Nepovažuji se za dokumentaristu Trutnova, tvrdí malíř Miloš Trýzna

Cítíte se být trutnovským patriotem?
V každém případě. Trutnov mám rád, proto se moje tvorba na město zaměřuje. Líbí se mi, jak toto nádherné město rozkvétá. Je radost v něm žít.

Proč se vám toto město stalo životním motivem?
Je to pravda, je to skutečně osudový motiv a velké téma. Přestože jsem kreslil i jiná města a místa v okolí například v Žacléři, ve Svatoňovicích, ve Vrchlabí, Trutnov, kde žiji od konce války, je pro mě zásadní.

Než jste začal mapovat krásy Trutnova, mapoval jste krásy ženského těla. Představíte toto období?
Začalo to v době, kdy jsem se pokoušel dostat na uměleckou školu do Prahy. Na umprumce jsem se setkal ve výtvarném projevu s živou modelkou. Zaujalo mě to, i když jsem v té době hodně dělal portréty. Těch ženských kreseb mám spoustu. Ženské tělo je stálá inspirace.
 
Jste původně textilák. Do jaké míry se v této profesi dá uplatnit výtvarné nadání?
Když jsem dělal zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu, tak jsem si vybral obor textil. Bohužel jsem se tam nedostal. Myslel jsem si, že budu dělat návrhy na dekoračky, ubrusy. Předpokládal jsem, že se v tomto směru uplatním. Řada mých návrhů byla realizovaná, ale to už bylo v době, kdy jsem byl v Texlenu.

Mohl jste jako ředitel Texlenu ovlivňovat výrobu, aby byla esteticky na výši?
Po vystudování průmyslovky jsem musel projít řadu profesí. Byl jsem mistrem v trestaneckém závodě v Hostinném, kde pracovaly odsouzené ženy. Potom jsem byl mistrem odborného výcviku v učňovském středisku v Adršpachu. Pak mě stáhli do Texlenu v Horním Starém Městě, kde jsem dělal vrchního mistra. V roce 1964 mě podnikový ředitel František Čermák navrhnul na ředitele závodu v Libeči, kde jsem byl deset roků. Byla to přádelna a esteticky se výroba nedala nějak ovlivnit. Snažil jsem se ale to moje estetické cítění uplatnit v provozech. Dělal jsem návrhy na výtvarné řešení prostor, chodeb, sociálních zařízení i vnějších prostor včetně květinové výzdoby. Esteticky jsem řešil rovněž výstavbu školky a jeslí, kde jsem navrhoval nejen obrázky na stěny, ale i kované mříže. Řešil jsem i obrovský reliéf ženy, který v tom závodě je. Kultivoval jsem celé prostředí podniku.

Žádná malířská technika vám není cizí, která je vám nejbližší?
Maloval jsem olejem, kreslil uhlem. Ale nejbližší jsou mi kresba a akvarel.

Hlavním námětem vašich prací jsou ulice a zákoutí Trutnova. Považujete se za malířského dokumentaristu?
To bych ani neřekl. Nikdo se tomu možná tak nevěnuje a ani nevím o nikom, kdo by tolik prací s tématem Trutnova udělal. Je pravda, že hodně pamatuju. Například jsem zachytil místa, která dnes už vypadají zcela jinak. Některá místa ve městě už dokonce neexistují. Možná to má jistou dokumentární hodnotu, ale že bych se sám považoval za dokumentaristu, to asi ne.

Jaká místa máte obzvlášť rád?
Hrozně rád jsem chodil do parku. Mám z něj řadu olejů, které jsou většinou roztroušené mezi lidmi. Tehdy jsem se nestyděl malovat venku. Lidi chodili kolem, zastavovali se a koukali mně do štětce. Donedávna jsem nekreslil podle fotografie, ale v posledních patnácti letech se stydím kreslit venku.
 
Nevyhýbáte se ani přírodě, prý vás fascinují zejména stromy, proč?
To já ani nevím, proč tomu tak je. Strom se mění počasím, ročním obdobím. Je to pro mě živý organismus, pořád se vnějšími vlivy proměňuje.

Do některých svých obrazů s motivy Trutnova vkládáte vlastní prvky vytvořené fantazií. Co vás k tomu vedlo?
U každé výstavy jsem si říkal, že musí mít nějaké téma například Trutnovská zákoutí nebo Poezie stromů. Potom se blížila další výstava a já jsem přemýšlel, čím bych ji ozvláštnil. Výstavy koncipuji jako Trutnov minulý, současný a s neskutečnostmi. Záměrně jsou obrazy bez popisků, aby diváci měli možnost hádat, co je v jinak reálném obrazu neskutečného. Je to taková hádanka.

V roce 1997 vyšla kniha Trutnov v kresbách Miloše Trýzny. Nenabažil jste se už města, vyrážíte i mimo něj?
Vyrážím kreslit i mimo Trutnov. Teď mám před sebou úkol udělat omalovánky pro děti s námětem Harrachova, kde bydlí moje dcera. Už mám náměty vypsané. Se smrtí manželky se to ale zastavilo.

Na nynější výstavě v Muzeu Podkrkonoší máte nedokončený akt. Proč je součástí expozice?
Moje žena byla hlavní kritičkou mého díla a akty se jí vůbec nelíbily. Ten akt jsem původně do muzea vůbec nechtěl dávat. Řešil jsem to s ředitelem a do čela té místnosti bylo potřeba dát větší obraz. Řekl jsem mu, že mám akorát jednu prsatou babu a on mě vyzval, abych obraz přinesl. Není ale dokončený. Chybí na něm drak, který měl ocasem objímat ženské tělo. S tímto obrazem mě žena vyháněla, vůbec se jí nelíbil.

Než se vydáte do terénu, máte jasnou představu, co chcete zachytit?
Představu sice mám, ale nevím, jak se mi podaří ji uskutečnit. Jdu za svým cílem, na konkrétní místo. Například jdu do parku, kde je přeložen drak do bazénu. Přemýšlím, zda tam bude schodiště, průhled na stromy nebo něco jiného. Udělám tužkou skici, jdu domů a kreslím to perem. Najednou zjistím, že mi tam něco chybí, musím se na to místo znovu vrátit, a to i několikrát. Je to dobrodružství.

Přináší vám malování radost?
V každém případě. Pocit uspokojení mám při samotné tvorbě. Těším se na druhý den, že se do toho zase pustím. Pracuji nejen doma, ale hlavně na chatě. Myslím, že bych se bez malování těžko obešel. Je to můj velký koníček.

V poslední době se věnujete také tvorbě pohlednic. Kdo vás k tomu přivedl?
Navrhl jsem Klubu vojenské historie, že bych mu udělal pohledy, které by mohl prodávat v kapli na Gablenzi. Sešlo z toho. Pak mě ale oslovil Robert Fürbacher, který mě inspiroval tím, že já bych kreslil a on se postará o tisk, distribuci a prodej. Na pohlednicích jsou motivy nejen z Trutnova, ale také z Vrchlabí. Existuje už i pohlednice nového společenského centra Uffo.

Které umělce obdivujete? Ovlivnil vás někdo?
Na přírodu mě hodně ovlivnil malíř Julius Mařák a ruský klasik Ivan Šiškin, jehož oleje jsou nádherné. V městské krajině jsem vzor nikdy neměl.

Co jste ještě v Trutnově nenamaloval?
Toho by bylo asi hodně. Ty dominanty mám zřejmě všechny. Určitě by se našla řada zákoutí, která jsem dosud nenamaloval.

V srpnu vás postihla životní tragédie, zahynula vaše žena. Nechtěl jste malování pověsit na hřebík?
O tom jsem neuvažoval, akorát jsem chtěl zrušit výstavu v muzeu. Děti mě přesvědčily, abych ji nerušil. Nebyl jsem v dobrém psychickém stavu, nemohl jsem jíst. Nakonec mám z výstavy radost, přišlo neuvěřitelné množství lidí. Potěšilo mě, že ředitel muzea nechal na plakát připsat, že výstavu věnuji památce své ženy. To mi po tváři tekly slzy dojetí.

Chodíte na výstavy svých kolegů? Koho si vážíte?
Pravidelně na výstavy kolegů chodím rád. Láďa Kostelecký umí. Umí i Reindl, i když maluje jen auťáky. Zdena Bočarová dělá taky pěkné věci. Výborní jsou i fotografové Košťál a Kašpar. Mám rád Pejřimovského či Sokola, „dřevaře“, jak řezbářům říkáme. Ale rovněž ostatní jsou hodně dobří. Je to inspirativní.

Co byste ještě rád vykonal?
Nemůžu se stále vzpamatovat ze smrti své ženy, takže jsem o tom nepřemýšlel. Malovat ale nepřestanu.

Hynek Šnajdar
Trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek