vypadá to, že přátelé z Německa snad i dorazí. Při putování jsem si bral kontakty na ty, kteří mě zvali k sobě domů, a když jsem cestu dokončil, posílal jsem jim z Nordkappu pohledy. Chtěl jsem jim udělat radost a alespoň touto formou jim ještě jednou poděkovat. Spoustu kamarádů jsem získal i v zimě, kdy jsem pracoval v kempu. S nimi si stále píšu.

Zastavme se u tvé zimní přestávky.
To jsem byl už na jihu Švédska. Pomalu začínalo mrznout, zima se blížila a já potřeboval najít místo, kde ji přečkám. Snad každého, koho jsem potkal, jsem se ptal, jestli neví o nějaké práci. Až jsem přišel k jedné osadě, kde mi jeden pán nabídl, že si o tom spolu promluvíme. Vzal mě na recepci, kde jsem se seznámil s dalšími dobrovolníky, a dříve, než jsme si stihli skutečně promluvit, už jsem v kuchyni krájel mrkev. Zůstal jsem tam nakonec půl roku. Šlo o rekreační středisko, kde jsem stihl ještě závěr sezóny. Dokud jezdili hosté, pomáhal jsem v kuchyni, a když sezóna skončila, maloval jsem pokoje a staral se o jejich přípravu na sezónu následující.

Kdy a kde jsi prožíval největší krizi?
První krizi jsem měl už na Sicílii. Před Catánií je rovná plocha, žádné kopce. Pražilo slunce a nebylo se kde schovat. I když byl únor, dosahovala teplota 25 °C. Nebyl jsem na takové teplo zvyklý, těžko jsem sháněl vodu. A na další si vzpomínám v Norsku. Měl jsem jít 30 kilometrů, což už pro mě v tu dobu nebylo zase tak moc, ale já byl tak unavený a bez chuti, že mi cesta vůbec neubíhala. Bylo to pro mě složité, ale zvládl jsem to.

Napadlo tě dokonce, že bys to „zabalil“ a vrátil se domů?
Ne, to ne. Jen jsem si někdy říkal, co tam vlastně dělám, na co jsem se to dal… Ale zabalit jsem to nechtěl. Naopak, často jsem si uvědomoval, že jsem šťastný a spokojený s tím, co dělám.

A naopak, jaký sis odnesl nejpříjemnější nebo nejdojemnější zážitek?
Zážitků mám mnoho. Hlavně ze setkání s lidmi. Krásné bylo také, když jsem v Dánsku slyšel troubení jelenů v říji. Byl to takový první záchvěv Skandinávie, vysněné části mého cestování. A nejsilnějším, nejemotivnějším zážitkem bylo pro mě určitě dokončení cesty. Myslím, že na ten okamžik do smrti nezapomenu.

Hodně času jsi trávil jen sám se sebou. Dozvěděl ses o sobě něco, co jsi do té doby netušil?
Bral jsem to jako zkoušku, jestli tak dlouho sám se sebou vydržím. To mi problém nedělalo, v tomto směru jsem obstál. Je pravda, že jsem lehce introvertní a bývám rád sám. Dá se říci, že jsem často od lidí i utíkal. Když jsem se ale při putování už příliš dlouho s nikým nesetkal, těšil jsem se a kontakty jsem vyhledával. Zároveň to byla i zkouška, jestli se dovedu sám o sebe postarat ve chvílích, kdy široko daleko nikdo jiný není. Mohlo se stát ledacos, ale s tím, co se stalo, jsem se naštěstí vypořádat dokázal.

S čím jsi absolutně nepočítal?
Se situací kolem covidu. V době, kdy jsem vyrážel, to byla záležitost Číny a v Evropě se onemocnění vyskytovalo jen ojediněle. Nečekal jsem, co může nastat. A co mě překvapilo v dobrém? Velmi mě překvapila pohostinnost lidí v Německu. O Itálii je to známé a já to mohu jen potvrdit. V Německu jsem to ale tolik nepředpokládal.

Ve které zemi byli lidé naopak nejvíce odtažití?
Možná ve Švýcarsku. Vyvážila to ale tamní nádherná příroda. Alpy jsou prostě nádherné.

Která divoce žijící zvířata jsi cestou viděl?
Ve Švýcarsku jsem potkával lišky, v Itálii divočáky. Jednou jsem si v lese dělal u stanu večeři a uslyšel jsem chrochtání. Jeden divočák šel proti mně. Postavil jsem se, aby si mě všiml, a on utekl. V Dánsku jsem už zmiňoval jeleny. Ve Švédsku jsem měl možnost zahlédnout losy. Jsou to ale plachá zvířata, viděl jsem je jen z dálky. Severněji, v Norsku, jsem se setkával s obrovskými stády (třeba i po sto kusech) sobů. Ti už tak plaší nejsou. Místní obyvatelé je chovají jako hospodářská zvířata a pobíhají i ve volné přírodě. Ve Skandinávii žijí vlci a medvědi. Na vlastní oči jsem je sice neviděl, ale jejich stopy ano.

