Středa

29. září 2021

Nyní

14°

Zítra

12°

Svátek má

Ta hora byla krásná a já počítal, že budu muset něco obětovat

20. 8. 2021

page.Name
Rozhovor s Radkem Grohem jsme si domlouvali už v březnu letošního roku. Nezdálo se na tom nic složitého, bydlíme asi čtyři kilometry od sebe. Jednoduché to ale nakonec nebylo. Nejdříve jsme ho museli odložit kvůli lockdownu, a když už by to bývalo šlo, odjel Radek na výpravu do Nepálu. Nikdo netušil, jak dramatická výprava to bude.

Do Nepálu jsi koncem května odjížděl s naším dalším vynikajícím horolezcem Markem Holečkem, abyste zdolali 7162 metrů vysoký vrchol hory Baruntse. Jak jste se vy dva dali dohromady?
Naše kamarádství trvá už dlouho, odhaduji tak deset let. Seznámili jsme se v Krkonoších, na jedné takové divoké „pitce“, a okamžitě jsme si rozuměli.

Kolik společných výstupů jste měli před zdoláváním Baruntse za sebou?
Ve skalách jich je bezpočet. Vážné, ve velehorách, máme dva: v roce 2019 jsme udělali prvovýstup na severní Huandoy a letos právě v Nepálu na Baruntse.

Proč jste zvolili právě Baruntse?
Baruntse je krásná hora v samém srdci Himálaje. Navíc její západní, do té doby neprostoupená stěna představovala pro lezecký svět vzrušující výzvu.

Jednalo se o prvovýstup a cestu jste zdolávali alpským stylem. Vysvětli prosím pojem „alpský styl“.
Když to pro čtenáře velmi zjednoduším, alpský styl představuje sportovně-filozofický přístup k horolezení, kdy stoupáme ze základního tábora na horu bez jakékoli podpory, fixního jištění a šerpů. Samozřejmostí je absence umělého kyslíku. Opakem alpského stylu je styl expediční, kdy se s pomocí podpůrných týmů budují výškové tábory, mezi kterými se následně horolezci pohybují.

Radoslav Groh

Narodil se 23. března 1989 ve Dvoře Králové, v rodině, kde všichni sportovali. Každou volnou chvíli trávili v Krkonoších, až se v době, kdy Radek nastupoval do deváté třídy, přestěhovali do Vrchlabí. Mateřským oddílem mu byla Tělovýchovná jednota Dvůr Králové, ve Vrchlabí pak přešel k běžeckému lyžování. Radek studoval na vrchlabském gymnáziu, ve třetím ročníku přešel na sportovní gymnázium vJilemnici. Po maturitě nastoupil na Vysokou školu ekonomie a managementu do Prahy a mimo to se stal dobrovolným členem Horské služby Krkonoše. Radek je mistrem republiky a vítězem českého i středoevropského poháru ve skialpinismu. Mimo jiné vystoupali v září roku 2016 společně s Jindřichem Hudečkem jako první Češi na Fitz Roy v Patagonii a v červenci 2018 s dalšími českými horolezci na osmitisícovku Nanga Parbat.


Jaký je tvůj názor na takové expediční výstupy?
Fandím každému, kdo se do hor vydá. Na horolezectví je krásná právě ta ohromná pestrost. Pokud tam chce někdo lézt s kyslíkem, ať leze s kyslíkem, a když se rozhodne letět balónem, ať letí. Osobně si vybírám hory, kam se davy nehrnou, a tak se mi to líbí.

Jak dlouho vám cesta na vrchol trvala?
Na vrchol jsme se ze základního tábora dostali za šest dní.

Vrcholu jste sice dosáhli, ale jak prohlásil Marek Holeček, byla to jeho první výprava, kdy v mlze a vánici ani vrchol neviděl. Tedy žádné výhledy a fotodokumentace... Není ti to trochu líto?
Ani ne, já měl z vrcholu radost i tak. Jsem prostě vrcholový typ. Někteří horolezci občas používají takové to klišé, že je to jen polovina cesty. Já mám radost, i když si třeba vyběhnu na Žalý. Je pravda, že na Baruntse nebylo nic, vichřice už divočila a já vrchol identifikoval jen podle toho, že jsem se plazil do kopce a pak zase z kopce. Ale nevadilo mi to, v tu chvíli jsem řešil jiné věci.

