Dr. Max? Ten klub byl famózní. To byl velkej svět, říká Martin Jandura

Kdy se začala psát historie tvého působení u Dr. Maxe?
Já bych s dovolením začal ještě malou oklikou. Původním otcem myšlenky vybudovat klub Dr. Max je Vlado Andraško. On měl nápad koupit onu nemovitost a udělat ji ve stylu, v jakém klub později byl. To znamená udělat tam velkou diskotéku. Jemu tedy patří dík, že ten klub vznikl.

Jenom pro časové ukotvení, bavíme se o jakém roce?
Fakt nevím… Asi 1992.

A jak ses k tomu přichomejtl ty?
Když Vlado začal provozovat klub Dr. Max, tak já jsem byl v tu dobu dlouhodobě na Kostarice, kam jsem byl pozvaný jako DJ. Následně vedle DJ tam ze mě byl ještě vedoucí hotelu a promotér koncertů. Dělali jsme koncerty kapel nebo interpretů jako například Inner Circle, Snow, Eros Ramazzotti, Jon Secada a další latinskoamerické hvězdy. Tam jsem koncertům přišel na chuť. Když jsem pak pracovně létal do Miami, tak jsem okukoval tamní kluby, abych viděl, jak to funguje. A právě Vlado, který v tu dobu chodil s mojí sestrou, mně zavolal a řekl „přileť, mám tady klub, něco vymyslíme“. A mě to na Kostarice už přestalo zhruba po pěti letech bavit, tak jsem řekl OK a že se vracím.

Jaké jste nastavili po tvém návratu aranžmá?
Vlado byl majitel, já jsem byl ředitel a začal jsem se tam rozkoukávat. Po návratu z Latinské Ameriky to bylo pro mne nové prostředí. Ale nějakým způsobem jsem to chytil do ruky a po dvou letech jsme se s Vladem dohodli, že si to celé vezmu do nájmu. On moc nevěřil tomu, že to dopadne. Nicméně já jsem věděl, že mám volnou ruku a byl jsem motivován tím, kam až lze ten klub dotáhnout. Díky zkušenostem z Kostariky jsem tam začínal s českýma „no name kapelama“ a pak už to šlo dál. Sledovali jsme, co lidí chtějí a jak jsou senzitivní na vstup a cenu.

Dobu 90. let už si dnes asi málokdo vybavuje, ale mnozí na ni vzpomínají. Jaká to byla doba?
To byl „velkej svět“ (blažený smích). Byla to super doba, kdy štěstí přálo připraveným. Ale občas to byl systém pokus-omyl. Když jsem k Maxovi nastoupil, tak byl vyhlášený tím, že to byl Kinderclub. Fakt tam chodily děti. Díky tomu, že to všichni nějakým způsobem akceptovali a měli přivřený oči, tak se víkendový noční bordel soustředil do Harty a v centru Vrchlabí byl klid. Ale pro mě začal být problém tím, že jsem tam chtěl mít lidi, kteří jsou movitější a kteří tam nechají nějakou tu korunu. S nálepkou Kinderclub jsem hodně bojoval. Pak jsem udělal radikální řez a řešili jsme to tak, že jsme tam nastavili věkovou hranici pro vstup.

Na to si vzpomínám, že kluci mohli od 18ti let.
Jo, tak nějak to bylo. Kluci od osmnácti a holky o něco méně. Hlavně jsem chtěl, aby tam ostraha nepouštěla děti. Nechtěl jsem mít problém s policií a hlavně chtěl jsem ten klub posunout trochu dál.

Několikrát už tu zaznělo označení Kinderclub. Kdo ho vymyslel?
Asi já. Nebo já už nevím, jak vzniklo. Ale vadilo mi to. Protože provozuješ klub, chceš tam mít zajímavé kapely, zajímavé DJ a byla z toho skoro mateřská školka.