Nebál ses, že bys přeci jen mohl na nějakého vlka nebo medvěda narazit?
Prý mají výborný sluch a jsou plaší. Pokud se necítí ohroženi, nezaútočí. Snažil jsem se tedy být dostatečně hlučný, abych o sobě dával vědět a nedostal jsem se do jejich bezprostřední blízkosti. Na druhou stranu jsem si medvěda docela přál vidět. Alespoň se mi poštěstilo jít přímo v medvědích stopách. I to byl silný zážitek. Nakonec je nejnebezpečnější tvor asi člověk…

Měl jsi tedy někdy i strach z lidí?
První večer v Dánsku, kdy jsem přespával v jednom otevřeném přístřešku poblíž silnice, jsem si za tmy kolem jedenácti hodin večer všiml, že ke mně kráčí nějaký člověk. Divně se kolíbal a na vodítku měl psa. Rozsvítil jsem čelovku, aby o mně věděl. Když zjistil, že je přístřešek obsazený, otočil se a šel pryč. Napadlo mě, že by to mohl být někdo z místních, a zavolal jsem na něj, že je tam ještě dost místa. Nakonec jsme spolu poseděli a popovídali. Prý si tam občas chodí vypít pár piv. Vyprávěl mi o své minulosti. Býval bezdomovec, měl problémy i s drogami. Dnes má ženu, žijí spolu v domě a chtějí založit rodinu. Žije spokojený život bez drog. Bylo to moc příjemné setkání. Chtěl mě pohostit a dokonce donést nový spacák. Odmítl jsem, protože byl moc velký a já měl svůj spacák dobrý. Nakonec mi daroval alespoň powerbanku. I když jsem jednu měl, přijal jsem ji, abych mu udělal radost.

Mluvil jsi už o švýcarské přírodě. Ve kterých dalších krajích na tebe příroda nejvíce zapůsobila?
Určitě v Norsku. To je jedna z nejhezčích zemí. Hory, zbytky sněhu, hluboká jezera, divoké řeky… Místy opravdu na nikoho nenarazíš, je to divočina, na kterou jsem se moc těšil. Norská příroda byla pro mě top. Příjemně mě překvapila Itálie. Šel jsem přes Apeniny, což jsou také krásné hory.

Jaký jsi zažil největší mráz a největší teplo?
Tuším, že největší mráz jsem zažil už v Itálii. Nevím přesně, kolik mohlo být stupňů, ale když jsem se ráno probouzel, měl jsem lahev s vodou zamrzlou. A největší teploty mě zastihly také v Itálii, na severu, v Lombardii. Byl jsem tam v červnu a slunce peklo opravdu pořádně. Stupně jsem nesledoval. Někdy jsem nevnímal ani čas… a i na tom bylo něco krásného.

Jaké byly tvé bezprostřední prožitky, když jsi dorazil do cíle?
Úžasný pocit, že jsem to dokázal, a zároveň smutek z toho, že jsem u konce. Poprvé v životě jsem byl šťastný z toho, co dělám, a najednou to mělo skončit. Na jednu stranu jsem se už samozřejmě těšil domů, na stranu druhou bych to ještě oddálil.

Komu prvnímu ses ozval, abys mu radostnou zprávu sdělil?
Tátovi. Gratuloval mi a už z jeho hlasu jsem poznal, že je dojatý. Po něm mám takovéhle nápady. Byl na mě pyšný. S rodiči jsem byl v kontaktu v průběhu celé cesty. Věděl jsem, že hlavně pro mamku to nebylo lehké.

Na co ses v Čechách nejvíce těšil?
Na domov, rodinu a přátele. Na takové ty zaběhnuté samozřejmé věci, které po čase člověku chybí. Třeba i na nedělní oběd u babičky.

Co dobrého ti babička na uvítanou připravila?
Objednal jsem si dršťkovou polévku. Úplně na přivítanou to ale nebylo. Nevěděla totiž, kdy přesně se vrátím, chtěl jsem, aby to bylo překvapení.

Jak tě tedy přivítali doma?
O mém návratu věděli jen táta a brácha. Táta žije v Praze, tak mě vyzvedl na letišti. Protože občas létá balónem, půjčil si od šéfa z práce balón a odjeli jsme do Krkonoš. U domu čekal brácha. Překvapili jsme mamku a babičku, druhou babičku a dědu jsme navštívili o den později a společně pak letěli balónem. Všichni jsme byli ze setkání dojatí.

Jak těžké pro tebe bude zařadit se znovu do „normálního“ života?
Pomalu si začínám zvykat. Už týden jsem v tomto sroubku a až si připravím nějaké přednášky a až budu hotový, najdu si nějakou práci. Myslím si ale, že za čas mě zase bude lákat nějaké dobrodružství. Jakmile něco podobného jednou okusíš, toužíš to prožít znovu.

Máš na mysli už něco konkrétního?
To ne. Až se nápad zrodí, pokusím se ho zrealizovat.

Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: Jiří V. Novotný, archiv Ivana Mitruse