Je to obrovská euforie a naděje pro spoustu lidí

Můžeme si na začátku rozhovoru popovídat o tom, jak se vám přihodilo, že jste zůstala upoutaná na vozíku?
Se synem jsme se vrátili domů z procházky, přecházeli jsme cestu přes sjezdovku, která byla umrzlá, a synovi podklouzly nohy. Chytila ​​jsem ho, ale uklouzla jsem také a letěli jsme z kopce dolů. Všechny pokusy „zabrzdit“ či změnit směr byly marné, a tak jsem se synem v náručí narazila do sloupu od lyžařského vleku. Okamžitě jsem přestala cítit nohy. Měla jsem pocit, že se mi tělo přepůlilo v pase na dvě části.

Pro člověka to musí být velká rána, když se něco takového stane. Jak jste se s tím vyrovnávala?
Pro mě v tu chvíli bylo nejdůležitější, že je syn v pořádku. Všechno ostatní bylo tak nějak druhořadé. Myslím, že jsem to zvládala lépe, než mé okolí předpokládalo. Samozřejmě se mi život obrátil vzhůru nohama. Během pár vteřin bylo najednou všechno jinak…

Co se týče vašeho zdravotního stavu, jakým největším problémům jste čelila během let po úrazu? Musela jste řešit nějaké komplikace?
Asi nejhorší, s čím jsem se potýkala, byly dekubity. Hodně jsem zhubla, svalstvo rychle ochablo, ne příliš šťastný výběr podsedáku sehrál roli v tom, že dekubity byly na světě. Potýkala jsem se s nimi zhruba tři roky. To bylo hodně nepříjemné. Dále třeba záněty močového měchýře, které leckdy přerostly až v zánět ledvin. Vzhledem k necitlivosti spodní části břicha to člověk většinou bohužel pozná až příliš pozdě, kdy už dojde k vysokým horečkám a třesavce. Hodně a stále mě trápí také silné bolesti zad – nejvíce v místech, kde mám sešroubovanou páteř. Těch zdravotních komplikací prostě byla spousta. Kdybych vám o tom měla vyprávět, bylo by to opravdu na dlouho. Měla jsem pochroumané plíce, polámaná žebra, špatně se mi dýchalo, kašel byl velký problém, neuropatické bolesti, otékající nohy, špatná termoregulace a tak dále.

Přemýšlela jste někdy o tom, že by se váš zdravotní stav zlepšil a vy byste se opět mohla začít hýbat?
Člověk o tom samozřejmě přemýšlí, přeje si to. První rok po úrazu jsem moc doufala, že se stane nějaký zázrak a já pohnu třeba palcem u nohy, ale samozřejmě jsem znala svou situaci, prostě úplně přerušená mícha. Když jsem si o tom četla a zjišťovala informace, bylo mi jasné, že tohle je prostě neléčitelný stav.

A najednou se tady objevil lékař Peter Olšák se svojí elektroakupunkturou. Kdy a jak jste se dozvěděla o jeho terapii? Co vám šlo hlavou?
O léčbě pana doktora Olšáka jsem se dozvěděla od svých rodičů, kteří viděli reportáž ve zprávách na Nově. Mamka z toho byla nadšená a trvala na tom, že to musím vidět. Po nějakém čase jsem si to tak trochu neochotně vygooglila, že se na to teda podívám. Byla jsem skeptická, jakože, co to zase bude… Ale když jsem reportáž viděla, okamžitě se mi rozbušilo srdce a vyhrkly mi slzy. Přišlo mi to naprosto úžasné, naděje pro spoustu lidí.

Nemyslela jste si, že je to nějaký výmysl?
Ne, to jsem si nemyslela, ba naopak. Po zhlédnutí jsem byla v úplné euforii, ohromená, šťastná, přišlo mi to opravdu neuvěřitelné, že „se to děje“. A zároveň to bylo i bolestivé, protože jsem si uvědomovala, že jsem na vozíku už velmi dlouhou dobu.

Takže jste měla okamžitě jasno, že byste chtěla pana Olšáka kontaktovat?
Pana doktora Olšáka jsem chvíli poté kontaktovala, co jsem viděla reportáž. Byl to nepřekonatelný silný pocit, že se s ním potřebuji nutně vidět. (smích)

Jaký jste měla pocit z prvního setkání? Doufala jste, že se něco změní?
Byla jsem velmi nervózní. Už několik dní předtím jsem téměř nespala. Těšila jsem se, bála jsem se. Byla to taková emoční smršť. Samozřejmě jsem si moc přála, aby se „něco stalo“, abych třeba pohnula alespoň tím palcem u nohy. Zároveň jsem se ale bála zklamání, že se vůbec nic nestane a ta jiskřička naděje opět uhasne.

Když se u vás začaly projevovat první změny, k jakému zlepšení u vás došlo?
První změny se projevily už při první aplikaci. Jen bylo těžko uvěřitelné, že se to opravdu děje. Dostavila se fáze popírání a odůvodňování si, proč to prostě není možné. Hlava to prostě nemohla pobrat. Po druhé a třetí aplikaci už se děly věci, které jsem už nemohla nijak popřít, a začala jsem věřit, že to tedy i u mě opravdu funguje. Začala jsem vnímat, že se mi zapojuje břišní svalstvo, od pupíku dolů mi předtím nefungovalo. Nedokázala jsem třeba sedět na posteli bez opory zad a dát obě ruce nahoru a obléct si tričko. A najednou to šlo! Při jízdě v autě jsem se v zatáčkách musela přidržovat, aby mi nelétalo tělo, nebo při prudším zabrzdění jsem vylítla rukama na palubovku. A najednou jsem si  řekla, že stabilně sedím a vyrovnávám zatáčky břišáky. Po třetí aplikaci mě napadlo zkusit se vysoukat na všechny čtyři a povedlo se. Při čtvrté aplikaci mi pan doktor pomohl, jak já ráda říkám, napíšeme místa, která mi měla pomoci k lezení, a podařilo se to. Je to sice náročné, ale mám z každého pokroku velkou radost. Mám pocit, jako by se mi s každou další aplikací pomalu probouzelo tělo.

Muselo to být hodně emotivní. Najednou cítit po těch letech, že se vaše tělo probouzí…
Ano, je to velmi emotivní, těžko pochopitelné, po deseti letech, kdy se člověk nemohl hýbat… Je i těžké si vůbec v hlavě srovnat, jak jsem ten pohyb dělala, když jsem ještě chodila. Člověk se musí soustředit na hodně věcí a je to opravdu náročné. Ale vždy, když se zadaří, je to obrovská euforie.

Co na to říkají vaši nejbližší a známí?
I pro ně je to velmi emotivní. Drží mi palce a jsou dojatí z každého pokroku.

Bavíte se o tom s jinými pacienty?
To ani ne. Ale ráda bych si s nimi o tom popovídala, když se naskytne příležitost. Pokud tedy máte na mysli pacienty pana doktora Olšáka. Jinak s pár přáteli, kteří mají podobný hendikep, jsem o tom mluvila.

Jak vaše rehabilitační léčba aktuálně probíhá?
Do Janských Lázní jezdím od 15. března. Teď jsem tam byla popáté. Pokaždé je průběh trochu jiný, co se týká například bodů, kam mi pan doktor použije jehly, a pohybů, které tam cvičíme. Doma se pak snažím tyto pohyby trénovat, abych si je zapamatovala a zesílila svalstvo.

Povězte mi na závěr, jaký konec byste si přáli, aby tohle celé mělo?
Přála bych si, aby tato metoda pomohla co nejvíce lidem k jednoduššímu životu. Samozřejmě bych lhala, kdyby této tvrdila, že si nepřeji znovu chodit, ale nechci se k myšlence příliš upínat. Čas ukáže, kam až budu moci dojít.

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Kateřiny Šimonkové