Vzpomínky na dobu 90. let se teď vracejí, například v souvislosti i s nedávno vysílaným seriálem Devadesátky. Ta doba se připomíná jako překotná, nespoutaná a hodně svébytná. Takže Dr. Max se svým otevřením strefil do správné chvíle…
Určitě, stoprocentně. Po revoluci byl každý ještě tak trochu urvaný od řetězu. Já věděl, že klub má potenciál a je tu síla, která dokáže vydělávat peníze. Proto už i z toho důvodu mi vadilo, že tam chodily malý děti. Rovnice byla jednoduchá, když by tam začaly jezdit zajímavé kapely, začala by chodit i zajímavější a movitější klientela a úroveň klubu by šla nahoru.

Vrchlabí je v pohraničí, tedy daleko od velkých měst. A najednou tu vyrostl prémiový klub, do kterého jezdila půlka republiky. Jak se to povedlo?
Já nevím. To byl nápad Vlada, kterému se líbil ten kulturák a koupil ho. Je fakt, že ten klub měl už od začátku výbornej koncept a myšlenku. Ano, negativum bylo, že Vrchlabí není spádová oblast, ale i přesto sem jezdili pravidelně partičky lidí z Prahy, Boleslavi, Liberce, Hradce Králové a podobně. Asi největší průkazní rovinou oblíbenosti klubu kromě skvělé návštěvnosti byl trojnásobný titul „Nejoblíbenější klub ČR v kapacitě nad 600 lidí. Za námi zůstal například Music park Praha, Babylon Liberec a tak dále. Discoland Sylvie se soutěže nezúčastnil (smích).

Co v něm vlastně bylo předtím?
Bylo to tam vyhlášené, dělaly se tam například taneční a nedělní čaje. Takže to mělo nějakou kontinuitu. Pak to bylo nějakou dobu zavřený a po revoluci to šlo do jedné z prvních aukcí. A Vlado to trefil, jak se říká, na první dobrou.

Dr. Max byl proslulý, že v každém ze tří pater něco bylo. To bylo od samého začátku?
Když jsem tam přišel já, tak tam byla krčma, hlavní sál, horní bar a pokoje nahoře. V tom jsem pokračoval a za mě tam pak vyrostl Red Bull bar a Tropy bar na hlavním sále. Ten původní bar už totiž nestíhal. Myslím, že se to vyplatilo, protože lidi se pak úplně komfortně rozprskli po baráku a ty peníze skutečně utráceli. Když to shrnu, měli jsme v jednom baráku „tři diskotéky a osm barů“. To byl unikát a byl to i claim (slogan, které se pojí s produktem a obecně řečeno tvoří jeho image, pozn. autora) celého klubu. Každý si našel to svoje.

Když Dr. Max začínal, tak to byl klub prioritně zaměřený na diskotéky. Po jak dlouhé době jste došli k poznání, že by se tam mohly konat i koncerty?
Já úplně přesně nevím, kdy byl Dr. Max oficiálně otevřený. To je otázka na Vlada. Já jsem se vrátil, když už klub zhruba dva roky běžel. A když jsem nastoupil, tak jsem se půl roku nebo rok rozkoukával. Nějaké koncerty už probíhaly, nicméně když jsem to vzal do nájmu, tak jsem do toho začal pořádně investovat a začal zvát i známé kapely. I když to mnohdy bylo o provaru, tak to byla velká investice do jména klubu.

Jakou měl vůbec Dr. Max kapacitu?
Oficiální kapacitu měl 300 lidí, ale nám se tam za večer protočilo i 1500 lidí. Pamatuji, když třeba přijeli Chinaski a začali zvučit a nebo při koncertu vyzývali lidi, aby skákali či tleskali, tak jsem úplně cítil, jak se ten barák „houpe“. Něco podobného bylo, když tady hráli Lunetic. Tuhle kapelu, kterou já jsem tehdy vůbec neznal, mi poradil Aleš Bleha. To byla taky taková zajímavá story.

Tak povídej.
Netajím se tím, že jsem si u kapel nechal radit. A tak jsem se ptal Blehy, který poslouchal house, byl promotérem tanečních akcí a legendárního festivalu Summer of Love, jakou kapelu by mi doporučil. A on na to, že Lunetic. Vůbec nic mi to neříkalo... Řekl mi „jednou vstaň brzo a podívej se na Eso“. Nemohl jsem uvěřit, že mi Aleš Bleha radí tohle. Tak jsem řekl OK, objednám to. Zavolal jsem manažerovi Lunetiků a domluvili jsme si nějaký termín za půl roku a cena byla 15 tisíc korun. Za tři měsíce šla jejich cena brutálně nahoru a já už věděl, že to vyprodám. Volala mi jejich agentura, že zvedá cenu na 25 tisíc. V tu dobu už Lunetic vyprodávali haly a brali za koncert i 250 tisíc. Já věděl, že i za 25 tisíc jsem úplně v pohodě. A já na to, že nejde zvednout cena, že jde o porušení smlouvy a že nemám jitrnici na čele. A manažer na to „pane Jandura, chcete, aby vám přišlo pět neschopenek?“. Já na to „ne, to nechci, za 25 tisíc to beru“ (smích). Přišlo pak asi 1200 lidí. Další povedený majstrštyk byli 666. S tím mi pomohl Franta Babka a nejen za to mu moc děkuji. On dělal na Universal Music a dostal možnost dělat promokoncerty zahraničním hvězdám. Právě díky Frantovi jste u Maxe mohli vidět všechny uvedené zahraniční kapely.

Můžeš jmenovat ještě další významné taneční či diskotékové kapely nebo rockové skupiny, které jsi u Maxe měl?
Jmenujme například Chinaski, Kabát, Katapult, Olympic, Wanastowi Vjecy, Žlutý pes, Ivan Mládek, Divokej Bill, Lunetic, No Name, Support Lesbiens, ze zahraničních například Imperio (Return to paradise), 666, DJ Visage,

Asi bychom ale neměli zapomenout na house party.
Ano, trefili jsme se v té době do trendu taneční scény a některé party byly naprosto famózní, jako například Max Parade. Z DJ jmenujme například DJ Loutka, DJ Bidlo, Ladida, DJ Tráva, Michal Burian, Marco Zaffarano. S line-upem mi hodně pomáhal Aleš Povr nebo Aleš Bleha.

Zmínil jsi, že Dr. Max byl jednu dobu Kinderclub. Na druhou stranu náctiletá mládež měla zábavu a měla možnost se i kde normálně seznámit. To dnes v takovém prostředí nemá…
Ten klub byl naprosto famózní, protože v něm si vybral prostor každý. Je nádherný, když teď zpětně potkávám páry, které se seznámily u Maxe. Já jsem vlastně díky Maxovi zvýšil populaci ve Vrchlabí. Bylo fajn, že se lidi uměli bavit a uměli spolu lépe komunikovat.

Dnes už to neumí?
Neříkám, že je něco špatně, ale jen hodnotím dobu. Ale je pravda, že dnes mají lidi k sobě daleko v komunikaci tváří v tvář. Řeší to přes mobily a sociální sítě a myslím si, že je to neskutečná škoda. Tehdy prostě byla zábava. Dnes, když jdeš do hospody na pivo, tak má každý v ruce mobil. Neříkám, že doba je úplně v háji, ale je mi to líto, když vidím, v jaké podobě to je. I o to horší dnes je dělat klub, protože to vyžaduje gradovat zábavu. Už bych to dnes nechtěl dělat.

Říkal jsi, že u Dr. Maxe byly tři diskotéky a osm barů. To bylo docela náročné na personál, že jo? Kde si sháněl lidi?
Fakt jsem asi měl kliku. Ten personál byl skvělý a chci jim takto zpětně všem poděkovat. Ty lidi byli fajn, bavilo je to. Druhou věcí je, že na tu dobu dostávali docela velké peníze. Věděl jsem, že když je dobře ohodnotím, tak nebudou loupit a bude je to bavit. V jednu dobu, když jsem byl třeba nespokojen, tak jsem někomu řekl „jestli se ti to tady nelíbí, tak tady můžeš skončit, ale máš na baru stejné peníze, jako pokladní v Delvitě za celý měsíc“. Kdekdo mi říkal, že lidi přeplácím, ale mně to nebylo líto. Oni si to vyběhali a zasloužili a já věděl, že na ně mám páku. Ale nemusel jsem jí použít, protože oni si práce vážili. Dodneška jsem za ně rád, protože bez těchto lidí bych to nedal. Mě bavilo i to, že mi tam jako ochranka ve svém volném čase pomáhala Městská policie. Oni měli přirozený respekt a znali lidi. A samozřejmě velký dík patří také rezidentním DJ, Lukáš Malý, Franta DJ Babka, DJ George, Láďa Jenček, Michal Šín, Martin Boreš, Martin Birtus, DJ UWA, Tryskáč Michal Souček a další. Byli to oni, kteří vládli vaší energií na tanečním parketě a starali se o vaši zábavu.

