Neděle

19. května 2024

Nyní

17°

Zítra

21°

Svátek má

Každá šelma je osobnost, říká chovatel a tesař Martin Zeman

23. 2. 2023

Každá šelma je osobnost, říká chovatel a tesař Martin Zeman 0 snímků
Tesař Martin Zeman (49) ze Žacléře je známý tím, že se výzev nebojí a přijímá i zakázky, na které si jiní netroufnou. V rozhovoru pro naši redakci promluvil nejen o tesařině, ale i o tom, co ho inspirovalo k postavení vlastního hradu či k chovu šelem.

K tomu stát se tesařem vás inspiroval dědeček, který byl mistr pokrývač. Pomáhal jste mu už jako malý kluk?
Kdepak. Na střeše jsme se spolu nikdy nepotkali. Inspiroval mě však svou poctivostí a přístupem k řemeslu. Naprosto přesně si pamatuji, že právě to, abych dělal svoji práci poctivě, mi často kladl na srdce.

Specializujete na rekonstrukci složitých dřevěných konstrukcí, jako jsou věže kostelů, krovy zámků a hradů. Jsou druhy staveb, pro jejichž rekonstruování máte obzvláště slabost?
Slabost mám převážně pro sakrální stavby, to znamená pro kostely a podobně. Prostě se mi líbí.

Jakou nejstarší stavbu jste rekonstruoval?
Máme za sebou například rekonstrukci úpické dřevěnky, která pochází přibližně z roku 1504. K trochu pozdějším stavbám pak patří kostely z období baroka.

Která rekonstrukce byla nejobtížnější?
Každá rekonstrukce má své obtížnosti. Jiné jsou na roubených stavbách, jiné na krovech kostelů. Nedávno jsme například dělali složitou rekonstrukci na trutnovském kině Vesmír.

Na kterou jste nejvíce hrdý?
Zajímavými výzvami jsou sundávání věží kostelů. Bývají v dezolátním stavu, takže není snadné je sundat, opravit a vrátit zase zpět. Pyšný jsem na každou stavbu, která nám nespadne.

Stalo se vám někdy, že spadla?
Myslím, že Bůh nad námi drží ochrannou ruku, a bylo by smutné, kdyby se nám stalo něco takového právě u něj na baráku.

V čem všem se liší rekonstrukce starých staveb od rekonstrukcí staveb novějších?
Nové stavby by se měly spíše stavět než rekonstruovat. Rekonstrukce je záležitost, která by se měla dělat třeba i po stovkách let. Nové stavby se skládají od A do Z. U starých staveb je ještě vidět řemeslo. Jsou tam spoje, technologie a postupy, které se dnes už nepoužívají. A my se jich přesně držíme! Tesáme trámy přímo z kulatiny. Pokud pracujeme například na náměstích nebo jiných přístupných místech, děláme to tak, aby lidé měli možnost přímo naši práci pozorovat a vidět, jak tesařské řemeslo ještě funguje.

Nemáte tedy problém ukázat vaše know-how?
Ba naopak! My máme plný itinerář minimálně na čtyři roky dopředu. Přivítali bychom, kdyby se tomu začali věnovat další, hlavně mladí lidé. Zatím to je ale jen naše zbožné přání.

Máte tedy dojem, že zájem o tesařské řemeslo upadá?
Rozhodně. Myslím ale, že se s tím potýkají všechna řemesla.

Snažíte se o zachování původního vzhledu stavby. Co vše za tím stojí?
Samozřejmě povrchová úprava a postupy prací. Konečný efekt musí být totožný s předešlým.

Předpokládám, že spolupracujete s památkáři.
Jistě. Památkáři jezdí za námi na stavbu, konzultujeme každý krok, spolupracujeme spolu. Já jsem v podstatě až konečný zhotovitel. Předchází tomu různá stádia, ke kterým jsem občas přizván. Prvotní je shoda investora a vlastníka, následuje projektová dokumentace, statické výpočty a pak vyjádření památkářů.

