Farmáři z Děčínské boudy přehánějí stáda jako před staletími
28. 11. 2022
Letos kvůli zpožděnému nástupu zimy v Krkonoších mohli nechat dobytek na letních pastvinách na stráních údolí Malé a Velké Úpy asi o dva týdny déle.
Poslední úsek sezonního přehánění dobytka zpět na farmu na Růžohorkách měří asi 3,5 kilometru a vede od Boudy Jana pod Pěnkavčím vrchem. To už ale dobytek stejně jako honáci mají v nohách přes deset kilometrů. U Boudy Jana dobytek v ohradě přečkal noc. Část stáda se tam dostala od Žacléřských bud v Horní Malé Úpě vzdálené asi 14 kilometrů a další z nedaleké Velké Úpy. Celkem přehánění stád z letních pastvin na zimoviště na farmě na Růžohorkách trvá s přestávkami pět dní. Hory jsou pod sněhem, teplota je těsně pod nulou a údolí zmizela v mlze.
„Dobytek není přes léto na jednom místě, postupně spásá louky v široké oblasti východních Krkonoš, nejčastěji v nadmořské výšce 1000 až 1100 metrů. U Boudy Jana jsme obě skupiny sjednotili, jedná se o desítku krav a odtud jdou domů. Třetí skupinu jsme přepravili na farmu už dříve,“ uvedla Radomíra Mlejnková.
Se svým manželem Davidem vlastní na starobylé luční enklávě Růžohorky nad Pecí pod Sněžkou Děčínskou boudu a farmu. Hospodaří tam 16 let a mají okolo 30 kusů hovězího dobytka a stovku ovcí.
„Splnili jsme si sen, vždy jsme chtěli chovat na horách dobytek. I když je to někdy obtížné, neměnila bych,“ řekla Mlejnková.
Na Děčínské boudě kromě farmy mají ubytování pro hosty a pohostinství. Obnovili tzv. budní hospodářství, které v Krkonoších fungovalo do konce druhé světové války. Staří horalé louky pravidelně kosili, pásli na nich dobytek a čas od času přihnojovali.
„Byl to náš záměr. Dostala se nám do ruky historie naší boudy, do roku 1900 tam provozovali budní hospodářství a potom otevřeli první restaurace na Růžohorkách, kde se prodávaly sýry, mléko a tvaroh. Obnovili jsme také výrobu mléčných produktů, přes pandemii covidu jsme si ale museli dát přestávku,“ sdělila Mlejnková
Mlejnkovi ve východních Krkonoších patří k hrstce farmářů, kteří hospodaří na území Krkonošského národního parku (KRNAP). Manželé si v oblasti pronajímají ke svým zhruba třem hektarům luk dalších asi 90 hektarů pastvin.
„Jsme nejvýše položená fungující farma v Česku. Dobytek vyháníme na letní pastviny asi v polovině června, dříve to není možné. Pastviny máme v pronájmu například v Latově údolí, v Eliščině údolí, v okolí Vlašských bud, na obou stranách údolí Velké Úpy. Letos jsme pásli ovcemi i sjezdovku Javor v Peci pod Sněžkou. Hovězí dobytek přes zimu stájíme u nás na Růžohorkách, ovce v Albeřicích, ty převážíme,“ pravila Radomíra Mlejnková.
Její manžel David jde za stádem, Děčínská bouda je na dohled, za ní se rýsuje impozantní Studniční hora, co chvíli mluví do vysílačky. „Vraťte Donalda na cestu, ať se nezatoulá," upozorňuje v čele jdoucí mladíky na statné zvíře s okrovou srstí a s doširoka roztaženými rohy. „Je to vůdčí zvíře stáda. Kam jde on, jdou ostatní za ním,“ dodal David Mlejnek.
Historik: Sezonní přesuny dobytka v Krkonoších byly většinou na kratší vzdálenostV Krkonoších v minulosti chov dobytka určovaly geografické podmínky, historická specifika a roztříštěná forma osídlení charakterizovaná tzv. budním hospodářstvím. Proto v těchto horách nejsou ve větší míře doloženy sezonní přesuny dobytka na delší vzdálenosti. Chov dobytka byl od raného novověku běžnější v dnes české části Krkonoš, kde byly vhodnější podmínky. „Nemám informace o tom, že by v Krkonoších existovaly velké tzv. dobytčí stezky, známé třeba z Alp. Jednalo se sice o činnost obvyklou, ale veskrze soukromou, nikoli komunitní, proto přehánění dobytka mezi pastvinami probíhalo zřejmě jen na kratší vzdálenosti,“ řekl historik Krkonošského muzea ve Vrchlabí Správy KRNAP Jiří Louda. Za zlatou éru chovu dobytka a budního hospodářství označil druhou polovinu 18. století s přesahem do počátku 19. století. Hlavním produktem budního hospodářství byly mléčné výrobky. Velkým nepřítelem dobytka v Krkonoších byly od 19. století majitelé panství či velkostatků, jimž patřili horské lesy. „Horská pastva totiž lesy poškozovala a v této době již poskytovaly lesy majitelům velkostatků větší zhodnocení než pronájem pastvin. Ochrana hospodářského lesa, nikoli tedy ochrana přírody, byla silným impulzem k omezení horské pastvy,“ uvedl Louda. Počátky chovu dobytka v Krkonoších a s tím spojené přehánění stád mezi letními pastvinami a farmami lze podle historiků sledovat od 16. a 17. století, kdy je doložen nelegální chov koz a hovězího dobytka na pasekách po těžbě dřeva pro hornické účely. Postupně si ale vrchnost uvědomila význam pastevectví a začala někde s jeho podporou. „Zejména ve středních a západních Krkonoších tak začaly vznikat tzv. dvorské boudy, na nichž se choval panský dobytek. Ten byl na dobu pastvy do horských poloh vyháněn z panských dvorů ve vesnicích na úpatí hor. Nešlo ale o žádné velké vzdálenosti, zpravidla o trasy v jednotkách kilometrů,“ pravil historik. Ačkoli řada panských dvorských bud do konce 17. století zanikla, ve skutečnosti byla pronajata, způsob horského chovu dobytka se uchoval. „Na pastevní sezonu byl hnán dobytek z hospodářství v údolí na horské boudy a na zimu zase zpět. Hřebenové boudy či výše položené odlehlé boudy tak sloužily jako sezonní salaše a seníky. Nechovaly se zde ovce, ale hovězí dobytek a kozy. Dobytek se v této době k pronajatým boudám nehonil již tak často z vesnic v podhůří, ale přímo z údolí v horách,“ řekl Louda. Tento sezonní způsob chovu dobytka - vyhánění na letní boudy, podle něj začal pomalu ustupovat před polovinou 19. století, kdy se v důsledku dělení majetku rozrůstajících se rodin horalů změnily letní boudy na boudy osídlené celoročně. „Pak i dobytek na nich zůstával celoročně, přesto však jistá míra vyhánění dobytka na horské pastviny zůstala. Vždy ale pastviny patřily, nebo častěji byly pronajaty, tomu samému budaři, jehož byl dobytek. Nejednalo se o občinové pastviny jako například v Karpatech,“ dodal Jiří Louda. Postupný zánik budního hospodářství, nikoli však chov dobytka, začal na sklonku 18. století a vyvrcholil ve 20. století. |
ČTK
Ilustrační foto: Kateřina Svobodová