Počasí se prudce zhoršovalo, sněhová bouře vám znemožnila sestup dolů. Byla snad chyba v předpovědi?
Žádná chyba. Měli jsme excelentní předpověď od Aleny Zárybnické. Když nastupuješ do stěny, máš dotaci nějakého počasí. Lezecké obtíže byly tak velké, že nám znemožňovaly rychlejší postup. Zkrátka jsme vzhledem k lezeckým obtížím nedokázali postupovat dost rychle. Pěkné počasí jsme prošustrovali a pak přišla perioda špatného. Naštěstí nás zastihlo až ve finále a zastavilo nás bezprostředně pod vrcholem. Zasekli jsme se ve výšce okolo sedmi tisíc metrů, ale zároveň jsme měli velké štěstí. Kdyby nás to chytlo ještě ve stěně, bylo by to daleko nepříjemnější.

Na čtyři dny jste uvízli v malém stanu. Na internetu proběhla informace, že jste zůstali s promočenými spacáky i oblečením a pocitová teplota dosahovala –40 °C. Jak je možné, že vám věci nezmrzly?
Vidíš, to je ten internet. Jedna informace jasně vyvrací druhou. Bylo to tak, že se přihnal cyklón, který počasí míchal, chvíli byla zima, pak zase velká vlhkost – bylo to nepříjemné, ale my Krkonošáci víme, že každá vánice jednou skončí. A my tak věřili, že šanci na sestup dostaneme. Spíš mě znepokojovalo to extrémní sněžení a tím pádem riziko lavin. Reálnějším nebezpečím než to, že bychom zmrzli nebo se navzájem snědli, bylo právě nebezpečí, že by nás při sestupu mohla strhnout lavina.

Jak může v těchto podmínkách člověk vůbec přežít?
Ve výšce sedmi tisíc metrů organizmus pochopitelně strádá. Už neregeneruje, poměrně svižně spaluje energetické zásoby. Nejdůležitější je zajistit příjem tekutin. Vodu získáváš tak, že na plynovém vařiči rozváříš sníh. Záleží na tom, jak dlouho bomba vydrží. Nedostatek potravy je nepříjemný, ale dá se vydržet relativně dlouho.

Jak jste řešili, když jste potřebovali na záchod?
Vzhledem k tomu, že máš malý příjem, tak ti velká strana odpadne. A čůrání? To je roztomilý – do nějaké lahve nebo obalu od jídla.

Opět budu citovat Máru Holečka: „Celý den ležíme beze slov vedle sebe, kdy těžké myšlenky putují v našich hlavách…“ To asi čas utíká hodně pomalu. Co se v té tvé hlavě odehrávalo?
Uhlídat hlavu je při vypjatých situacích náročné. Snažil jsem se to brát pozitivně. Měl jsem radost, že vrchol už je za námi a nás tak čeká už jen cesta dolů. Nutil jsem se číst. Měl jsem v mobilu staženého kompletního Havlíčka, ale ta jeho psychologická dramata mi tam nahoře nějak „nechutnala“. A tak jsem přešel na Saturnina a Máj.

Ty a Mára, dva parťáci, musí být nejen ve výborné fyzické kondici, ale určitě je důležité, abyste si rozuměli i po stránce lidské. Měli jste přesto v těch extrémních podmínkách nějakou krizi i mezi sebou?
Neměli. Rozumíme si. Mára je typicky romantický hrdina a jako takový má některé nectnosti, ale k tomu hromadu skvělých vlastností. Pokaždé, když bylo třeba, vzájemně jsme se podporovali. Vlastní výstup byl dost náročný a často nebezpečný a v takových podmínkách není prostor na hádky.

Kdo z vás je větší optimista?
Oba jsme nenapravitelní životní optimisté! Bez toho by snad na ty hory lézt nešlo…

Před osmi lety se o výstup na Baruntse pokoušeli Jakub Vaněk a Petr Machold. Od té doby je už nikdo neviděl. To muselo být i pro vás velmi stresující. Víš, co se jim tenkrát stalo?
Samozřejmě, že jejich příběh znám. Stalo se to v roce 2013, dobře si to pamatuji. Vté době jsem hodně závodil na skialpech a Petr Machold skialpové závody pořádal. Vzpomínám, jak já teprve po horolezectví pokukoval, a právě výpravu Petra a Kuby jsem sledoval. Před jejich odjezdem jsem byl pyšný na to, že takového borce znám. Když jsem se pak dozvěděl, že mají problémy, dlouho jsem věřil, že to dobře dopadne. Bohužel se už nevrátili. Během celé naší nepálské kampaně jsem na ně často vzpomínal.

