Nejlepším předpokladem pro práci rolbaře je vlastní lyžařská zkušenost

Vzpomeneš si, kdy ses úplně poprvé posadil za volant či ovládací páky sněžné rolby?
Bylo to v zimě v roce 1986 a bylo to tady ve Špindlu.

Jak ses k této práci dostal?
Do Špindlu jsem přišel z Kladna jako vášnivý lyžař a sháněl jsem práci na horách. Nejprve jsem tady pracoval jako domovník na přilehlé Turistické chatě. Po mojí první sezóně tady na horách chlapi od roleb zjistili, že jeden člověk končí, a jelikož jsem z oboru – mám vystudovanou zemědělskou technickou školu a dělal jsem v autodopravě v jednom JZD na Kladensku – tak mi nabídli, jestli bych to s nimi nechtěl dělat. Věděli, že jsem rád na kopci a lyžování mě zajímá. A to je navíc velká deviza pro práci rolbaře. Člověk, který o lyžích něco ví, si totiž i dokáže představit, jak by měl ráno svah vypadat.

Jaký to byl pocit poprvé si sednout do rolby a vyrazit na kopec?
Stroj byl samozřejmě krásnej a velikej. Já měl to štěstí, že jsem nastoupil do rolby, která tady byla druhým rokem. Byl to tedy zánovní stroj. Zaučoval mě Vrchlabák Mirek Mázl, který pro to byl hodně zapálenej, Ten mi předával zkušenosti jak na to, byl to vlastně můj učitel. A já jako lyžař jsem se snažil připravit to lidem co nejlépe, i když u každého rolbaře jsou začátky hodně zdlouhavé, protože technika jízdy je docela náročná na to, aby člověk dokázal ten stroj ovládat. Samozřejmě, ty stroje tehdy měly 150 koní, nyní jich mají 500, takže je to nesrovnatelné. Tenkrát byla kapacita lanovky 800 lidí za hodinu, nyní jsou to 3 tisíce. Nahoru tedy jezdí čtyřnásobek lidí, kteří sjezdovku daleko více poničí. Velké stroje ji pak dávají do stavu, aby se dalo lyžovat.

Říkal jsi, že když jsi přijel z Kladna do hor, měl jsi průpravu od zemědělských strojů. To je přece úplně jiná technika, nebo se pletu a je si to v mnoha ohledech podobné?
No právě, že není. Já nyní jezdím po mnoha areálech, kde se snažím své zkušenosti předávat mladším kolegům. Stane se, že někam přijedu a řeknou mi „to je náš novej rolbař, ten jezdil s bagrem“. Ale to vůbec nehraje žádnou roli. Bagrák sice dokáže ovládat stroj rychleji než úplný začátečník, ale pokud to není lyžař, nemá představu, co má lidem předložit. On s tím strojem nějakým způsobem jezdí nahoru a dolů, ale tu sjezdovku neudělá dobře. Zkrátka velká devíza pro všechny rolbaře je lyžařská minulost. Buď aby závodil, nebo alespoň amatérsky hodně lyžoval. Takový rolbař to má pak v oku a udělá kopec dobře.

Takže já, který lyžuju od svých zhruba tří čtyř let a – dejme tomu – nějak obstojně na tom stojím, bych takovou představivost měl?
Myslím, že jo.

Co všechno se musí při úpravě sledovat, aby byl výsledek pro lyžaře, kteří na kopec přijdou, perfektní?
Je potřeba sledovat všechny drobné nedostatky, které po tobě na sjezdovce vznikají. Může se například jednat o pěticentimetrové nerovnosti. Bagrákům to může přijít docela dobrý, ale pro rolbaře, kterým zamrzne takto vysoký schod – říká se mu „hrobeček“ – mezi jednotlivými pruhy, tak už je to špatný, hodně špatný. A v tom je právě ten podstatný rozdíl.

Když neexistuje rolbařská škola, tak si to ti chlapi musí předat nějak mezi sebou…
Přesně tak. Ve větších střediscích, kde je více roleb, je to o předávání zkušeností nováčkům. Ale ideální je, když nováček o tom lyžování něco ví.