Co Dr. Max a drogy?
To mě potom ke konci opravdu hodně trápilo a nešlo tvrdit, že tam drogy nebyly. Byly. A byl jsem z toho špatnej. A drogy nesly na tržby další negativum. Byla určitá doba, kdy lidi dost kalili, když to takto řeknu bez příkras. A potom jsi najednou viděl lidi, kteří kdysi před sebou mívali láhev Jima Beama a teď seděli vysmátí a před sebou měli jen láhev vody. Zkrátka hulili nebo brali jedy. Ten přerod mě dost štval a to i kvůli tržbám, ale i kvůli tomu, že se měnila klientela a způsob její zábavy. S těmito lidmi bylo hrozně těžký pracovat. Já jsem drogy fakt odsuzoval a bylo mi líto, že tam tento trend nastupoval.

Nic netrvá věčně a ani věčně netrvala sláva Dr. Maxe. Co bylo spouštěčem jeho konce?
Já to hodím jinak. Když za mnou přijeli například kluci z Red Bullu a nebo obchoďáci, co vozili alkohol, tak mi říkali, že Dr. Max je jeden z mála klubů, který funguje na topu šest let. V Praze kluby udělají dva roky a padnou. A oni nechápali, jak je možné, že jsem šel stále nahoru. Já jsem přitom zjistil jednu věc, že když to děláš se srdcem a baví tě to, tak to funguje. Nicméně po čase už jsem měl vnitřní polemiku co s tím dál. Byla potřeba do toho dát nemalou finanční injekci. Na druhou stranu jsme si vždy snažili do toho dávat co nejvíc, DJ, kapely a tak dále, ale lidi chtěli stále víc. A mně už to dál nešlo. To by tam člověk – obrazně řečeno – musel pozvat Michaela Jacksona. I když program byl dobře vymyšlenej, tak ta drogová scéna odváděla lidi z klubu na domácí party a i návštěvnost tak šla dolů. Ne nijak drasticky, ale šla. A jak se říká, v nejlepším je dobré přestat.

Jak poznamenal Dr. Max a jeho vedení tebe osobně?
Bylo to náročné, ale byly to hlavně víkendy. Pátek a sobota. Mně stavět line-up nebo komunikovat s kapelami prostě bavilo. Neskutečně mě však naplňovalo a dodávalo energii vidět klub plný lidí, kteří se skvěle baví. To byl ten hlavní hnací motor. Ale náročné to bylo, co si budeme povídat a člověk se po víkend občas dával nějaký ten den dohromady.

Co ti přineslo do života a o jaké zkušenosti tě to obohatilo?
Přineslo mi to radost dělat lidem zábavu. Ale všeho se jednou přejíš.

Před lety tu proběhly opakované snahy o vzkříšení Dr. Maxe. Zajímavé je, že i přes masivní kampaň se nikomu nepodařilo navázat na tvoje dílo.
Já o tom vím. Kluci asi měli vzít asi ty nejsilnější možný páky, pokračovat v kapelách a držet to v této linii. Ale oni to vrátili úplně na začátek a to už lidi nepřijali. Nicméně dělat koncerty není žádná legrace. Člověk musí mít na to koule a odvahu.

Měl by Dr. Max v podobě, v jaké fungoval před 30ti lety, v dnešní době nárok na existenci?
Stoprocentně ne. Ve Vrchlabí funguje Victory club či Vykopanej pes, takže nabídka je dostačující. Velké kluby už nejsou in.

Když projedeš dnes okolo Dr. Maxe, jaké emoce to v tobě vyvolává?
Takovej blaženej úsměv. Byla to fakt nádherná doba se skvělejma lidma. Vidím taky tam za sebou dospělé páry, které se seznámili u Dr. Maxe a teď vedou za ruce svoje děti. Tohle mě baví.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Foto: Petr Ticháček