Pondělí

26. února 2024

Nyní

Zítra

Svátek má

Jak postavit rolbu? Okoukali jsme to na veletrzích, vzpomíná Josef Čermák

2. 1. 2024

Jak postavit rolbu? Okoukali jsme to na veletrzích, vzpomíná Josef Čermák 23 snímků
Byl u zrodu první české rolby v našich horách. Josef Čermák ze Svobody nad Úpou se svými kolegy a kamarády z podniku Spojů a energetiky, kteří pracovali jako opraváři telefonních a elektrických linek v horských oblastech, zkonstruoval svépomocí v letech 1962 až 1967 několik unikátních sněžných pásových vozidel. Ta vzbudila pozornost po celé republice. „Do stavby jsme se pustili bez sebemenších zkušeností, museli jsme pak dokonce vybourat zeď, abychom vozidlo dostali ven na ulici,“ prozrazuje s úsměvem dnes již pětaosmdesátiletý kutil.

Josef Čermák se narodil 21. února 1938 v Úpici. Jeho tatínek pracoval jako zahradník, díky čemuž se rodina v roce 1946 přestěhovala do Svobody nad Úpou, kde se uvolnilo místo v zahradnictví pod kostelem. Po základní škole se vyučil na hornickém učilišti v Malých Svatoňovicích a začal pracovat v dolech v Žacléři. „V té době jsme pomalu všichni šli do dolů, protože kdo je víc než horník, že? Moje pracoviště bylo na šachtě v sedmém patře,“ vzpomíná. Ze zdravotních důvodů ale po dvou letech skončil. Chtěl jít pracovat na dráhu, ale kvůli poru- še barvocitu ho nevzali.

A tak nastoupil do Okresní správy spojů v Trutnově, kde vydržel až do důchodu. Nejdříve vykonával základní práce jako výkopy, lezení po sloupech atd. Pak se něco přiučil o opravách telefonů a po čase si udělal jakousi nástavbu. „Školicí středisko jsme měli v Lázních Libverda, kde jsem se vyučil skoro jako telefoňák,“ vypravuje a dodává, jak se následně přesunul do hor za kamarádem, kterému tam pomáhal s opravami vedení. „Na zimu jsme museli být dva, protože v těch podmínkách to jinak ani nebylo možné. Na Černé hoře bylo třeba tolik sněhu, že z pět šest metrů vysokých sloupů trčely jen špičky,“ líčí. Velký okruh, který obhospodařovali, vedl z Kalné Vody přes Janské Lázně, Černou horu, Pražskou boudu, Lyžařskou, Dvorskou, Výrovku, Luční, Sněžku, Rýchory... A všechno šlapali po svých na lyžích. „Člověk jel třeba dolů z kopce a koukal s hlavou nahoru po drátech, kde je to přetržené. A když to nenašel, tak znovu,“ povídá.

Při nesjízdnosti silnic museli při údržbě linek urazit na lyžích i 25 kilometrů, a proto začali přemýšlet o něčem, co by jim v práci usnadnilo pohyb po horách. „V tu dobu k nám zrovna ze zahraničí začaly vozit první skútry, jezdili jsme se na ně dívat na strojírenské veletrhy do Brna. Psal jsem i firmě do Rakouska, jestli bychom je mohli koupit. Náš podnik ale pořád jen sliboval a tvrdil, že na to nejsou peníze, takže jsme začali dumat, jestli bychom si to dokázali vyrobit sami,“ vykládá Josef Čermák. Zanedlouho poté sestavili jakýsi první prototyp skútru, který se stal jejich odrazovým můstkem pro další práci na větších vozidlech. „Na veletrzích v Brně jsme koukali, jak to mají dělané. Když to šlo, vlezli jsme pod každou rolbu, a pak jsme našli jeden takový typ, že by to asi šlo udělat, mohli bychom na tom přepravovat věci a vešli bychom se tam dva,“ přibližuje. Samozřejmě při získávání informací vycházeli i z odborných technických časopisů.

Už teoreticky tušili jak. Kde ale sehnat materiál, ze kterého takový stroj postavit? To byl také problém, který museli řešit. Naštěstí žili na horách, kde k sobě lidé mají blíže. Oni navíc vykonávali záslužnou práci. „Telefony byly důležité a na boudách musely fungovat. Zásobování, doktor, všechno šlo přes telefon,“ vysvětluje Josef Čermák, jak si jich vážili a měli je v oblibě. „Díky tomu jsme měli spoustu známostí, které nám se sháněním materiálu pomohly,“ tvrdí. Plechy jim poslali ze železáren, pás dostali z dolu, péra měli odtud, šrouby zase odjinud. Něco si koupili... „Na druhou stranu to ale nebyla žádná sranda, protože to smrdělo i kriminálem. Jak já, jako obyčejný člověk, bych vysvětloval, kde jsem tohle všechno sehnal? Kde jsem vzal 900 šroubů, když v kapse nemám nic? Byl na to paragraf 132, rozkrádání socialistického majetku. A jdete do chládku,“ poukazuje. „Měli jsme ale opravdu štěstí, že nám šly na ruku fabriky a měly pro to pochopení,“ dodává.

Stavba první rolby začala v roce 1962 a kromě Josefa Čermáka se na ní podíleli elektrikář Arnošt Fišer, automechanik Karel Kouba a svářeč i soustružník Jan Ambrož. Dnes už žije jen pan Čermák. „Trvalo nám to asi rok. Scházeli jsme se po práci ve skladu hospody, kde jsme to montovali na podlaze,“ popisuje. „Na začátku nás to vůbec nenapadlo, že pak nevyjedeme ven,“ usmívá se, jak, když stroj dokončili, museli zbourat zeď u přístavby do ku- chyně, aby se dostali na ulici. Délka rolby byla 250 cm, šířka 170 a šířka pásu 50. Váha 250 kg a výkon motoru Jawa 350 10 HP, tj. 7,5 kW, což se ukázalo jako nedostatečný výkon, stejně jako šíře pojezdových pásů nebo špatné chlazení motoru.

Proto v roce 1964 začali ve Svobodě nad Úpou stavět druhé pásové vozidlo, rozměrově i váhově menší. Podařilo se jim k tomu získat vzduchem chlazený dvoutaktový motor Krupp z rozbitého auta, které stálo na Černé hoře. „Motor chodil krásně, když byl studený. Jakmile se ale zahřál a my jsme ho zhasli, tak jsme si vždycky někde museli dát kávu a čekat, až vystydne. Nepodařilo se nám ho dát nikdy pořádně dohromady, ale jezdili jsme s ním i náš velký okruh,“ popisuje Josef Čermák. V těžkém terénu, ale měla rolba problémy. Se svými kolegy a kamarády však stále toužil po lepším motoru, a tak vzali na vyjížďku ředitele svého podniku pana Lásku, aby ho přesvědčili. Nový motor ovšem ani on nesehnal. A pokus podat zlepšovací návrh na ministerstvo dopravy skončil také zamítavým stanoviskem s tím, že o stroje tohoto typu není v naší zemi zájem. Pan Čermák pak spodek rolby přenechal za čtyři slepice, husu a pytel pšenice JZD Nechanice.

V létě 1965 se pustili do výroby třetí rolby z rozebraných dvou předchozích. Čtyřmi lidmi byla rolba zhotovena do zimy za šest měsíců. Její délka byla 290 cm a šířka 160 cm, výkon motoru 10 HP, pohybovala se rychlostí od 0,75 km/h až do 45 km/h, pásy se řídily směrovými brzdami, uvezla čtyři osoby a náklad 200 kg. „V těžkém horském terénu se vozidlo osvědčilo, bohužel výkon motoru byl stále nedostatečný. Snažili jsme se opět zajistit silnější motor a požádali jsme proto Krajskou správu spojů v Pardubicích o pomoc. Motor však zajištěn nebyl, a tak jsme později byli nuceni vozidlo rozebrat. Podnik nám nepřispíval ani na benzín,“ vypravuje Josef Čermák. V té době se začala ze zahraničí dovážet obdobná pásová vozidla. Jejich cena se pohybovala okolo 250 tisíc korun.

Mezitím se ale o partě kutilů z Krkonoš, díky aktivitě jednoho z pražských rekreantů, v roce 1967 objevil článek v časopise Svět motorů s názvem Pásové vozidlo na koleně. A ten strhl lavinu zájemců. „Psali mi lidé třeba z Třineckých železáren a různých dalších podniků, jestli jim můžu poskytnout výrobní informace a že za mnou přijedou, ať jim napíšu, kdy mám čas. O víkendech jsem tak tady měl návštěvy a vyprávěl jim o tom, jak jsme to stavěli,“ líčí Josef Čermák. Pro úplnost, v jeho dílně vznikla ještě čtvrtá rolba, kterou dodělával ve spolupráci s podnikem Továrny mlýnských strojů. Rolba sloužila na Pardubických boudách. Osazena byla motorem Škoda Š 1200 s převodovkou z předchozí rolby.

„Ale tím jsem skončil a nelituji toho. V roce 1968 jsem začal stavět barák a už jsem neměl tolik času. Spíš jsem se věnoval sbírání starých skútrů a jejich opravě,“ povídá muž, jenž v té době už vlastnil fotoaparát a dokumentoval nejen svou činnost při stavění rolby, ale i život na horách. V podniku jim poté do práce koupili sněžný skútr Snowtrick. S modernějšími stroji „na tlačítka“, co dnes jezdí po skiareálech, má však Josef Čermák také zkušenosti. Když odešel do důchodu, dalších deset let ještě pomáhal kamarádovi v Janských Lázních na lyžařském vleku Košťálka upravovat sjezdovky. On sám byl výborný lyžař, což se není čemu divit, když přes zimu stál prakticky denně na lyžích. A ještě před pěti lety – v osmdesáti – jste ho mohli vidět na svahu.

A čemu se Josef Čermák, táta dvou dětí a dědeček tří vnoučat, věnuje dnes? „Nad barákem mám hektar luk, tak se tady o to starám. Mám traktůrek, sekačky, čtyřkolku a další stroje,“ usmívá se vitální stařík se zlatýma ručičkama, kterému není lhostejné ani okolí. Víte, že tady opravil několik laviček, studánek, křížků a také kapličku?

Michal Bogáň
michal@trutnovinky.cz
Foto: archiv Josefa Čermáka, Miloš Šálek a Michal Bogáň