Konečně doma. Neřekl sis, že už máš hor plné zuby a alespoň na čas si od nich dáš pokoj?
Kdybych mohl, jel bych zítra znova. Sestra Karolína včera odjela na Gašerbrum, vezl jsem ji na letiště a hned se mi začalo stýskat – po té show, po tom adrenalinu… Mám to rád. Doufám, že už brzy zase někam vyrazím.

Viděla jsem vaše fotky bezprostředně po návratu. Velká změna. Kolik kilogramů jsi tam nechal?
Odhaduji, že kolem osmi až deseti kilo. Smutné je, že ti ubývají svaly a ne tuk. Po návratu do Káthmandú, kde jsme se museli zdržet kvůli covidovým opatřením, ale nastalo nezřízené obžerství a opilství, tak si myslím, že jsem to dohnal už tam. A samozřejmě, že doma v tom pokračuji. Před naším setkáním jsem se raději byl ještě proběhnout po Hraběnce. To je maličkost, zdravý organizmus je nenasytný a brzy se s tím vyrovná. Větším problémem bývají omrzliny, ale těch jsem se naštěstí vyvaroval.

Kdy, s kým a kam se chystáš na další výpravu?
Byl bych moc rád, kdybych se ještě letos dostal do pořádných hor. Nejlépe do zimní Patagonie. Uvidíme, jaká budou pandemická opatření. Jinak máme velké plány! Za rok bych chtěl s Márou zdolat fenomenální Mašerbrum, anebo, pro mě zcela srdcový, Nanga Parbat, jeho Rupálskou stěnu (to je největší stěna na světě). Anebo krásné stále panenské vrcholy v Hiundúkuši. Máme tam vazbu i na Krkonoše. Před padesáti lety tu Honza Červinka vedl silnou expedici, na kterou bychom mohli navázat. Rád bych se také někam vydal s lyžemi. Je toho hrozně moc.

Co na tvé nadšení říkají rodiče a sourozenci?
S mamkou máme báječný vztah, celý život mě ve všem podporovala. Navíc byla i mojí trenérkou, ať už při atletice, tak i skialpinismu. Ona ví, že mě dobře připravila a že udělám vždy maximum pro to, aby vše dobře dopadlo. Tatínek je svérázný a i když horolezectví příliš nefandí, vím, že to také prožívá. Nejintenzivněji to určitě zasahuje moji přítelkyni Kristýnu, je mi líto, že někdy musí zažívat nepříjemné chvíle, a uvědomuji si, že je to ode mě sobecké.

Radkova přítelkyně Kristýna zrovna byla doma. Chopila jsem se tedy šance a rovnou vyzpovídala i ji. Kristýno, prozraď mi prosím, jak jsi Radkovu výpravu na Baruntse prožívala.
Samozřejmě, že jsem byla hodně nervózní. Měla jsem velkou oporu ve svojí rodině, Ráďově rodině i v kamarádech a v zaměstnání. Těžké to bylo od samého začátku, dostávala jsem jednu horší zprávu než druhou. Věděla jsem, že jde o prvovýstup severozápadní stěnou a oni to musí vylézt, protože cesta zpět tudy není možná. Světlejší moment byl v neděli. V pondělí jsem pak myslela, že vylezou na vrchol, ale uvízli těsně pod ním. V úterý ho přelezli, bohužel asi sto metrů pod ním je zastihlo nepříznivé počasí a další čtyři dny jim nedovolilo pokračovat v sestupu. Byly to nervy od začátku až do konce.

Měla jsi možnost být s Radkem v kontaktu?
Ráďa byl už na několika expedicích. Pokaždé jsem s ním byla v kontaktu. I tentokrát jsem měla číslo na jejich satelitní telefon. Poprvé to ale bylo medializované. Byla jsem ve spojení i s Karolínou (přítelkyní Máry Holečka). Mára psal více dramaticky, nemohla jsem si tedy žít jen v takové, možná i naivní, iluzi, ve které mě vždy udržovaly uklidňující a pozitivní zprávy od Radka. Nebylo to snadné.

Nepokoušela ses někdy Radkovi horolezecké výpravy rozmluvit?
Určitě nechci nikoho měnit. Věděla jsem, že jdu do života s horolezcem. Vím, že to k němu patří a v horách je nejšťastnější. Respektuji to a fandím mu.

Tebe horolezectví neláká?
Mám ráda svůj komfort, nevydržela bych se ani dva dny nemýt. Miluji hory, miluji Krkonoše, běžky, skialpy, skály, ale nemám v tomto vysoké ambice. Zůstanu asi především fanouškem a lezcem – amatérem.


Gabriela Jakoubková

redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Radoslava Groha