Novinařina, životní sen i náhoda aneb Rozhovor mezi šéfredaktorem a korektorkou

Pavel: Jak to provedeme? Kdo bude psát a kdo korektorovat?
Bára: Mám nápad: Ty to budeš psát a já opravovat.
Pavel: Děkuju za důvěru.

Pavel: Když jsem před lety přišel do Trutnovinek, ty už si pro ně korektury dělala. Jak ses k tomu dostala?
Bára: Když se ke mně dostalo první číslo Trutnovinek, říkala jsem si: Super magazín! Ale zaujalo mě, že v něm byla spousta chyb a nikde v tiráži jsem nenašla korektora. Tak jsem se nabídla.
Pavel: Jestli tam bylo hodně chyb, tak to jsem tam ještě nepracoval.
Bára: Korektury jsem dělala hned od začátku, už někde od druhého nebo třetího čísla.
Pavel: Já přišel až po dvou letech. Dělal jsem jako své první až čtyřiadvacáté číslo, co vyšlo v prosinci 2008. Hele, a jak vlastně děláš korektury? Vysvětli to čtenářům.
Bára: Však jsi někdy dělal korektury, ne? Tak víš, jak to chodí.
Pavel: No, třeba to děláš jinak...

Bára: Myslíš, že se korektury mění s dobou? No, většinou to vypadá tak, že mi e-mailem, samozřejmě na poslední chvíli, posíláte z redakce texty. Na to je velký specialista hlavně sporťák Michal. Někdy to dokonce vůbec nestihne. Takže texty čtu do noci, ve wordu si nastavím červenou a jedu. Snažím se opravovat hlavně pravopisné chyby, výjimečně zasáhnu do stylistiky.

Pavel: V redakci jsme tři. Poznáš, kdo z nás je autorem textu, i když pod ním není podepsaný?
Bára: Tebe asi ano. Hynka možná taky. Michal mi toho ještě tolik neposílal. 
Pavel: Zvládáš při čtení současně hledat chyby v textu a přitom i vnímat jeho obsah?
Bára: Většinou jo. Když jsou věty komplikované, tak je nejdřív přečtu po gramatické stránce a pak se vrátím k tě větě ještě obsahově. Ale to se stává spíš výjimečně.

Pavel: Špatným signálem pro píšícího novináře je, když se čtenář musí vracet v textu, aby pochopil, o čem článek je. Souhlasíš?
Bára: Aspoň má možnost se vrátit a zamyslet se nad tím. V televizi to musíme ve zpravodajství udělat tak dobře, aby divák pochopil vše hned, napoprvé. Jinak se v reportáži ztratí.

Pavel: Pojďme k tvým novinářským začátkům. Tenkrát si za mnou coby šéfredaktorem Krkonošského deníku přišla s maminkou…
Bára: …tak to si nepamatuješ dobře. Poprvé jsme za tebou přišla sama. Schválně jestli si na to vzpomeneš…
Pavel: Mám za to, že jsi poprvé jako náctiletá přišla s maminkou a strašně moc jsi se domáhala toho, že chceš psát články do novin. A já ti řekl, že máme plný stav. Bylo to tak?
Bára: Já si to pamatuju jinak. Ty jsi byl dřív takový drsnější, nebo možná jsi stále. Uvázlo mi to v paměti. Přišla jsem tam určitě sama. Ty ses mě tenkrát zeptal, v jakém jsem ročníku, a když jsem řekla, že v prváku na gymplu, tak ses tak nějak povrchně podíval a říkal: „V prváku? To si ještě rozmyslíte! Takových už jsem tady měl!“ A na to já ti řekla: „Ale já se nepřišla zeptat, kolik lidí jste už odmítl. Já se přišla zeptat, jestli mi dáte praxi.“ Dodnes nevím, jak mě to tak rychle napadlo. Tebe to zarazilo a teprve po této větě jsi mi řekl, že si mám najít téma.

Pavel: Ale já měl jinak pravdu. Za téměř dvacet let, co dělám novinařinu, kdokoliv přišel, mladý či starší, všichni slibovali, že budou psát, a většinu z nich jsem už nikdy v životě neviděl. Ani nevím o tom, že by dělali novinařinu. Ty jsi jediná, která má žurnalistiku jako životní cíl a někam to dotáhla. U ostatních mi přišlo, že chtěli jen razítko a potvrzení o praxi.
Bára: Já to naopak chtěla zkusit. Říkala jsem si, že by mě to asi bavilo, a potřebovala jsem si to ověřit v praxi. A tys mi řekl, že si to rozmyslím. Normálně si mě tehdy naštval.
Pavel: K takovému omylu u mě dochází jednou za deset let…

Bára: A ty ses dostal k novinařině jak?
Pavel: Trochu náhodou. Na základce i na gymplu jsem sice dělal nástěnky a psal sportovní články, ale pak jsem na vysokou školu nešel. Nastoupil jsem do práce, dělal v sámošce a ve skladu. Moc se mi tam nelíbilo, tak jsem risknul výpověď a šel se kouknout po něčem na úřad práce. Před dvaceti lety sháněli v Krkonošských novinách sporťáka, měli tam inzerát. Tak jsem tam zašel a vzali mě. Ale začátek byl doslova pekelný.
Bára: Proč pekelný?
Pavel: Měl jsem se přijít učit novou práci od odcházejícího sporťáka. Jenže on už prostě nedorazil, takže mi tenkrát řekli - udělej dnes sport ty, tvůj předchůdce nepřijde. Já byl na prášky. Neuměl jsem s počítačem, nevěděl pořádně kam zavolat o informace, netušil nic o novinové grafice a redakční uzávěrce. Jako „poradce“ se mnou seděl v kanclu kolega z kulturní rubriky, tak hlavně díky němu jsem nakonec tu stránku vyrobil. Ale bylo to peklo.