Teď jedna taková poetická! Popište mi prosím, v čem vnímáte krásy tesařského řemesla.
Je to nádherná práce se dřevem, která voní. Nevýhodou je, že mnohdy pracujeme od rána až do večera. Ale když pak vidím výsledek… to je nade vše.

Splnil jste si sen a postavil jste si hrad, ve kterém nyní žijete. Kdy a jak vás to vlastně napadlo?
Každý malý kluk má své sny. Některý z nich vyroste, jiný ne. Mě se tento sen stále držel a ve svých dvaceti jsem se na stavění hradu začal pořádně soustředit. Dlouhé roky jsem přemýšlel, jak by mohl vypadat, až jsem dospěl k finální verzi. Už s mým tátou jsem hodně jezdil po hradech a zámcích a v rámci své práce také. Inspirací pro věže mi byl například Křivoklát.

Bylo těžké shánět vhodné zařízení?
Sháněl jsem v bazarech, starožitnictví, různě po kamarádech a známých. Bytové doplňky jsou nejčastějším dárkem, který dostávám k Vánocům nebo narozeninám. Jelikož je to rozsáhlejší stavba, stále toho není dost.

Žacléř je poměrně malé město. Jak na vaši stavbu ve středověkém stylu reagovali zdejší obyvatelé?
Často se setkávám s tím, že někdo, koho vůbec neznám, vypráví, co všechno jsme spolu zažili. Není to tak dlouho, co jsme tady v jedné místní hospůdce zůstali po zavírací době. Přisedli jsme si s kolegou k jednomu stolu, kde už seděli chlapi a zrovna si povídali o naší stavbě. Jeden z nich tvrdil, jací jsme spolu velcí kamarádi. Absolutně netušil, že sedím vedle něj právě já.

A co říkají místní obyvatelé na ty vaše šelmy?
My máme ohromnou výhodu, že jsme stranou, nikomu nevadíme. Samozřejmě, že se šelmy zvukově projevují, ale zatím jsem nezaznamenal, že by to někomu vadilo. Ale ano, často se mě lidé ptají, jestli nemohou zvířata utéci.

A nemohou?
Jistě, že ne!

Určitě tady máte hodně zvědavců, kteří se jdou na šelmy podívat.
To ano, lidé sem hodně chodí, hlavně o víkendech. Stavěli jsme stranou městečka právě proto, abychom měli soukromí. Opak se stal pravdou. Soukromí jsme ztratili. Když už sem ale někdo váží cestu, samozřejmě ho rádi provedeme.

Martin Zeman


Narodil se v roce 1973 v Trutnově. Je vyučen v oboru tesař na SOU Rychnov nad Kněžnou. Specializuje se na tradiční tesařské řemeslo, věnuje se především renovacím historických objektů. V současné době žije v Žacléři, kde si postavil vlastní hrad. Více čtěte ZDE.

Co na to vše říká vaše žena?
To ona je tady ta nejdravější šelma! Je pravda, že se tu opravdu nadře. Bez ní by to tu nebylo tak hezké.

Kolik šelem vlastně chováte? A jaké?
Pokud se bavíme o kočkách, tak deset. Devět velkých koček a jednu malou. Konkrétně dva lvy, ussurijského tygra, čtyři lvice, bengálského tygra i tygřici a pumu (ta se mezi velké kočky nepočítá).

Čím vás šelmy fascinují?
Jsou to nádherná zvířata. Netřeba k tomu cokoli dodávat.

Jaká všechna povolení musíte získat, abyste mohl chovat šelmy?
Povolení k chovu, stavební povolení na výběhy, kolaudaci výběhů. Své vyjádření musí dát veterinární péče. Každým rokem sem přijede kontrola z Krajské veterinární stanice. Nejdůležitější je ale zájem, chuť a peníze. Dnes už je také povinnost projít školením. Z mého pohledu udělalo ministerstvo velice nestandardní kroky, které nás omezují v chovu, a to se mi nelíbí. Dokonce bych řekl, že jde o zásah do lidských práv.

Co to v praxi znamená?
Ve své podstatě nám zlikvidují chovy. Od 1. ledna letošního roku nesmíme rozmnožovat.

Při kontrolách Krajské veterinární stanice nebývají problémy?
U nás jsou zvířata v absolutním top stavu, jak po stránce fyzické, tak i psychické. Polovina našich zvířat byla v minulosti zabavena Krajskou veterinární stanicí a následně umístěna k nám.

Zmínil jste i finanční stránku. Můžete být konkrétnější?
Co se týče financí, je to hodně specifické. Cena zvířete je ovlivněna více faktory. Jedním z nich je třeba počet březích samic v republice. Dnes už je to vlastně otázka bezpředmětná, když se nesmí rozmnožovat…

Vy jste je pořizoval za jakou cenu?
Lvy po sto tisících a pumu za osmdesát tisíc.

Jak je to s krmením?
Musím mít oprávnění na zkrmování kafilerních kusů (i to je součást schvalovacích procesů, kterými je nutné projít). Čím krmíme a jak maso skladujeme, kontroluje Krajská veterinární správa. Většinou kupujeme maso z jatek nebo ze schválených provozoven. Příležitostně se k nám dostávají hospodářská zvířata ze schválených chovů, kde legislativně je maso prezentováno jako tzv. „domácí zabíjačka“.

Vnímáte každou z šelem jako osobnost?
Určitě. Třeba támhlety lvice jsou sestry. Jména dostaly podle toho, jak se chovají. Jedna je Raha a druhá Kali. Ve svahilštině to znamená „dárek“ a „energická“. Přesně je vystihují. Raha je mazlivá, Kali raubíř.

Liší se jednotlivé druhy šelem, co se povahy týče? Dá se říct, že by třeba puma byla krotčejší než lvice a podobně?
Lvi bývají rodinnější typ, tygři naopak samotáři. Puma je vzteklá, a to speciálně ta naše.

Jaký vztah mají s vámi?
Zatím máme všichni všechny ruce. Ani prsty nám neutrhly. Předpokládám tedy, že pozitivní.

Jak moc si je pouštíte k tělu? Viděla jsem, že si některé mazlíte. Dovolíte si to u všech?
Určitě ne. Třeba támhle César je popelnice na žrádlo a já jsem si stoprocentně jistý, že přímý kontakt s ním by byl první a poslední.

Jak blízko se dostanou k šelmám zvědavci? Co vše jim dovolíte?
Mohou k nim na dva metry. Mnozí zkoušejí tuto hranici překročit. Nejde tu o odvahu, ale o nedostatek respektu. Není mi příjemné stále někoho upozorňovat, hlídat a odhánět. Několikrát jsme museli i zasahovat.

Jak na návštěvníky šelmy reagují? Jinak než na vás nebo vaši ženu?
Samozřejmě. Podobně jako kočky a psi. Šelmy své lidi dobře poznají. Cizí si velmi rychle přečtou a podle toho se pak chovají.

Jak si přečetli mě a mého přítele? Myslíte, že jsme jim sympatičtí?
Zatím to vypadá dobře.

Na závěr se mi ještě povedlo zastihnout paní Zemanovou. Jaký máte vztah k manželovým šelmám?
Neutrální. Je to manželova záliba, já mám své záliby. Oba se navzájem akceptujeme.

A na hradě se vám žije dobře?
Stejně jako jiným v domě nebo v bytě. Splnili jsme si sen a budujeme ho stále dál. Jsem ráda, že tu po nás jednou zbude něco hezkého.

čtěte také:  Martin Zeman, hradní pán v Černé Vodě


Gabriela Jakoubková
redakce@vrchlabinky.cz
Foto: archiv Martina Zemana a Pavel Cajthaml