Skaut Trýzna alias Bouřlivák spáchal s kamarády atentát na obraz Gottwalda

Je moc potěšen, že skauting ve městě stále žije a fandí dnešnímu Fest Skautu, který se koná v Národním domě. „Líbí se mi, že tuto akci dělají, že se snaží sami sobě pomoci. Je to dobrá cesta do budoucnosti. Moc jim fandím,“ vzkázal svým mladším druhům skaut Miloš Trýzna, který si životem nese skautskou přezdívku Bouřlivák.

Jsi patrně nejstarším trutnovským skautem. Je to tak?
Ve skautingu jsem od začátku roku 1946. Tak je pravděpodobné, že jsem skutečně nejstarším skautem v Trutnově.

Jsi stále hrdý skaut?
Samozřejmě, a už to tak zůstane navždy.

Kdy a za jakých okolností jsi do této organizace vstoupil? Co tě k tomu vedlo?
Do Trutnova jsme se přistěhovali v roce 1945 ze Mžan nedaleko Nechanic, kde jsme tehdy bydleli. Můj táta byl učitel a šel do pohraničí, protože tady chyběli kantoři. Předpokládám, že můj vstup do skautingu proběhl asi tak, že skautští náboráři přišli do školy, kde táta učil, a ptali se, kdo má zájem. On to pak přednesl doma rodině. Vždycky jsem měl k přírodě kladný vztah, tak jsem zájem měl a do skautu vstoupil.

Takže rodiče tomu byli nakloněni?
No, určitě, ti tomu velmi fandili. Hlavně táta, který měl tehdy o skautingu, na rozdíl ode mě, povědomí.

Jak to probíhalo dál?
Skauty v Trutnově vedli Standa Moucha a Boban Odnoha. Scházeli jsme se ve vile u Mouchy, bylo nás asi deset. Neměli jsme totiž tehdy ještě žádnou klubovnu. Chodili jsme do přírody na „parašuťák“, místo v dnešním městském parku, kde jsme měli své ohniště. Ti dva vedoucí nás učili skautské uzly, poznávat jednotlivé druhy rostlin a živočichů. Tak začínal můj skautský život, bylo to nádherné.

Pamatuješ si na dobu, když jsi složil slib?
Na to si pamatuji velice dobře. Bylo to právě na tom „parašuťáku“ a byla to velká slavnost. Přišlo tam hodně lidí a plál velký oheň. Tam jsme skládali slib. Byl jsem z toho úplně rozrušený a měl jsem velkou trému. Byl jsem ještě kluk.

Měl jsi, jak je u skautů běžné, nějakou přezdívku?
To se ví, že měl. Říkali mi Bouřlivák.

Proč?
Byl jsem takový rebel a byly se mnou trochu problémy. Měl jsem prudkou povahu, byl jsem výbušnější a tvrdě jsem prosazoval svůj názor. To mně, přiznám se, zůstalo po celý život. Nevím, jestli to bylo vždy dobře. Pro tuto povahovou vlastnost jsem získal skautskou přezdívku Bouřlivák.

Jak dlouho jsi byl aktivním skautem?
Tady v Trutnově jsem byl aktivním skautem do roku 1946 a potom jsem odešel na Státní odbornou školu textilní ve Vrchlabí. Tam jsme s partou kamarádů pokračovali jako skautští roveři v družině s názvem Donaldi. Při tom jsme získávali mladé kluky do skautu, tak zvaná vlčata. Aktivní jsme byli do roku 1948, kdy byl skauting zakázán.

Vzpomínáš na svou reakci?
Ještě předtím, to jsme ještě netušili, že dojde k zákazu, jsme založili a psali kroniku. Udělal jsem k ní tituly, nakreslil kamarády, skautskou lilii a podobně. Tím to ale skončilo a v kronice se pak už nepokračovalo. Zbylo z ní jenom torzo, které mám dosud. Nesl jsem to těžce.

Projevovalo se to nějak?
Prostě jsem se projevil opět jako Bouřlivák. V roce 1948 jsme totiž ve třídě, to jsem byl už ve druhém ročníku, spáchali takový malý atentát na obraz s Gottwaldem. V odpoledních hodinách jsme vtrhli do školy, ve třídě jsme sundali obraz, rozbili ho, nechali na katedře a opustili budovu. Když jsme na druhý den přišli do školy, byla naše třída zamčená. Pobíhal tam školník a čekalo se na ředitele. Když přišel ředitel a třídní učitel, třída se otevřela a nastalo velké vyšetřování. Dlouho jsme se nechtěli přiznat. Po nějaké době jsme na sebe mrkli a vystoupil nás spolupachatel a skaut Otto Kukla, řečený Kari. My jsme šli hned za ním, bylo nás asi pět, a k atentátu jsme se přiznali.

To muselo mít následky.
Při dlouhém vyšetřování si vedení školy pozvalo naše rodiče. Doma jsem měl dost tvrdý pohovor s tátou. Nakonec byl ze školy vyloučen jediný Kari, my ostatní jsme mohli ve škole dál zůstat.      

Co ti dal skauting do života?
Úctu k přírodě, ke kolegům, kamarádství, nadšení, soudržnost při společné práci na táborech, což se mi hodilo, když jsem byl později ředitelem závodu Texlen v Libči. Skauting byl pro mě skoro všechno.

Četl jsi Rychlé šípy Jaroslava Foglara? Ovlivnili tě něčím?
Ty jsem samozřejmě četl, ale nevím, zda mě nějak ovlivnily. Myslím, že nijak zásadně. O Foglarovi jsem věděl, ale Rychlé šípy mně zase tak moc nevstoupily do duše, nebylo to pro mě tak silné.

V čem vidíš hlavní přínos skautu pro jeho členy oproti vrstevníkům, kteří členy nejsou?
Ti, co ve skautu nejsou přicházejí asi o kamarádství v kolektivu, život na skautských táborech, společné poznávání a aktivity, například lovení bobříků, což je velké dobrodružství. Co se mě týče, všechny bobříky jsem neulovil. Než se tak mohlo stát, byli jsme zakázáni. Dodnes si myslím, že skaut má velký význam a přínos. Kluci, kteří nejsou ve skautu, o hodně přicházejí.

K čemu děti vede?
K solidaritě, pravdomluvnosti, odvaze, úctě k životu a lidem…

Když se jednou člověk stane skautem, zůstává jím už napořád?
Ano, v duši, srdci i těle je jím stále. Mám to v sobě dodneška. Celý život jsem se snažil lidem pomáhat.

Kdybys byl dnes hodně mladým klukem, vstoupil bys opět do skautu?
Zcela určitě bez váhání.

V Trutnově se dnes koná benefiční Fest Skaut, který má pomoci rekonstrukci skautských kluboven. Jsi rád, že je ve tvém městě skauting stále tak aktivní?
Domnívám se a mám z toho radost, že je skaut v Trutnově v současné době hodně aktivní. Líbí se mi, že tuto akci dělají, že se snaží sami sobě pomoci. Je to dobrá cesta do budoucnosti. Moc jim fandím.

Co bys vzkázal všem dnešním skautům a skautkám?
V každém případě, aby ve své činnosti vydrželi. Skaut je krásná idea a důležitá součást života.

Hynek Šnajdar
hynek@trutnovinky.cz