Lze spočítat, kolik je na českých horách nebo v českých horských střediscích rolbařů dohromady?
Když jsem v roce 1986 začínal, tak nás bylo do třiceti a roleb bylo šest. Dnes je roleb možná 300 a rolbařů jsou stovky. Přesné číslo ti neřeknu, ale odhaduji, že jich je okolo pěti set. Jen v Krkonoších jich je zhruba 150.

Uvedl jsi, že v rolbě sedíš od roku 1986, což je 38 let. Lze nějak vyčíslit, kolik hodin jsi v ní strávil nebo kolik kilometrů kopců jsi urolboval?
Odhadl bych to na 3500 až 4000 dní. Fuj, to je velký číslo. (smích) Strávil jsem tady podstatnou část svého života.

Kolik kilometrů ujedeš v rolbě, když jedeš po konci lyžařského dne upravit sjezdovky?
Ono se to na kilometry blbě počítá, protože rozměry sjezdovek jsou udávané v hektarech. Například tady v areálu Svatý Petr jsou čtyři rolby a další dvě jsou na sjezdovce Stoh. Když lyžování skončí, tak nám práce ve Svaťáku trvá 24 hodin, to znamená 6 hodin na jednu rolbu. Když je jedna rolba mimo provoz, pro každou rolbu to znamená 8 hodin. Nicméně obvyklá je šestihodinová směna. Nyní máme silné, velké a nejmodernější stroje, které jsou na světě. Ale když jsme měli stroje menší a slabší, jezdili jsme 8 hodin denně.

Takže ta úprava trvala hluboko do noci?
Jasně, třeba do jedné či půl druhé. Aby ta sjezdovka byla druhý den v dobrém stavu, je potřeba vyjet na svah co nejdříve poté, co lyžaři ze svahu odjedou. Zkrátka důležité je, by si ta pista sedla a promrzala. Když je to takto hezky odleželý, druhý den to ráno trvá déle, než to lidi rozjezdí. Další zdejší specifikum je, že tu máme velkou kapacitu lanovek, ale úzké sjezdovky. A je spočítáno, že u nás je sedmkrát více lidí na jeden metr čtvereční než v průměrném středisku v Rakousku. Proto když tam jedeš lyžovat a jezdíš po těch pláních, ještě v poledne je to jen mírně rozlyžované, zatímco tady je to na srágoru. Druhou věcí je nadmořská výška. Jsme tady nízko, a tudíž máme i jinou kvalitu sněhu.

Zkusme se zastavit ještě u další hypotetické, i když zřejmě poměrně časté situace. Lidé odjedou ze sjezdovky, ty a tvoji kolegové začnete upravovat sjezdovky. Máte je třeba v deset večer hotové a pisty začnou „pracovat“. Pak se ale změní počasí a ve dvě ráno začne silně chumelit a na urolbovaný kopec napadne třicet čísel sněhu. Co s tím?
Všichni samozřejmě sledujeme předpověď počasí. Meteorologie je alfa a omega naší práce. Dříve než na tuto otázku odpovím, je potřeba říci, že my rolbaři se tady ve Svatém Petru střídáme obden. Jeden den jsme v práci a jeden den máme volno. Když jsme v práci, službu nebo pohotovost máme celých 24 hodin. S naším šéfem Markem Paulíčkem jsme domluvení, že když bude v noci sněžit, my jako služba, která je ten den v práci, tady zůstaneme. Když napadne více než 5 centimetrů nebo sněží, brzo ráno to celé znovu a kompletně upravíme. Ráno ta úprava netrvá tak dlouho, protože veškeré nerovnosti jsme srovnali už předchozí večer.

Jaké jsou největší defekty na sjezdovce po celodenním lyžování?
Největší defekty jsou na strmější části sjezdovky. Velká část lidí neumí dobře lyžovat nebo lyže neovládají, takže v těch problematických pasážích nelyžují, ale hraní a sešoupávají sníh dolů. A tam je pak potřeba i několik desítek metrů ten sníh vracet zpátky do původních míst. Kdyby se to nedělalo, jsme za tři dny na hlíně. Pak by to bylo obtížné spravit a za druhé, tam, kde se objeví hlína a je třeba slunečno, sluníčko rychleji užírá to místo a dochází k vytávání sjezdovek. Když je teplo a měkko, sjezdovky se snadněji rozbíjejí a boule jsou někdy 100 až 130 centimetrů vysoké.