Bára: Máš ji někde schovanou?
Pavel: Právě že nemám. Tehdy mě to vůbec nenapadlo si svoji první sportovní stránku schovat.
Bára: Třeba to ještě objevíš někde v archivu.
Pavel: Snad. Nakonec jsem v Deníku strávil 13 let, v Trutnovinkách šest. A pořád mě novinařina baví.
Bára: Mě to taky pořád baví. A tebe to baví na regionální úrovni? Já měla strach, že mě by to tady po delším čase nebavilo.
Pavel: Baví mě to. Neměnil bych.

Bára: Já jsem vždycky mířila k televiznímu zpravodajství. Když jsem začínala, tak tady žádná regionální redakce nebyla. Teď už tady v Trutnově je. Tehdy ale byla nejbližší pobočka v Hradci Králové, takže když jsem řešila, jestli být v Hradci, nebo v Praze, tak jsem vzala rovnou Prahu. Snad to nevypadá, že opovrhuju regionem.
Pavel: No… A bylo snadnější se dostat ke mně do redakce, nebo do České televize?
Bára: Každé má svoje. Tady v Trutnově jsem byla ještě mladá a nezkušená, tam už jsem něco znala, ale zase tam je hodně lidí, je těžké se tam dostat a udržet se tam.

Pavel: Zkušenost z práce před kamerou jsi získala kde? V Trutnově?
Bára: Ne. Něco málo ve škole, kde jsme měli televizní publicistiku, ale opravdu první velká zkušenost s kamerou byla až přímo v České televizi. Začínala jsem ve zpravodajské směně, tam si všechno osahala. Opravdu mě to bavilo. Takže jsem tam zakotvila.

Pavel: Co tě na práci s kamerou nejvíc překvapilo?
Bára: Je to neuvěřitelně rychlé. Díky tomu, že Česká televize má zpravodajskou čtyřiadvacítku (ČT24), tak se nevyrábějí zprávy jen pro večerní Události, ale redaktor musí něco nabízet po celý den. Určitě to není žádné lážo plážo, že bych si něco v klidu točila pro večerní zprávy. Honíme aktuálnost, stejně jako ostatní média.

Pavel: Která oblast televizního zpravodajství tě láká nejvíc?
Bára: Chci se specializovat na politiku.
Pavel: Proč zrovna politika? Nepustí si lidi radši sportovní kanál místo přenosu z parlamentu?
Bára: Myslíš? Vím, že když se vysílají v noci přenosy z parlamentu, má to sledovanost. Lidi to evidentně baví.

Pavel: Jak je to s oblečením před kamerou? Vybíráš si, co si vezmeš na sebe, nebo vás obléká televize?
Bára: Pokud mě vidíš ve studiu, tak tam se o nás pochopitelně starají, co se týká make-upu, účesu a oblečení. Čili tam jsme v erárním. Když jsem v terénu, tak to jsem většinou ve svém vlastním.
Pavel: Máš za sebou nějaký trapas nebo nepovedený vstup?
Bára: Spíš člověku prolétne hlavou, co jsem to zas řekla, a většinou hned těsně poté, co něco řekne blbě a v okamžiku, kdy už se to nedá samozřejmě vrátit. Třeba jedna z posledních příhod byla přímo ve studiu, kde jsem mluvila o Babišovi, o jeho hnutí ANO, že oslovují lidi a že mají billboardy a najednou jsem místo „ předseda hnutí Andrej Babiš“ vypustila „hnutí Andrej Babiš“. Hned mi to docvaklo, tak jsem rychle dodala „předseda hnutí“. Když jsem se pak ptala, tak si toho přebreptu ani nikdo nevšiml. Důležité bylo zachovat tvář a pokračovat dál. Pokud to samozřejmě není něco extra velkého.

Pavel: Průšvihové jsou živé vstupy, ne?
Bára: Měla jsem jednou živý ranní vstup, dvojrozhovor, a jedním z hostů byl výtvarník David Černý. Bylo to ráno z Letné. Nejdřív jsem pochybovala, jestli vůbec v devět ráno přijede. Nakonec přijel, přiřítil se na kole asi minutu před smluveným živým vstupem. Takže jsem mu dala pár otázek, pak se otočila k druhému hostovi, dala mu otázku, strčila mu před pusu mikrofon a poslouchala, co říká. A najednou jsem si po očku všimla, že se David Černý jednoduše sbalil, nasedl na kolo a bez rozloučení odjel. Uprostřed živého vstupu, když jsem ještě měla v plánu se ho na něco zeptat. Asi si myslel, že už ho prostě před kamerou nepotřebuju.

Pavel: Tento rozhovor děláme v dostatečném předstihu před redakční uzávěrkou, ale psát ho určitě budeme na poslední chvíli. Ale mně to docela vyhovuje. Pod tlakem člověk podává nejlepší výkony. Jak to máš ty?
Bára: Je pravda, že když má někdy člověk hodně moc času, tak ho prolelkuje a pak to stejně dělá na poslední chvíli.
Pavel: Prolelkuje, to není přesné slovo. Neaktuální věci odkládám, dělám ty aktuální.

Bára: A co sport? Píšeš o něm ještě někdy?
Pavel: Minimálně. Máme sporťáka Michala, který sedí dvacet čtyři hodin denně u počítače a nikoho ke sportu nepustí. Takže ani není potřeba se moc angažovat.

Trutnovinky.cz
Foto: Miloš Šálek