Potkáváme se v polovině února. Letošní zima přitom není nic moc. Je teplo, často prší. Jak to působí na sjezdovky, když jsou takto často prolévány vodou?
Přesně takové počasí my doslova nenávidíme, protože to jde přímo proti nám. Pro rolbaře jsou naopak ideální podmínky prachový sníh, mráz a tuhá pista. Podmínky, které byly loni nebo jsou letos, to znamená, že je to celé hodně promáčené a my se s vyplazenými jazyky snažíme lidem předvést to nejlepší, co umíme. Samozřejmě že bychom jim chtěli předložit jinou kvalitu, ale podmínky jsou zkrátka takové a často jsou proti nám.

Je rozdíl, když se upravuje sjezdovka, na které je místo přírodního umělý sníh?
Když je teplota pod nulou, je to skoro stejný. Ale když je nad nulou, situace se radikálně mění. S přírodním sněhem se lépe pracuje, ale z technického sněhu se stane taková písková hmota nebo soustava kuliček a s ní se pracuje daleko hůř. Ideální stav pro nás je, když si před sezónou uděláme podklad z technického sněhu a na to napadne přírodní sníh.

Říkal jsi, že tvoje pracovní doba je jeden den v práci a druhý den volno. Lze kvantifikovat, kolik času z toho pracovního dne přímo strávíš v rolbě?
Záleží na počasí a co všechno je potřeba upravit, ale může se jednat až o třináct hodin denně. Máme tu i další techniku, se kterou se staráme o chod areálu. Takže je tu třeba traktor a tím se frézují parkoviště a přilehlé plochy, aby sem mohlo zásobování.

Z toho ale musí pořádně bolet záda.
No jasně. Chodím ve Vrchlabí do posilovny v „Pivovaru“ cvičit a můj kondiční trenér mě nemůže vůbec rozhýbat. Já mám totiž postavu autosedačky.

Kde se po tak dlouhé době v tobě každý druhý den vezme ta kuráž a energie ráno vstát a sednout do mašiny?
Měl jsem štěstí, že moje práce je pro mě i velký koníček. Stanovil jsem si měřítko kvality práce a příroda je taková, že každý den je sníh úplně jinej. Tudíž i zacházení s rolbou musí být každý den jiné. Musím jinak nastavovat komponenty na rolbě a každý den s tím sněhem jinak bojovat. Je to proto každodenní výzva odvést tu práci tak, aby lidé byli co nejspokojenější. Někdy víme, že ten den a to počasí jsou tak špatný, že to nejde ani opravit, ale vždycky se pokusíme to nějak udělat.

Měl jsem možnost se s tebou projet v rolbě. Jak na ni nahlížejí další lidé, které jsi už takto také svezl?
Jmenuje se to zážitková jízda a naši majitelé ji zavedli před šesti nebo sedmi lety. Nejdřív jsme na to koukali skrz prsty, že tady nechceme mít nějakého závozníka či radílka. Ale pak jsme pochopili, že je to nádherná reklama a vzkaz jejich kámošům v těch hospodách, jak se to vlastně má dělat. Každý, kdo se mnou jel, odcházel nadšenej.

Kolik nafty taková rolba spotřebuje za jeden úpravný cyklus?
Záleží na kvalitě sněhu. Když je sníh měkký, rolba si vezme až třicet litrů za hodinu práce, a když je tvrdo, tak 22. Při srovnání s tím, co odvede, to není zas tak velká spotřeba.

Podle množství let aktivní služby jsi asi nestorem, veteránem a nejdéle sloužícím rolbařem v České republice. Jaký je to pocit?
Když dostávám tuto otázku, myslím si, že v Rokytnici jezdí člověk, který u toho je stejně dlouho jako já, nebo možná i o rok déle. Ale na druhou stranu si to nijak nepřipouštím, protože si tak nepřipadám, a tady v kolektivu těch kamarádů, se kterými tuto práci dělám, mi to ani nepřijde.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz